DMD č. 7. pro 7. 4. 2018. Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

„Nikdy,“ řekl jsem, „chci být poustevníkem!“
„Je krásná, bohatá, vzdělaná,“ rozhazoval rukama otec, „proč jsi tak zatvrzelý?!“
„Můj synu, můj jediný synu, pro Boha tě prosím,“ klečela na kolenou matka, „ušetři nás donova hněvu!“
Raději prodali dům i políčku, mě se zřekli a i se setrou utekli za oceán.
„Stále si trváš na svém?“ ptal se mě mezi ranami bičem donův pohůnek.
„Třeba si mě zabte,“ proplétala se mezi chuchvalci krve z mých úst slova, „ale své rozhodnutí nezměním.“
Jednou mě v temné kobce přišla navštívit, vyhladovělého.
Usmála se, prohnula, nožku ukázala, do výstřihu nahlédnout dala.
Do týdne byla svatba.

„To znám,“ řekne Apolo, „když mi táta dává svobodně vybrat, zda chci žabí stehýnka s fazolemi, nebo včerejší ohřáté jídlo!“
„Jenom tě napaluje,“ směje se Sikar, „já mu onehdy řekl, že chci to první, a to bylo kroucení!“
„A kde jsou všichni?“
„Babička rodičům nabídla, že pohlídá Viktorku, tak toho nadšeně využili... Máma vzala holky do divadla, tátovi hodili kamarádi z mokrý čtvrti udičku na kartičky a pivíčko, měls vidět, jak se rozplýval, to se prostě nedá odmítnout, vysvětloval mámě. Nakonec ale zůstal doma. Že světské slasti nejsou nad život.“
„Cože, je tady? Ví, že smažíme?“
„Neboj, spí jako zařezaný.“

Ještě nesvatá Kateřina se ofrňovala nad každým, až potkala něžného milence z Nazareta a o krůček předešla pádu, aby vydala svědectví – rety v ústrety útrapám – o svém Ženichovi; s modlami císaře zdvořile vyrazila dveře a neohroženě si to rozdala, panna, s jeho padesáti pohanskými mudrci a filosofy ve veřejné disputaci, anti-Slovo tehdy ještě nebudovalo bezpečné zóny; dojdou-li argumenty, nastupují klacky, takto ozubený mlýn, zakusující se do panenského těla: všechny ty hroty a nože odrážely stav vládcovy mysli, strachu i chtíče plné; zrno nerozdrceno, soukolí polámáno, katovská sekyra uzavřela spor.
Tváří v tvář síle víry nebyloť nabídek, které se nedají odmítnout.

Bronzové ornamenty na starožitné pokladně se v záři petrolejky lesknou stejně jako zvědavé oči Evžena Vulpese.
„Strašidelný dům v Praze, o kterém vůbec nevím? Agresivní kousavý duch... Není to jen poltergeist?“
Dmýšek dobře zná Evženovu neochotu spolupracovat s policií. Připravil se na složité vyjednávání. Liškomága však neobvyklý úkol velmi zaujal. Souhlasí bez váhání.
„Dům je starý asi sto let, už dlouho prázdný? Může to souviset?“ uvažuje Evžen.
„Nevíme. Odjakživa to bývala prádelna. Ti bezdomovci jsou možná první, kdo tam nocoval.“
„Žádné stopy nedávného čarování?“
„Vůbec žádné stopy magie. Ty bych našel. Stopy strázně nikdo nezkoumal.“
„Tak na co čekáme? Jdeme.“

Ten den ji vzal na vyhlídku na moře. Slunce příjemně hřálo a Mira si nepřipouštěla žádné chmury.
Seděli spolu v trávě. Po Julienově boku se cítila skutečně svá.
„Miro,“ oslovil ji světlovlasý následník trůnu. „Prokázala bys mi tu čest a stala se mou ženou?“
Vynechalo jí srdce. Ztuhla.
Milovala ho! Chtěla pro něj to nejlepší. A proto by jej měla odmítnout!
Když přijme, zachová se přesně podle plánu svého bratrance. Stane se členem královské rodiny, získá přístup ke všem informacím. Poskytne povstalcům důležité zprávy...
Nadechla se. Musí se rozhodnout.
Láska k muži je pomíjivá, ale krev nezapřeš.*
„Ano.“
Nemohla nepřijmout.

Měl hezké oči, ale o to nešlo. Zajímal se jen trochu. Chápala to. Po tom, co prožil, neměl sílu nějak zvlášť se zajímat.
Ale strašně často se na ni díval.
Všude okolo byla zima a sníh a rozstřílení lidé a krev, ze které se kouřilo, dokud nezmrzla. Tábory rudých, kulky bílých, led v srdci, Sibiř bolavě zakousnutá do morku kostí…
Poprosil ji, aby mu dala dokumenty. Neměla by...
„Bože, netrestej nás za naše viny, protože horší peklo než tohle už by ani nemělo být.“
Skřípala zuby, když se modlila. Neměla mu je dávat. Čert to vem, tady se chyby předplácely.

To království si prohlížel tak, jak byl zvyklý. Z koňského sedla. Tentokrát nebyl na dobyvačném tažení, ale výsledek bude stejný. V duchu si maloval růžovou budoucnost.
Zem velká není, však podobná je ráji. Tak bohatá a úrodná je dost.
Když zdejší princeznu mi za manželku dají, pak z mojí říše stane se vskutku skvost.
Přelétl zrakem svůj bohatý doprovod, houfy otroků, nesoucích vzácné dary, a pyšně se usmál.
Princezna mě jistě za muže si zvolí. Vždyť dary, co přináším já, by jiný sotva dal.
Tím spíš, že hrdina jsem na válečném poli, a k tomu také z Boží vůle král!

Byl to dlouhý den. Ráno vyrazila z Gerasdanu jižní silnicí. Běželo se většinou dobře. Na několika místech ji čekala loďka, kterou si zkrátila cestu. Poslední část cesty urazila po staré železnici. Dobře poznala, kdy se dostala do stabilizované oblasti. Koleje tu zmizely; železo mělo velkou cenu.
Do svého cíle v přístavním městečku volně sklusávala s kopce, v nohou skoro padesát mil. Zvon právě odbíjel půl páté.
Dobrý čas.
Zvonek nad dveřmi poštovního úřadu zacinkal, když vkročila dovnitř a zamířila do třídírny. Odloží tam náklad a půjde si sednout do hospody...
„Dneska jsi tu brzo,“ usmál se poštmistr.
„Nedáš si čaj?“

„Pane, pane,“ přicupitala k družině drobná holčička.
V Ajantisovi se probudil paladinský instinkt. „Copak si přeješ, děvčátko?“
„Zaběhl se mi králíček.“ Holčička měla na krajíčku. „Najdete mi ho? Dám vám tenhle kamínek,“ ukázala na dlani sluneční kámen.
„Já bych do toho nešla,“ varovala Branwen. „Pamatujete, jak jsme tenkrát pro toho kluka hledali ztraceného pejska?“
„Až moc dobře,“ řekl Ajantis, „ale tohle určitě nebude tak hrozný. Kampak se ti ten králíček zaběhl, srdíčko?“
„Tam,“ holčička ukázala k temné sluji. Z té najednou zazněl ohlušující řev.
Ajantis ignoroval vyčítavé pohledy družiny. „Tak pojďte,“ dal si meč na rameno, „teď už nemůžeme couvnout.“

"Josipe, vyšlo to!" září šéf hvězdárny. "Díky poslední publikaci tě zve ředitel Americké astronomické společnost na přednáškové turné! Navíc budeš rok pracovat na největší sluneční observatoři!"
"To by prosím nešlo."
"Cože???"
"Víte, jsem v angličtině samouk. Učím se z učebnic, každé slovíčko opakuji desetkrát, než mi vejde do hlavy. Píši pomalu, koukám do slovníků a mluvnic a teď mám přednášet? Co když nevyjádřím, co chci říci? Co když mé výslovnosti nikdo nebude rozumět?"
"Taková nabídka se neodmítá. Americká astronomická společnostá si tě vyžádala rovnou u Nejedlého. Posílají letenku. Zpáteční."
Josip rezignovaně přikývne. Konec konců, vždycky může sednout na zpáteční letadlo.