DMD č. 16. pro 16. 4. 2019. Téma: Únava materiálu

Bol starý. Kožu mal popraskanú a zvráskavenú, hrubú, s mnohými jazvami.
A bol vysoký. Kedysi pyšná koruna však teraz bola priťažká. Kmeň pod jej váhou stonal. Dlho už nevydrží. Padne.
Ale to nevadí. V preteku o slnečné lúče natiahol sa od zeme do svojej súčasnej výšky. Videl les okolo seba rásť.
Jeho listy pokrývali zem a kŕmili milióny drobných bytostí pod ňou.A aj on sa zanedlho stane potravou pre ne a ďalšiu geenráciu.
Keď už nebude tieniť maldým, ktoré doteraz chránil, jeden z nich zaujme jeho miesto, konečne nasýtený slnkom a s nedočkavosťou, akú si ešte pamätal.
Drevo zapraskalo.

Dlhé roky to vyzeralo ako ideálny vzťah. Jej priateľ bol veľmi pozorný. Dával jej kvety, vodil ju na dovolenky, kupoval jej krásne šaty a šperky. Chcel, aby žiarila pred všetkými, ale predovšetkým pre neho.
Dlho nevedela vysvetliť, čo jej vlastne vadí. Bol to len taký nejasný pocit...
Keď si sama kúpila nové šaty, málokedy bol spokojný. Myslela si, že sa netrafila do jeho vkusu.
Až po mnohých ďalších nezhodách pochopila, že ju nikdy nevidel takú, aká skutočne bola. Predstavovala pre neho len materiál, z ktorého chcel vytvoriť dokonalú ženu.
Svoju predstavu dokonalej ženy.
A materiál to jedného dňa prestalo baviť.

"To nic není," říkal Han, když motor podesáté zabublal a zhasnul "jen má svoje vrtochy."

"To nic není," sliboval Han, když půl dne nešla klimatizace a Chewie měl sto chutí se ostříhat dohola: "jen vypadly pojistky."

"To nic není," tvrdil Han, když se navigace začala zobrazovat hlavou vzhůru: "jen to chce pár aktualizací."

"To nic není," dušoval se Han, když se něco spálilo v chlazení a loď smrděla jako huttí podpaží: "já to ani necítím."

"To nic není." zašeptal Han. Millenium Falcon ležela na písku a kouřilo se z ní. "Je už to stará holka. Potřebuje si na chvilku odpočinout."

Prkno zavrzalo a s ohlušujícím rupnutím prasklo. Lavina padajících knih zabušila jako kroupy na střeše. Buch - buch, spadly poslední svazky.
Elrond věděl, který z jeho synů se to tiše krčí v klubíčku, drží si loket a polyká slzy.
"T-tati, já jsem chtěl je-jenom -"
"To nic, to byla hodně stará police," konejšil ho Elrond a přemítal, před kolika staletími ji měnil.
"T-tati, ale že neodjedeš? Brácha říkal, že tě tak unavuju, že odjedeš radši za Moře!"
Elrond políbil synka na čelo. "Neboj se. I unavený otec je šťastný, že tě má."
Elrohir úlevně vydechl. "Takže jestli odjedeš, může za to Elladan."

Stojím tu už léta. Na mě i ve mně, pohybují se davy. Denně procházejí, mizí bůhví kam…

Mé nohy jsou těžké. Bolí, pod váhou všeho toho ruchu. Musím vydržet. Nesmím padnout.
Kdybych padnul, umřou. Všichni. Nepřežili by tu výšku. Spoléhají na mě. Musím vydržet!

Sténám. Bolí. Pomoc…

Ticho. Nikde nikdo. Zvláštní… Ruce. Spousty rukou. Doteky, starostlivé, pečující.
Jsou tak konejšící a příjemné.

Slyším hlasy. Inženýři! Jsou zpátky, po patnácti letech!
Tak pro to to ticho. Jsem odstavený. Prý únava materiálu. Prý potřebuju opravit a spát. Věru, na poslední chvíli. Málem se mi nohy podlomili.

Netušil jsem, jak jsem vyčerpaný. Děkuju…

Dopadla s žuchnutím na hromadu. Stydlivě se stáhla do kouta. Kdyby mohla, ukápla by jí slza.
"Co ty, co s tebou bylo?" zabručel starý mlýnek na kávu, dalo by se říci mluvčí smeťáku.
"Já..." smutně se otočila po ostatních nepotřebných věcech. "Já jsem si zlomila metličku. Ale vážně nešťastně, nechtěla jsem."
"My víme, my víme, maličká. Nás se neboj. Nás taky jen tak odhodili." smířlivěji zabručel mlýnek.
"Tuhle papínovi bouchla pojistka. A támhle váha, ta letěla, že neuměla ukazovat jen do 65. Věřila bys tomu? Nelže a letí."
...
"Ale paninko. Žádná reklamace, to máte zbytečný, kupte nový. Únava materiálu, víme!"

Kolem mýtiny drkotá rozmlácený gazík, co zůstal v lese po ruských vojácích. V něm parta rozdováděných ženských.

Gazík táhne jelen s kdysi zlatými parohy. „Rychleji!“ ječí jezinky.

Mladíka s krosnou, který na mobilu loví cosi v navigaci, si ani nevšimly. Vypasený psík mývalovitý, dřepící na pařezu, se s ním rád zeširoka podělí o nevyžádané informace: „Jak Smolíček odešel daleko na studia, jelena to hrozně sebralo. A jezinky hned, urostlý jelene, tys náš vzor. Spřízněná duše. Přece bys nás nezklamal. Zpočátku je odmítal, ale znáš to, únava materiálu.“

Mladý muž vstoupí jelenovi do cesty.
„Táto? Jsem zpátky!“
V ruce drží bič.

V létě opustila farmářovic partu věrná a laskavá kolie Zorka. V zimě bylo vybráno nové štěňátko. Narodilo se na Štědrý den. Maminka je šampionka s dlouhým rodokmenem a ještě delším jménem. Majitelka ji oslovuje zkráceně Cuki, od toho není daleko k Cuketě. Od konce února zdobí mladá psí slečna dvorek. A taky hnojiště, které systematicky prohrabává. Vše je zalito sluncem.
Ale různé předměty začaly hromadně vykazovat nevysvětlitelnou únavu materiálu. Boty, míče, ponožky, hračky z pískoviště, celé pískoviště, houpačka i šeřík. To vše záhadně rychle podléhá zkáze. Cuketa uprostřed toho leží spokojeně jako patizon na záhonku. Nebo spíš jako lední medvěd.

„Vlčice!“ mávne Kleopatra důtkami, jen záplava náramků zachrastí. „Trvalo to tak dlouho, že jsem si pro zrcadlo přišla sama!“
„Zde je, královno královen,“ poukazuje zlodějka na hranatý balík. „Ale zpoždění není má vina!“
Kleopatra zaměří vladařský pohled na tlouštíka a mrňouse v galských přilbicích a ohrne nosánek.
„Galové! Co chcete s mým zrcadlem?“
„Teď už nic,“ odpoví Asterix sklesle.
„Jak to? Proč si ho prostě nevezmem?“
„To bychom byli zloději my, Obelixi.“
Vlčice předává balík otrokovi, který jej s úklonami vynáší na vrcholek trůnu.
„Konečně!“ rozplývá se Kleopatra.
Ovšem jen do okamžiku, kdy opotřebovaná látka praskne a zrcadlo vyklouzne ven...

Mateřství prý od mnohého mladé ženy oprostí,
v mé manželce probudilo manažerské schopnosti.
Skvěle zvládá timemanagement: "Teď si běžte hrát,
za půl hoďky oba čůrat, zubíky a spát."
Vyjednavač dokonalý,
jednou prý mi kufry sbalí:
"Budeš týden odborníkem přes posrané zadky,
psychicky se připravuji na příjezd tvé matky."
Motivátor: "Podílej se na krocení divé zvěře,
pohni, jinak garantuji, že jsi dneska bez večeře."
Pracuje pod tlakem: "Slyšíš ten řev? Smiř se s tím, tatínku,
kdo je teď šéf."
Stanoví si priority: "Taky hladný? Ale jdi ty!"
Kdepak mozek vykojený, či únava matroše,
jen nevím, proč ve mně vidí nezralého puboše.