DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

Bylo už dávno po zavírací době. Severus Snape chmurně zíral do sklenice s nápojem, který se v jeho vinárně běžně nevyskytoval.
Dnes ale pil na Luciuse. A Lucius absinth miloval.
Měl s tím mužem vždy trochu komplikovaný vztah, ale nezapomněl, že to byl právě on, kdo ho před lety vytáhl z Chroptící chýše.
Severus se napil a okamžitě se otřásl. Nikdy nechápal, jak to někdo může pít.
Pelyněk by měl být míchán výlučně s asfodelem.
Jeho rozjímání přerušilo tiché zaklepání.

Svého nočního hosta poznal okamžitě, i když ho neviděl pět let. A dokonce i přes jeho cizí podobu.
"Vítej, Draco."

The eleventh hour is here and my brain's taken a vacation. Again. Well, how about we fire up the crystal ball and see what my alternate selves are up to?

fwoosh

This one went for the biblical angle. Boring.

fwoosh

Dresden Files? Yeah, good luck fitting that into a hundred words.

fwoosh

That one's getting drunk on absinthe. Seeking inspiration, I guess.

fwoosh

Chernobyl? Okay, there's a connection in etymology, but...

fwoosh

Screw it. Might as well try my alcoholic alternate self's method.

"Almost midnight? I don't feel anything. How about you?"
"Not a goddamn thing. This absinthe is bullshit."

Voda hořkne plevelem v tom široširém jezeře. Okolí těžkým smutkem zarůstá, píšťaly slz. Havran kráká, zobák plný sklivce.

Starý mlýn houpe ještě provazem s cáry vlasů a kůže, pláč hlíny ze sna budí mrtvé matky.

Na druhém břehu černý hrad. V jezeře mrtvá v svatebních šatech, v sklepení sladké víno hořkne žlutí květů. Ssssssssyčí horkem.

Cesta kolem vede zeleným lesíčkem, rudá krví. Ač loupežník dávno již zde nežije.

Prstýnků z pravé lásky plné jezero, i kostí, jak ďábel tu zdech'.

Ticho. Jen harfa... a housle pod šibenicí.

Nešťastné je to místo, hořký svět, kde duši tvou pelyňkem krmí zlatooké Zuzany.

Její babička Esperanza vždy tvrdila, že zná různé triky na vyhánění zlých duchů z těla. Tenhle zlý duch se uvelebil v Lucíině břiše a dívka nevěděla, kdo ho tam zasadil, ale byl to jeden z těch tří. Jako by snad záleželo který. Nenáviděla všechny rovným dílem.
Ale nebyla hloupá a dovedla poznat pelyněk, když na něj v krajině mimo město narazila. Pelyňkem se dal vyřešit nejeden problém, učila ji babička v době, kdy Lucía o tyhle znalosti nejevila zájem. Ale teď, když potřebovala vyřešit problém - problém, který nechtěla a hlavně nemohla přivést na tento svět – si na ně bezpečně vzpomněla.

Nebyl by se to dozvěděl, kdyby si nevšiml Nevilla, jak se pokouší před ním skrýt noviny. Frank ho však nechtěl přivádět do rozpaků, a tak to nechal být. Prozatím. Sotva se za synem zavřeli dveře, podíval se, co schovával.

Na druhé straně Denního Věštce našel článek o propuštění Taura Hilla z vězení:
„Dnes opustil brány Azkabanu Taurus Hill, kam byl zavřen za falešné obvinění Severuse Snapea, když se pokoušel pomstít smrt svého bratra Aria Hilla. Toho zabily ty samé byliny, které vyléčily rodiče profesora Longbottoma z šílenství.“

Frankovi zpelyňkovaly myšlenky. „Alice se to nesmí dovědět,“ pomyslel si a noviny spálil.

Jedináčci, zejména vyrůstající mezi dospělými, bývají prý rozumnější a vyspělejší. Yllanit byla. Většinou. V některých ohledech zůstávala dítětem...
Třeba to lechtání stéblem.
Samozřejmě nespal. Jen na chvíli zavřel oči, tady v Oriadu (konečně!), navíc při poledním odpočinku, si to mohl dovolit.
Tentokrát to nebylo stéblo, ale snítka hořkosmutku. Věděla vůbec, že v Oriadu se hořkosmutek dává do rakve milovaným zemřelým? Rotolf jej nesnášel. Bylinka za to nemohla, jenže od doby, kdy jako kluk ztratil maminku, pro něj byla zhmotněním bolesti.
Posadil se. „Copak?“
„Proč jedeme až do Citadinu? Kamenný dům je přece i v Berseně.“
„Tam by tě hledali nejdřív.“

"Maminko, jak jsi poznala, že tě tatínek má rád?"
"To vlastně nebylo těžké, miláčku. Řekl mi to sám."
"Jako mezi lidmi? Nahlas? To se nestyděl? Já bych se styděla!"
"Ne, nestyděl se ani trochu. Spíš naopak. Tatínek to vždycky mezi lidmi uměl. Čím víc lidí ho poslouchalo, tím byl odvážnější."
"A to ti i řekl, že tě miluje?"
"Často, broučku, to říkal často. Většinou do telefonu."
"A proč?"
"Býval často pryč, víš? Někdy i dlouho."
"A mně by to taky říkal?"
"Určitě ano, zlatíčko, tobě by to taky říkal."
"A říká to i té druhé paní?"
"Určitě, má lásko, určitě."

Sněm utichl. Stonky pelyňku vzplály. Kněžna prošla mezi ně a v posvátném vytržení vdechovala jejich štiplavý dým.
Vidění stíhalo vidění a kněžna hrůzou otevřela oči. Pelyněk byl po letošním slunečném létě obzvláště vyzrálý a umožnil jí nahlédnout do budoucnosti dál než chtěla. Viděla temnotu hřadující nad českou kotlinou. Viděla porobený, zlomený národ. Bolest a zradu.
Budoucnost byla svíravě hořká.
Ale ona byla kněžnou svého lidu. Věděla, co musí udělat.
“Vidím město veliké,” začala, když dým zřídl.
Každý hadač věcí budoucích se nakonec musí rozhodnout, které obrazy svým posluchačům předestře. Žádná budoucnost není černobílá a Libuše věřila v sílu pozitivního myšlení.

,,Slečno, můžu se zeptat? Ty květy jsou jedlé?" Paní uazuje na svůj dort. ,,Ano, většinou na zdobení používáme jedlé květy. I když... Tenhle dort máme nově... Já se vám radši zeptám."

Přijdu k baru. ,,Co to je, ta bílá kytka na tom malinovym?" Kolega zvedne hlavu. ,,Co já vim, nějakej pelyněk... Proč?" ,,Pani to chce sníst." ,,Hele, fakt netuším, zeptej se Aničky, ta to pekla."

Vrazím do kuchyně se stejnou otázkou. ,,Ten ale pekla Bára, ne já."

Vrátím se na bar. ,,Pekla to Bára." Kolega protočí oči a sáhne po mobilu.

,,Je to květ meruňky. Je jedlý. Může to sníst."

Probuzení na ovčí houni nikdy nevěstilo nic dobrého.
Tentokrát to vypadalo na zlámaná žebra a chalupu místního felčara, kam mě laskavě dopravil někdo, kdo moje tělo našel v horách.
Stařec mi přinesl pohár s odporně hořkou tekutinou.
Třetí doušek jsem musel vyplivnout.
„Zbytečně moc pelyňku.“
Zamračil se.
„Co taký panáček može vědít o lektvárech, ha? Drž sa svojho řemesla!“
„Dobrá. Příště nahraď polovinu množství pelyňku třezalkou, přidej lžíci makového mléka a častěji míchej - máš to sražené.“
Zamračil se ještě víc.
„Panáček je študovaný?“
„S vyznamenáním.“
„A co potém hladá v takej ďuře?“
„Vampýry.“
Stařík se přežehnal.
K obědu uvařil česnečku.