Kytice

V bílém vojenském kabátu směle vykračuje, chlapec jako jedle. Naleštěné knoflíky, vyblejskané holínky, strach v očích skryje pod furiantsky nasazenou čapkou, na rtech úsměv.
U našich kasáren, stojí v noci stráž, nečekej, má milá, mě se nedočkáš, nečekej, jdi už spát, nech si o mně zdát.
Zvesela se odchází po verbuňku.
Písnička umře, spolu s kamarády, zajde na úbytě v tympánech děl, v bubnech kopyt, v žestích výstřelů. Prach, popel, krev, úplavice, vedro a mouchy, stále dokola až k smrti.
Na malém hřbitůvku požehnané ticho a klid.
Dokud se hlína nepohne, víko rakve neodskočí a umrlci nespustí pekelný půlnoční čardáš.

Venkovský kostelíček už rok považoval za svůj. Křtil, oddával, pohřbíval, sloužil. Sdílel dobré i zlé, ke všem ovečkám našel cestu. Až na ni. V kostele klečela každý den. Bledá, vychrtlá, vlasy v čele vyškubané, vzadu zdivočelé, jak do nich zatínala bezkrevné prsty. Jen jednou se na ni obrátil, dotekem lehkým jako pohlazení. Když k němu vzhlédla, krvavé oči jako bezedné studny, bez hlesu couvnul před tím žalem.

Na Velký pátek nepřišla. Kostelem znělo Krista Pána umučení, v jeho duši mluvil studeným hlasem strach.

Vrátila se na Bílou sobotu. Vlasy měla upravené pod šátkem, v náruči dítě.
Usedla do první lavice.

Neproklínej mně, synáčku, někdo musel zbořit tvůj hrůzný dům, pustit slunce do temných zdí, stínů, černě, temnoty, a kdo, když ne já, která si tě na Bohu vyprosila, v své náruči kolébala, a tak nemluv o hříchu, nevyčítej, že zemřela ta, která tě dusila, ovíjela jako had, vysávala, tebe svedla, ode mě odvedla, a proto neříkej, že to byla vražda, nezasloužili si tebe ani život, ona i to dítě, vždyť žádné požehnání nemohlo vzejít z toho bledého klína, jen prokletí, vím, že to pochopíš, že mi odpustíš, že odstraníš ty prokleté lilie, tu pekelnou vůni, mdlou a vlezlou k zešílení.

Světničkou neslo se matčino broukání. Spi synáčku, spi. Co jsem se natrápila, co se naplakala, šest dětí jsem pohřbila. Spi, synáčku, spi. Bylinky trhala, v škapulíř vázala, by vůně chránila. Spi, synáčku, spi. Rolničky koupila, na šňůrce nosila, cink cink, by nemoci plašily. Spi, synáčku, spi. První si voda vzala, druhé nemoc udusila, třetí se v lese ztratilo, čtvrté si hlavu srazilo, páté snad vzal si strašlivý duch, z šestého hrobečku odporný puch. Spi, synáčku, spi. Tebe si smrtka nevezme, jsi moje dítko líbezné. Tobě jsem stříbra leštila, tobě do kolébky vložila. Zrcátko hlídej, zlé duchy odrážej. Spi, synáčku, spi.

Desátá odbila a lampa svítí.
Tedy, já ležím v márnici potmě, studený a tuhý jako prkno. Ale můj vypečený bratr, ten si jistě na dědictví po mně pořádně posvítil, mizera.

Jedenáctá odbila a lampa stále svítí.
Stejně jako jeho povedená rodina. Od huby jsem si utrhoval, abych synovečka udržel na studiích. Honil jsem se jako vůl. Pro samou práci jsem se ani neoženil.

Dvanáctá odbila. Zhasla lampa?
Nebo ještě nemají dost?

První odbila. Najednou tu nejsem sám. Ale co já s ubrečenou holkou? Ať si ji vezme, vojáček, když o ni tak stojí! Já se už o nikoho starat nehodlám.