DMD č. 21. pro 21. 4. 2018. Téma: Odteď jsem optimista.

"No tak, Sammy, neber si to tak, najdem packu a všechno bude v pohodě."
Odpovědí mu byl jen Samův typický bitch face.
"Hele, sedneš si tady do toho pokoje, pěkně uprostřed, hlavně na nic nešahej! Co se může stát? Jakmile to vyřídim, pošlem celýho králíka do horoucích pekel."
Sam osaměl.
*
Jasně, že když se Dean vrátil, pokoj byl napůl vypálenej a Sam připoutanej k židli s Kubrikovou pistolí mezi očima. Ale Dean tu králičí packu opravdu získal. No tak to vypadá, že se blýská na lepší časy. Teda pokud Sam nestihne umřít dřív, než provedou zneškodňující rituál. Pohoda. Žádnej stres.

První ruka se chytila v drtiči na odpadky, táhnul, táhnul, ale nevytáhl. Nohy se mu krátily odmalička, s každým křížkem na krku o půl stopy, k padesátce pátý palec delší dolních končetin.
Neopatrně ztloustl, snad z podvědomé touhy rozšiřovat se, další brady spojily hlavu s trupem v jedinou hroudu. Aby nezmalomyslněl, chodil na safari dívat se na rozmanité tvary Boží architektury: závidě vysokým, taky chtěl pohladit; pravačku uhryzl krokodýl.
Zůstav vajíčkem s bičíkem, před ženami slepl, aby nenarušil rovnováhu. Pády bolely.
A bolelo tak nějak všechno, světe, mumlal bezzubě, polohluchý, už mi nemáš co vzít. Nelpěl, druhý břeh vyhlížel, optimista.

Je jako světlo lampy ve tmě. Dává naději.
Uvědomil si, co pro něho vytrpěl? Jak obrovská byla jeho láska? Láska se zájmem o druhé bez předsudků, s dlaněmi plnými milosrdenství, soucitu a pochopení. Láska zrcadlená touhou vyléčit nemocné. Láska jak krůpěje krve, které ve stresu potil. Láska v pokoře. Láska v odhodlání vykoupit druhé. Láska, která se nezalekla bolesti, trýzně ani smrti. Láska, kterou mnozí chtěli přečmárat, přesto vystupuje ze změti čar.
Zanechal po sobě stopy. Některé zavál písek, spláchl déšť, jiné zadupal dav nevěřících. Přesto jeho šlépěje vedoucí k životu jsou stále zřetelné.
Konečně pochopil. Od teď je optimista.

Josip zase pase kozy. Dneska má s sebou jablka, knihu "Englisch" Langenscheidt, tužku, staré noviny... a zrcadlo.
"Ich. I. Lese: [ei]." Josip otvírá pečlivě ústa a kontroluje jejich obraz v zrcadle.
Má to opravdu znít tak, jak slyší? Nejspíš ano. Pusu přece otvírá přesně podle návodu. Ještě si to několikrát napíše a další slovo. Rozuměl by mu Angličan?
...
Josip se zastaví na ranveji s kufrem v ruce. Oslovil jej neznámý muž: "Hello. Are you Mister Kleczek?!"
Ja, das bin ich.
"Yes, it is me."
"Nice to meet you," uklonil se muž.
Kleczek se usmál. Konečně uvěřil, že se anglicky domluví.

Když družina porazila polozlobra Mulaheyho v nashkelských dolech, objevila tam jednoho zajatce.
„Děkuju vám za záchranu,“ řekl elfský kouzelník Xan, „ale stejně to bylo zbytečné, protože jsme všichni propadli zkáze.“
„Jak to, zkáze?“ ptal se zmateně Ajantis.
„Jak to, všichni?“ ohradila se Jaheira.
„Asi je tu moc dlouho,“ řekla polohlasně Branwen a naznačila, že má o kolečko víc.
Xan z Mulaheyho truhly vylovil svůj měsíční meč a zamířil k východu. „Tak se mějte, rád jsem vás poznal. Vzhůru k marnosti!“
Elysand se otočil k Imoen. „Kdybych si ještě někdy stěžoval, jak je život nefér, tak mě prašti. Nechci skončit takhle.“

Olena povolí prsty svírající přikrývku. Je sama. Musí se sebrat. Vzchopit. Být optimista. Nic horšího se nemůže stát.
Anebo ano?
Okno je pět kroků daleko. Bez mříží. Uhodí do něj.
Vrbenský se objeví ve dveřích. „Co to děláte?“
„Co mám podle vás dělat?“
„Rozhodněte sama. Buď budete obviněna, půjdete do vazby a patrně rovnou do vězení, nebo řeknete vše, co víte o Militii, za devatenáct hodin vás propustíme pro nedostatek důkazů a budete dále spolupracovat.“
„Budu,“ zašeptá Olena.
Když přijde k sobě, má podložené nohy a je přikrytá dekou. Na stolku čeká hrnek silného čaje. Olena ho vypije bez váhání.

„Hele, dneska se zvedla a podrbala mě!“
„Včera uklidila několik knížek do knihovny!“
„Taky seděla na zahradě a povídala si se sousedkou!“
„Myslíte, že …“¨
„Ještě ne.“
„A jak dlouho ještě?“
„Něco přes týden.“
„To je ještě hodně dlouho, Čendo?“
„Ani ne. Jako tvoje packy a ocásek a moje packy.“
„Aha…“ Jája kouká na packy sobě, pak Čendovi. „Potom ji to přejde? Už nebude pořád koukat do počítače, hrabat se v knížkách a ptát se nás na blbosti, jako jsou tučňáci a co říkáme na bodláky?“¨
„Ano, Jájo. Myslím, že už můžeme začít být opatrně optimističtí. Duben už opravdu brzo skončí.“

It will be a short term thing. She only needs to gain access to the control room and finish setting up the cameras and the live videofeed. Nothing too complicated. If she treads carefully.
She’ll pose as a seasoned transfer from another branch. The identity is already set.
This mission is far from “nothing to worry about”, but also far from “I swear I will die there”. She can manage. She has all the training she needs. Lynx told her.
And Raven will keep an eye on her, as soon as the cameras go live.
Everything will be just fine.

„Já,“ pravilo Sovátko, „jsem vždycky optimistou.“
Myšák cosi zamumlal, téměř neslyšně, ale sovy mají dobré uši.
„Ne, Myšáku, to není tím, že nejsem normální. Jsem naprosto normální. Neznám žádnou bytost, která by byla normální jako já.“
Myšák otevřel tlamičku. Pak ji zase zavřel. Pak ji zase otevřel.
„Ty, Sovátko, jsi vrchol dokonalosti. Například jsi vegetarián.“
„Samozřejmě.“
„Pracovité…“
„Vždycky!“
„Roztomilé.“
„Nesmírně.“
„Pravdomluvné, skromné, krásné… a nesnesitelné.“
„Pochopi… cože?! Proč?“
„Kdo nemá ani nejmenší chybičku, nemůže být snesitelný,“ vysvětlil.
Sovátko se zamyslelo.
„Jednu mám.“
„Ano?“
„Piju moc kafe.“
Myšák mlčel.
„Myšáku?“ špitlo Sovátko. „Už mě sneseš?“
„Vidím to optimisticky,“ usmál se Myšák.

Skloníš-li po novoluní hlavu k srdci, zříš smějící se měsíc. Když ji odkloníš, dumáš nad zakaboněnou lunou. V druhé půlce měsíčního putování je to přesně naopak. Jedině úplněk spojuje pohled poloprázdných a poloplných skleničkářů.
Jeho polosirotčí dcera viděla spíše mraky.
Máma nejsoucí, táta nevyzpytatelný.
Snad chtěla zlomit tu tíseň, utéci do odteď optimistkou.
Snažil se, věnoval, tisíckrát se zpětně ujišťoval, ale. Bolest bolela, jedy rozostřovaly vnímání, líh fragmentoval čas, práce uzurpovala energii manických fází. S telecími léty se dcera přirozeně vzdalovala, jenže předchozí roky v paměti tak zamlženy a zazávojovány, že si zaboha nemohl vzpomenout, zda vlastně někdy byla blízko.