Kytice

Téma: V pasti
Fandom: Kytice (Vodník)
Poznámka: Já vím, rýmy občas trošku pokulhávají, ale napsat báseň do sta slov, to není jen tak ;), tak buďte, prosím, shovívaví…
Jsem lapená jak ryba v síti,
bezcitným mužem vězněná
a pološerem spletená,
bez lásky, zkřehlá, smrt už cítím.
Můj muž má ruce jako led,
srdce stejně studené,
celé tělo zelené.
Co hůř – nechce mi rozumět.
Dušemi mrtvých hříšníků
plní svoje hrníčky,
já přišívám pentličky
na krempy jeho klobouků
Samotou mi puká srdce,
tou nejhorší – samotou ve dvou.
Mlčím. A muž nemluví se mnou.
Osamělost chutná trpce.
V tomhle pekle bez ohně
strávím konec všech svých dnů,
než tu smutkem zahynu
uprostřed vodní zeleně.
Snad pykám za své vlastní chyby,
v žaláři jezerních vod
jsem zakletá do temnot.
Kdybych poslouchala… Kdyby…

Fandom: originální, verše jsou K. J. Erbena (Dceřina kletba, Kytice)
Zabila jsem holoubátko
Pomáhala tam, kde bylo třeba. Nikdy se neptala. Nikdy nesoudila.
matko má
Přicházely k ní, kruhy pod očima, třesoucí se kolena. Šeptaly o své hanbě.
zabila jsem holoubátko
Vždycky pomohla. Znala ty správné byliny a když bylo nejhůř, uměla zacházet s tenkou železnou jehlicí.
opuštěné jediňátko
Odcházely prázdné, rozbolavělé a krvácející. Dávala jim s sebou laudanum, aby bolest klidně odešla, a levanduli, aby duše tiše zůstala.
bílé bylo jako sníh!
Jen ony znaly cenu svého štěstí. V lepších časech, s někým jiným. Ty, které zaplatily příliš mnoho, přicházívaly k ní do učení. Vždycky pomohly, neptaly se, nesoudily.

Téma: Proč bychom se netěšili
Fandom: Kytice
Marie se tolik těšila na Štědrý večer. Milovala vánoční svátky se všemi těmi zvyky a tradicemi, které tak ráda dodržovala.
Konečně se dočkala. Letošní Štědrý den byl mrazivý, půlnoční tmou zářily jasné hvězdy. Vyšly si s Hanou k jezeru, aby mezi ledovou tříští hledaly střípky budoucnosti.
To, co spatřila v temné vodě, jí málem zastavilo srdce. Rakev. Kříž. Smrt.
Od té doby nejedla, nespala, chřadla. Na Hanině svatbě se mohla těžko veselit spolu s ostatními. Všechno se vyplnilo. Bylo to znamení, že i pro ni si přijde její osud.
Na příští Vánoce se netěšila. Věděla, že se jich už nedočká.

Královna se dívala z okna. Byla šťastná. Nemohla se nabažit blahobytu, který získala svatbou. Co bylo předtím, tím se už nezabývala.
Vtom spatřila na nádvoří otrhaného chlapce. Zaujalo ji to, co držel v rukou. Nádherný zlatý kolovrátek. Musí ho mít.
Poslala za ním svou matku. „To je náhoda. Prý ho prodává za dvě nohy.“
„Za co mě manžel víc pochválí - když najde nohy té, kterou miloval, a nebo nový zlatý kolovrat?“ nadhodila dcera.
Když se král vrátil, žena ho uvítala s kolovrátkem, přeslicí a kuželem z ryzího zlata.
Byla na sebe pyšná, že je vyměnila za nevítaný důkaz svého zločinu.

Karel Jaromír Erben
pozn. první řádek není můj ;)
Okolo lesa pole, lán
U lesa pes je zakopán
Tři kroky od psa mohylka
V té mohylce je postýlka
Kdo pod tu postel nahlédne
Hrůzou hned celý pobledne
Hnáty tam leží na zemi
A mezi nimi, ztraceny
Jakési oči se tu koulí
A lebky prázdné důlky poulí
Skryto však v chomáčích prachu
Co teprv nažene strachu
Úhledná, bílá, maličká
Leží tu dětská botička
V kotli na ohni cos se vaří
Jedlíkovi se dobře daří
A v rohu oné „světnice“
Díra, tunel do márnice
Mohylu nikdo nezamyká
Tajný to úkryt poustevníka
Živ není nikdo, kdo by znal
Že poustevník – je kanibal
----------------------------------------------
Poznámka pod čarou:
Ano, tohle téma jsem navrhla já… ale jsem proti předem připraveným příběhům, protože věřím v Inspiraci. A taky je to dobře, protože původně jsem si říkala, že by z toho byl nějaký dobrý King, jenže pak mi v hlavě začalo pobíhat horor – hrobeček – domeček – stoleček – na stolečku mistička (známe to) a holt mistr veršovaného hororu je Karel Jaromír.
Miluju Karla Jaromíra.
Výzva: Kdo dokáže alespoň znejistit učitelku češtiny, že K.J. napsal Tajemství, má u mě lízátko.
Také se omlouvám, že to není úplně dokonalý K.J. Ono přece jen – báseň ve stylu, s pointou a ještě přesně na sto slov… ;-)

Šero se pomalu vkrádá do světnice. Paprsky posledního slunce na chvíli ozáří dvě objímající se postavy. Ženu z jezera čeká návrat do temnot.
„Sbohem, matičko. Už musím jít. Muž na mě čeká.“
„Nenechám tě přece vodníkovi. Zůstaň.“
Bylo by tak snadné vyhovět matčině prosbě. Ale…
„Já přece taky nechci nechat svoje dítě v moci vodní příšery.“
„Vždyť bych už neměla nikoho.... Když opustíš svoje dítě, budeme mít alespoň jedna druhou.“
V šeru svého domova sedí vodník, hladu v dlaních. Svědomí má temnější, než svůj jezerní příbytek. Smyla už všudypřítomná voda jeho vinu?
„Hrál jsem podle pravidel. To ona je porušila.“