Kytice

Fyzická stránka osoby, která není já a kterou oslovuji za účelem vědeckého vyhodnocení nočního incidentu, se vyznačuje následujícími vlastnostmi: množství opálení je menší než malé, naproti tomu estetické požadavky jsou splněny a implicitně dokládají, že zmíněná osoba dosud neměla pohlavní styk.
Výše popsaná fyzická stránka byla vystavena riziku, viz prezentace na církevním pozemku. K prezentaci byly užity lněné textílie, jejichž původní určení se týkalo společenského úzu tzv. věna. Cílem je za prvé ukrátit osobě ženského pohlaví čekání na vhodnou osobu pohlaví opačného a za druhé poskytnout vznikající rodinné jednotce startovací majetek.
Tvé tělo bílé, spanilé, bylo by co ty košile!

„Jsem chudá vdova, mám jen to, co vidíš,“ řekla.
Pak mu celé svoje věno dala, o svatební noci, rty, ňadra, boky, nohy. Nikdy si ničeho necenil víc.
Pes, který na ni vrčel, pošel s pěnou u huby.
Jeho matka, která na ni nevražila, zemřela v bolestech.
Nocí ubývalo, zbyly jen noční můry, ve kterých blábolila o bílých holubech, až jí zacpal ústa, přitiskl ruce na krk a držel.
Pohřbili ji mezi žitná pole, zatímco holoubek v sadu strašně houkal a hodiny odbíjely „komu´s namíchala, ten už neprocitne“, dokud nevzal pohár, který mu ráno přinesla, a nevypil jej až do dna.

Obvykle rozhovory nedáváte, proč jste kývl právě na náš časopis?
-- To víte, ten název, to je výzva. (úsměv)
Vítězství v soutěži vám pomohlo i v osobním životě, prý jste nemohl zavadit o práci …
-- Ano. V televizi si všimli, jak jsem „namakanej“ (zavlnění svaly), tak mi dali místo plavčíka.
Kdysi jste byl obviněn z domácího násilí …
-- Přece byste nevěřila tomu, co o mně napsal nějaký předpotopní pisálek …
Jste zadaný?
-- Nejsem. Každá má šanci. (mrknutí)
(Text byl nalezen na břehu Máchova jezera a po vysušení publikován. Redaktorka se dosud neozvala, ale předpokládáme, že využila příležitosti a dosud někde s fešným „žabařem“ flámuje.)

Zvoní hrana. Na marách
kachnu vynášejí:
smutní drabblisti, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!
Zemřela kachna a do hrobu dána,
drabblisti po ní zůstali;
i přicházeli každičkého rána
a kachničku svou hledali.
Nevesely, truchlivy
jsou ty české kraje,
kde si mezi stoslůvkami
kachna už nehraje.
Ach vy štědrá odměno
kachny divoplodné!
Když si na vás vzpomenu,
k srdci mne to bodne!
Datlili jsme také tak
před rokem i dvěma:
a než rok se obrátí -
bude kachna celá?
Vždy lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli kachničky utratiti,
strašlivou poznati prázdnotu...
Sbohem, kačenky.

Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem...
Hajej, dadej, mé děťátko,
můj chlapečku milý,
dneska já tu s tebou budu,
než se den k dni schýlí.
Hajej, dadej, mé děťátko,
rybky tiše plavou,
slunko zlatě, měkce svítí,
přímo nad tvou hlavou.
Hajej, dadej, mé děťátko,
nesmíš plakat, synku.
Nesmíš marně toužit v bahně.
Čekáš na maminku?
***
Hajej, dadej, mé děťátko,
plakej, sténej, křič,
musíš volat, musíš přivést
tu, která je pryč.
Hajej, dadej, mé děťátko,
půjdem' na procházku,
ukázati tvé mamince
moji, tvoji lásku.
Hajej, dadej, mé děťáko,
z vody vane chlad.
Moje žena zradila mne,
ty teď musíš spát.

„Tak zasejc spolu, děvče moje zlatý, jako zamlada, pamatuješ? Můj Francek si za tebou moh nohy uběhat, jenže tys pak zmizla a my sme si tak ňák zbyli. A když ses vrátila, užs to nebyla ouplně ty, však víš, a my měli tadydle Tondu a čekala sem Anču. Ale von je hodnej, děti má rád, peníze přinese, nepije, tak, když ti mámu pochovali, řikám: „Francku, dyť vona žádnou práci nezastane, pořádně se ani nenají, nemůžeme ji tam nechat samotnou, chuděru bláznivou.“ Tak nestuj a poď dál, těch necek se neboj, ty hloupá, nežs přišla, vylili sme z nich všecku vodu.“

Lampa jasně svítila.
Stínová silueta dívky na zdi, skloněná hlava a sepjaté ruce. Vroucí modlitba zní téměř neslyšně.
Lampa poblikávala.
Stín se rozdvojí, tančí v bláznivém crescendu radosti ze shledání, smíchu a slz štěstí. Jásavý výkřik jako předzvěst společné budoucnosti.
Lampa zhasla.
Měsíc kreslí dlouhé stíny. Je čas jít, následovat muže tak, jak milující žena má, a ona miluje, miluje z hloubi srdce, které tak hlasitě, tak živě buší v hrudi.
Je letní noc. Vánek se nepohne, lístek nezašeptá, jen v dáli se ozve pes a přidává se další a další. Temnou nocí zní jejich vytí jako píseň na rozloučenou.

Otec byl opilec, doma chrápal, v hospodě se svlíkal, nahej táhnul vesnicí, děti po něm házely bláto. Jeho bratr je blázen. Povídá si sám se sebou, povídá si s kočkama. Matka – pánbíčkářka, do kostela leze po kolenou. Vesnici pro smích. Její bratr nemluví vůbec. Hýká. Rodinná pole? Koukol, pýr, kopřivy a bodláky.
Může se mi někdo divit, že jsem chtěla vypadnout? Za každou cenu? Že bych šla s kýmkoli, kdo by mi slíbil, že mě dostane pryč?
A bylo to sladké, tu krátkou chvíli to bylo nebeské.
Už není.
Vracím se zpátky.
Je po všem.
Zabila jsem holoubátko, matko má.

“Maminko dojdi do komory, jsou tam ty nohy naší Dory…”
Poslouchá za oknem. Raduje se. Plán vychází.
Převezme nenápadný balíček. Předá své zboží.
S balíkem na ramenou klidně odchází.
Chtěl by radostně poskočit, ale nechce dát najevo, jak výhodný obchod uzavřel.
Ty dvě hlupačky vyměnily to nejcennější v domě za trochu pozlátka, které se oloupe a oblýská během několika dní.
V lese, když si je jistý samotou, shodí z ramen svůj náklad a rozdělá oheň.
Když pečínka zavoní, s vděkem si pomyslí: Jojo, zlatý kolovrat je jen bezcenný krám, ale taková dobře uleželá noha, jak ta dovede zahřát v žaludku.

Po prvý se mi šíp do srdce zanořil, kdy se velkej pán v tobě zhlídl, děvče zlatý, ale přál bych ti štěstí, ve stínech bych se schoval, abych ti v cestě do světla nestál.
Po druhý se mi srdce v hrudi roztrhlo, když jsem shlídl, co ti udělaly, nebohá holubičko.
Po třetí mi srdce strachy pukalo, když jsem se do zámecký komory vloupával.
Tvý nohy mám přes ramena přehozený, ale ne tak, jak bejvávaly v dobách našeho štěstí. Tvý oči na těle cejtím, jenže jsou slepé, na mě se nedívají.
Jen abych tvý tělo našel, abych tě zachránil, Dorničko nejmilejší!