DMD č. 8 pro 8. 4. 2019. Téma: Pelyněk

Toníček svou práci miloval. Každý den vcházel do výpravny s širokým úsměvem a třebaže se člověk na Pankráci dočkal pozdravu spíše od dveří než od výpravčího, on vždycky zdravil zvučně a zvesela.
Jednou ráno uzřel své jméno na nástěnce. V rubrice K vedoucímu vozovny se dostaví.
„Přišla na mě stížnost, Honzíku?“ tázal se vedoucího zachmuřeně.
„Pochvala, Toníčku, pochvala. Nějaká paní ti vyjádřila díky, že jsi jí otevřel, přestože už jsi odjel ze zastávky.“
„A do prdele. To je za pětistovku, co?“
„Bohužel,“ posteskl si vedoucí soucitně.
Tehdy Toníčkovi šlechetnost zhořkla jako pelyněk.
Od té doby žádné dámy v nesnázích nevidí.

Sauron ráno ani nedošel ke dveřím a už je vyrazil podivnej chlap s obskurníma kotletama a na kolenou nás prosil o azyl. "Jsem záporná postava, hroznej buržoust!" přesvědčoval mě.
Docela by i zapad, babu obměkčil pozitivním vztahem k perníku a Vlk ho dokonce jednou olíznul, ale za chvíli vyletěly dveře znovu a tentokrát to byl Krakonoš. Zahřímal, že Trautenberkovi ty lumpárny pěkně zhořknou, popad ho a vysublimoval.
Řídnoucí oblak čmoudu odhalil vysmátýho Santera.
"Zrádče, tys ho udal!" zahřměl Sauron.
Santer se ušklíb. "Jasně. Směnil jsem to za informaci. Konečně vím, co Krakonoš kouří! Jdu trhat pelyněk, kdo jde se mnou?"

Detektor už téměř necinkal.
Opuštěná vesnice, kterých je kolem pobřeží hodně. Nebyla opuštěná dlouho.
Ani nebyla opuštěná narychlo.
V domech nezůstalo skoro nic.
S tím nepočítal. Myslel, že vybavení najde po cestě.
Teď sháněl hlavně nádoby na pitnou vodu.
Skladiště nebo nálevna? Bylo to jedno. Budova obsahovala nádob spoustu. Většina skleněných lahví byla rozbitá. Ty co byly v celku, nebyly prázdné.
Nápoj chutnal příjemně hořce, ani se po něm moc nemotala hlava. Uplynulá léta se na něm nijak nepodepsala.
Vlastně to byl výborný nápoj. Co do něj asi dávají?
Jen lahve byly trochu malé.
Naštěstí ho našel ještě plný sud.

Slyšet!

Závod s časoprostorem. Nic tu nedává smysl. Jako nedomyšlená počítačová hra.

Mlýn!

Div se nepřerazím o nečekanou překážku. Nutí mě zrychlovat, ty hlasy v mé hlavě.

Blýskat se!

Nade mnou jsou stroje. Před sebou mám bránu, zaheslovanou. Jak je to dál? Plynout? Náraz. Špatná odpověď. Plýtvat? Sakra, otevři se!

Polykat!

Pouští mě do dalšího levelu, děsivějšího než ty předešlé. Nesnáším skákačky, pot ze mě stříká na všechny strany. Takhle švihlej sen jsem snad ještě neměl. A další bizarnosti čekají. Překonávám je.

Pelyněk!

Už vidím cílovou čáru. Vysvobození! Jen nepolevit!

Plyš!

Gratulujeme Vám. Právě jste zvládl vyjmenovaná slova po L.

Nany se snaží vnutit Márince lžičku medicíny, dítě se v horečce vzpouzí, hází hlavou ze strany na stranu, přes pevně semknuté rty zoufale naříká. Márinčin sípavý dech Jakuba pálí v hrudi, brání mu pořádně se nadechnout.

Konečně holčička polkne aspoň trochu léku a usíná Nany v náručí. Jakubovi se při pohledu na ně svírá srdce něhou a strachem. Jak může Anna tolik riskovat?! Neví, že když si nedá pozor, onemocní i ona?! Nejraději by jí vyrval děťátko z náruče a tiskl by ho..., tiskl by obě.

Kořeněná vůně pelyňku vrací do minulosti, svíravá hořkost na patře ho téměř nutí dávit.

Protože jediný pelyněk široko daleko se nacházel v lahvích s nazelenalým peklem, musela je přirozeně trojice na palubě vikinského knarru v rámci plnění tématu otevřít. A když už byly otevřené, přece je nenechají vyčpět…
Byla to trochu jiná liga než dříve ochutnaný akvavit nebo medovina. Dost možná už to byl i jiný sport a Edvina, jenž to trochu brzdil vícestupňovým pivem, bavilo sledovat, jak se liší reakce jeho společníků.
Pro bělovlasého lovce, jenž už v dětství zkoušel pít kdejakou trávu, to byla zajímavá bylinná novinka.
Pro pannu z vinařské oblasti zase pádný důvod, proč se ráno modlit ke všem svatým.

„Tady máš odvar, podej ho krávě a určitě se uzdraví."
„Děkuji, paní.“
Vesničan se vypoklonkoval z chatrče a čarodějnice za ním zavřela dveře na petlici. Něco tu nesedělo. Chvíli se přehrabovala v ingrediencích u kotle a potom si zavolala učedníka.
„Z čeho jsi dělal ten odvar? Tady leží celý svazek pelyňku.“
„No, z kůže třaskavce. Neměl jsem?“ odpověděl nervózně učedník.
„No to v žádném případě, nadmutou krávu třaskavcem nevyléčíš. Rychle, snad ho dohoníme…,“ nedopověděla.
V dálce se ozval výbuch a o sekundu později na mýtinu před chatrčí žuchla půlka krávy.
„Tak, změna plánu. Startuj koště, než ti vidláci najdou pochodně.“

První voják vyrazil k místu, které Armid označil za místo pokladu. Zničehonic ho spolkla zem. Vzápětí se lesem rozlehlo děsivé chechtání. Věděl, kolik uhodilo. Kdyby byla noc, mohlo jít o hejkala, ale ve dne takto vřískal jedině gnóm.

Tušil, že hledání pokladů i s pomocí dračího prince bude náročné, proto se mág připravil na všechny eventuality. Na všechny druhy fantastických bytostí, ať už šlo o duchy, gnómy či ohnivé muže. Začal šlehat propadlou zem provazem spleteným z pelyňkových stonků. Vyskočil z ní vřeštící skřet, ale pelyňkový provaz ho ovinul jak had. Gnóm zcepeněl. Pod vojákovou mrtvolou pak objevili kopu drahokamů.

Poloostrov Baja California

Den první
„Páni, to je ale obrovský kaktus! Jak dlouho asi roste?“ dumáme okouzleně.
„A co teprve tenhle. Pojďme se u něj vyfotit, je nádherný,“ jásáme a dereme se k němu trní netrní.

Den třetí
„Jako dobrý, ale mohlo by tu růst i něco jiného, ne?“ rozhlížíme se.
„Tamhle teče řeka, tam musí být něco zelenějšího,“ doufáme… marně.

Den pátý
„Zatracenej připitomělej píchavej prevít! Zničila jsem si o něj kraťasy!“ nadávám.
„Kaktusy! Všude samý kaktusy. Hnus šedozelený,“ prskáme kolektivně.

Den sedmý
„Jsou i u jezera…“ zoufáme si.
„Prosím… cokoli jiného… Třeba pelyněk,“ modlíme se.

Čas změnit lokalitu…

Odjakživa byla pečlivá. Uměla plánovat, sepisovat, chystat a organizovat jako málokdo. Pečlivě počítala každou kapku tinktury, když manžela tuhle píchalo, tamhle bodalo a na jazyku měl hořko. Měla přímo zázračné ruce a dobře se to vědělo.
Zrovna tak pečlivě počítala každou kapku, aby postupně manžela tuhle víc píchalo, tamhle víc bodalo a aby mu pelyněk zastřel chuť a on v jídle nic nepoznal
Geillis Duncanová vše pečlivě naplánovala i provedla.

Jenže měla přímo zázračné ruce a moc dobře se to vědělo. Když krajem zarezonovalo slovo "čarodějnice", úsměv jí poněkud pelyňkově zhořkl.
Poprvé něco z plánu zapomněla: hrát dostatečně zdrcenou vdovu.