Statek je rodu ženského

“Mně se tedy ještě nechce domů,” posteskla si Anna.
“Mně taky ne,” přidala se Marta. “Já bych se vrátila do toho kadeřnictví!”
“Návrat si užijeme,” řekla Karolína. “Pár krásných zastávek nás ještě čeká.”
“Náhodou to bylo super, šampaňské…”
“My víme, s jahodou!”
“A s jakou! A tak výborná káva! A jak se o mě staraly!”
“Už jsi nám to říkala šestkrát!”
“Jo, jen včera!”
“A dneska u snídaně taky!”
“A před polednem znova!”
“A teď nejsou ani dvě a už je to tu zas!”
“Ale když to šampaňské…”
“Hubu drž už, sakra!”
“Já…”
“Ty!”
Do Saturnia přijely v naprostém tichu.

“Tak já ji vypiju místo tebe,” sáhla po odloženém šálku Jindřiška.
“Vůbec není silná,” kroutila hlavou Anna.
“Já cítím lískové ořechy,” prohlásila Marta. “Nejlepší káva, jakou jsem kdy pila. Nechápu, proč ti nechutná.”
“Příjemné aroma,” rozplývala se Jindřiška. “Myslíte, že je u nás taky k dostání?”
“Určitě,” přikývla Anna. “Na internetu seženeš všechno.”
“Jenže nevím, co mám hledat,” mudrovala Jindřiška s mobilem v ruce.
Karolína se rozhodla. Poví kamarádkám pravdu. “Najdi si cibetkovou kávu.”
Jindřiška otevřela příslušnou stránku. Zbledla.
“Holky… ta kávová zrna už jednou někdo jedl!”
“Cože? Tak jak to, že jsou v té kávě?”
“To radši nechcete vědět.”

“Něco opravdu výjimečného,” požádala Anna baristu. Z nabídky luxusní kavárny jim oči přecházely.
Barista přikývl. “Cena?”
“Nerozhoduje!”
“Výborně.”
Po chvíli před nimi přistály čtyři voňavé šálky.
“Chutná po karamelu,” mlaskla Jindřiška. “Jaká káva to vlastně je?”
“Cibetková,” usmál se barista.
Karolína ztuhla. Má kamarádkám vysvětlit, jak taková káva vzniká? Představila si malou rozkošnou šelmičku, požírající ty nejzralejší kávové třešně. Pak její zvednutý ocásek a nevábnou hromádku, po které vzápětí s nadšením skáče placený sběrač. Měl by vzácná zrna vyprat v potoce, ale co kdyby mu nějaké uplavalo? Nebude riskovat!
Odložila koflík. “Promiňte, ale pro mě je ta káva příliš silná.”

U snídaně ulamovaly včerejší bagetu. Nechutnala jim.
“Tyhle bílý buchty, co jim říkají chleba, prostě druhý den nejsou k jídlu!” lamentovala Jindřiška.
“Ani ty čerstvý nestojí za moc,” přikývla Marta.
“Já bych si dala náš chleba! Kmínový, s křupavou kůrkou!” vzdechla Anna.
“Se sádlem a cibulí!” zatoužila Jindřiška.
“Mně by stačil posolený,” zasnila se Karolína.
“Ale s Anniným sýrem by byl lepší,” kontrovala Marta.
“Nejlepší je stejně ten Maruščin. Kváskový, ještě teplý! To je taková lahoda!” Anně se naplnila pusa slinami. “A dá se jíst i třetí den!” pohlédla zamračeně na bílé pečivo na stole.
“Jo, holky, doma je doma!”

Sledovala je z povzdálí a zlehka se usmívala. Jak jsou stejné a přesto jsou každá jiná!
Ta první mě vidí v sochách, obrazech, stavbách a knihách.
Pro tu druhou jsou mým ztělesněním třeba nádherně naaranžované ravioli, vůně jiskřivého vína a barevné obrázky v kuchařských knihách.
Ta s těmi tiziánovými vlasy mě vidí v nich. A v účesech žen okolo, hlavně v těch, které sama vytvořila.
A tahle poslední mě chodí hledat do přírody. Na zelené pastviny plné spokojených zdravých zvířat.

Mám tisíce podob a tisíce tváří, ale pořád jsem to já. Vidí mě každý, kdo mě vidět chce.
Jsem Krása.

Náměstí obešly už třikrát.
“Nepřehání to s tou péčí moc?” reptala Jindřiška. “Aby tam nechtěla nocovat.” Seděly na lavičce, očima fixovaly dveře kadeřnictví.
Ženu s vlasy barvy leštěné mědi zprvu přehlédly. Až po chvíli jim došlo, že koukají na Martu.
“Teda,” vydechla Karolína. “Vyhrála konkurs na strážce majáku?”
“Spíš rovnou na maják,” hlesla Jindřiška. “Svítí na dálku!”
“Ale vidíte ty chlapy? Hlavy si můžou ukroutit!”
“Bella, bellisima,” zaslechly. “Signora, nedáte si kávu?”
Marta se podívala na prošedivělého elegána. S úsměvem zavrtěla hlavou.
“Děkuji, jsem zadaná.”
Muž políbil Martě ruku. “Addio, bella mia fiamma!”
Kamarádky zíraly. Tohle je jejich nenápadná Marta?

“Ta harmonie barev! A ty tvary!” rozplývala se Karolína.
“Ano,” vzdychla Marta.
“Viď,” zajásala Karolína nadšeně. I Marta konečně projevila smysl pro umění!
“Po tom toužím celý život. To bych tak moc chtěla!”
“Mít doma kostelní okno?” vyděsila se Anna.
“Jaké okno?” zarazila se Marta. “Tohle bych chtěla!” ukázala na nablýskanou výlohu. “Vidíte? Recepce, kávička, snad i šampaňské! Jak ty zákaznice obskakují a hýčkají! To chci vyzkoušet! Za každou cenu! Aspoň jednou v životě se posadit do křesla v luxusním kadeřnictví!”
Bez dalších řečí zmámeně vešla dovnitř.

“Holky,” hlesla Jindřiška. “Myslíte, že takové služby zavede i u nás na vesnici?”

“Proč nejedem?
“No nejedem!” Anna vztekle mačkala všechny páčky, ale auto nereagovalo na nic.
“Co benzín?”
“Ukazovalo to půl nádrže.”
“Startuj, Bublino!”
Motor ani neškytl.
“Co teď?”
“Otevři kapotu,” zavelela Jindřiška. “Hm, dobrý. Žádná hadička nevypadla. Ani nic nehoří.”
“Volám servis,” vzdychla Anna.

“Care signore,” oznámil jim po chvíli opravář, “bez benzínu auto nepojede. Tady máte dva litry, pumpa je za rohem. Rozbitý ukazatel spotřeby paliva jsem vyměnil. A příště si hlídejte ujeté kilometry.”
“Ježíškriste,” zakvílela Karolína. “Vždyť v cestovním deníku máme přece všechno zapsané! Tankování i ty ujeté kilometry…”
“Když ona asi Bublina neumí číst, Karolíno,” rýpla si Jindřiška.

Seděly před restaurací, popíjely frappé.
“Holky, není to nádhera?”
Anna přikývla, když vtom odkudsi zazněla známá melodie.
Vide 'o mare quant’è bello,
Spira tantu sentimento…
Hlavou jí prolétla vzpomínka. Maličký byt, starý gramofon, pár ohraných desek. Víc nepotřebovali.
Ona a Petr. Středoškolská láska. Svatba, první společné dny.
“Aničko?” Karolína pohlédla na kamarádku, které stékaly z očí slzy. “Děje se něco?”
“Ta hudba. Připomněla mi…”
Zmlkla. V tu chvíli zas tančila se svým mužem, který jí přes propast času zpíval:
Lásko odlétlas jak chmýří,
moře dělí nás svou šíří,
oči mé se těžko smíří
s tím, že nevidí se v tvých…

“Dámy,” jásala Karolína. “Jdeme na módní přehlídku!”
Třetí řada byla daleko od mola, ale ne dost, aby extravagantní modely nešokovaly.
“Na hlavě má kokrhel, ale šaty ani po prdel!” rýmovala nadšeně Jindřiška.
“Hele!” ukazovala Marta prstem. “Třípatrovej indiánek se šlehačkou!”
“Koukejte! Model ‘Dobrý den, prsa ven’!” kontrovala Anna.
Karolína střídala bledla a rudla. Kolem sedící vrhali nevraživé pohledy. Na rozdíl od tří žen, které se svíjely smíchy, brali přehlídku smrtelně vážně.
“I tuoi biglietti, per favore!” štěkla biletářka. Pak jim překladačem vysvětlila, že jsou na špatné přehlídce. Ta jejich se jmenuje “Týden laciné módy” a koná se o ulici vedle.