Zkušenost exilu

Zdeformované klouby na nohou bolí až k nesnesení. Rudé otoky, věčně naběhlé žíly, nenávratně pokroucené prsty, nehty zarůstající do masa.
Platí daň. Daň za tanec, jemuž se věnovala téměř celý svůj život. Jako dítě se doma točila jen podle vzoru větví komíhajících se větrem, potom už ale přišla konzervatoř a divadlo a dlouhé tréninky, mučení vlastního těla, bolest, dřina, úrazy.
Teď se jí každý z těch dnů vrací, aby zaryl statisíce ostrých jehlic do rozpálených kloubů, k prasknutí napjatých šlach, přespříliš unavených svalů. Sotva oslavila padesátiny, její tělo je však tělem stařeny. A ona by přece tolik, tolik chtěla žít!

Světlounce zelené, tiše šplouchající vlnky, bělostný písek, poetickým způsobem zašlé molo a na velkém narudlém kameni sedící siréna primabalerína. Odvrácenou stranou Františkova tropického ráje jsou žloutenka, malárie, žlutá zimnice a ne ještě zcela skončený vojenský puč.
Venezuela je však přijala vlídně a on by neměnil. Snad poprvé v životě Jelizaveta odpočívala. Trávila čas se svou starou matkou a objevovala taje místní kuchyně. Společně chodili na dlouhé procházky, koupali se v oceánu, chystali veselku. Když se naskytla příležitost, vystupovali s lidmi ze souboru na různých tanečních vystoupeních.
Vyklouzne z bot, volným krokem dojde až ke své novomanželce: "Smím prosit, má nejdražší?"

Mimořádný lidový soud odsoudil dnes, za zuřivé podpory divadelní veřejnosti, naši slavnou baletku paní Nikolskou za kolaboraci s nacistickým režimem k peněžité pokutě a zákazu činnosti v kultuře.
Ptám se bohatýrů z Rudé armády: Kolik jejích druhů z okruhu bílé emigrace od vašeho příchodu zmizelo? Kolik bylo nalezeno mrtvých? Kolik z ‚neznámých příčin‘ ‚spáchalo sebevraždu‘? A kolik jich před vámi uprchlo, ač ani jejich nejzuřivější nepřítel nemohl by je obviniti z nacismu a kolaborace? To vy jste vinni útěkem bílé baletky, ne její černé svědomí! Opírajíce se o staletou tradici umlčování názorových oponentů, dovádíte tuto k dokonalosti. Styďte se, pánové!

Atlantik je až nezvykle klidný, dokonce i počasí jim ukazuje jen svou nejpřívětivější tvář. Mohutný parník zvolna proráží temně modré vlny, voda tichounce šumí.
Jelizaveta se neklidně převaluje na lůžku. Za sebou nechává téměř celý svůj dosavadní život. Zářnou kariéru, jméno známé odborné – a do jisté míry i laické – veřejnosti, důvěrně známý domov. A také Rudou armádu, až příliš reálnou možnost zatčení a odvlečení do Sovětského svazu, obvinění z kolaborace, stín milence, který se zabil, stín exmanžela, kterého zabil rozlícený dav. S sebou veze pár přátel z tanečního souboru, svou matku a Františka.
Možná je to nejvíc, co mohla získat.

„Mluvila jsem s lidmi ze souboru, většina zůstane, ale někteří nás doprovodí.“ Jelizaveta metodicky prochází byt a vybírá, co vezme s sebou. „Samozřejmě odvezu i svou matku. Pokud jde o tebe – byla bych raději, kdybys jel, ale jestli jsou ti Čechy milejší, můžeme zasnoubení prostě zrušit a adieu.“
„Nikdy jsem neřekl, že nechci odjet s tebou.“
„Ovšem. ‚Žatecký chmel lepší svoboděnky‘ a ‚raději pivo s Kaťušou, nežli colu s Mary Jane‘ říkal ještě předevčírem kdo?“
„A nejraději život s Lízinkou, to jsi zapomněla. Ale stejně doufám, že ať dojedeme kamkoli, budou tam mít plzeň,“ prohodí od poloprázdného džbánku chmurně František.

Před válkou její soubor – jako jeden z mála – sklízel úspěchy i na zahraničních turné. Perfektní tanec balancující mezi baletem a akrobacií, v čele souboru navíc dokonalá kráska, Kypris v těle smrtelnice. Navštívili Paříž, Berlín, Bělehrad. Ve třiatřicátém pak proběhlo americké turné. Do toho výjezdy po Československu.

Za války se svět zúžil. Vystupovala ve filmech, ale protektorát jí byl malý. A tak se svou skupinou znovu vyrážela na zahraniční turné. Zatím do Říše, ale až válka skončí a situace se stabilizuje, snad budou moct vyjet i do Francie. A ačkoli se publikum poněkud proměnilo, nesklízeli o nic menší úspěchy než dříve.

„Warten Sie auf jemanden? Darf ich Ihnen die Begleitung anbieten?"
„Vielen Danken. Ich warte auf meinen Verlobten. Er ist noch irgendwo drinnen.“
Jelizaveta postává před divadlem, napíná oči do tmy. Náhle se ze tmy vynoří František: „Omlouvám se, nemohl jsem se dostat ven, je tu moc lidí.“
„Díkybohu. Myslela jsem, že jsi odešel už na začátku, nikde jsem tě tam neviděla...“
„Neboj se, nejsem blázen,“ zasměje se. „Jenom do tebe.“

Ruku v ruce kráčejí zatemnělým městem: po Ufer dojdou na Karlsbrücke, pak dál po Brückengasse, doprava do Josefsgasse a za dalším rohem už je konečně Magdeburger Straße a Jelizavetin byt.

„Červen roku 1942, jak už se to dnes jeví, bude představovat veliký mezník v českém životě, mezník české sebezáchovy, sebezpytování a sebepoznání. S vámi sdílím Váš smutek a vaše rozhořčení, pokud jde o zločin a ztrátu, kterou Říše a s ní český národ utrpěli v státníku a vojáku Reinhardu Heydrichovi. Dnešek je zároveň zvláštní hrou osudu také prvou příležitostí, kdy jako člen vlády a ministr lidové osvěty mám před sebou představitele českého divadelního umění a české hudby.“
Jelizaveta naslouchá řečníkovu hlasu. Tváře jí vrásní žal a starost. Někde v davu ztratila Františka. Je tu ještě? A pokud ne... Žije ještě?

Rozhodně nemohl říct, že to byla láska na první pohled. Ba ani na druhý, na třetí... Tehdy pro něj byla jen učitelka, o deset let starší ježibaba pedantnicky lpící na dokonalém provedení každého krůčku, každé půlvteřinové figury. Až mnohem později – to už byli kolegové, byť ona jeho nadřízená – ocenil, že mu nemalovala baletní svět jen v barvách zářivého úspěchu, že nikdy nezatajovala obrovské množství dřiny a bolesti skryté za každým vystoupením. Ještě později zjistil, že deset let vůbec nemusí být velký věkový rozdíl. A ještě mnohem později pochopil, že do nejsvětlejších barev mu budoucnost nebarví věhlas a sláva, ale zamilovanost.

Assemblé
a) Skok, při kterém se nohy před dopadem do páté pozice spojí. Specifický prvek složený z několika jednodušších.
b) Pološpičky. Tanečnice stojí na bříšcích pod prsty.
c) Pohyb, krok nebo umístění paže nebo nohy za tělo.
Petit battement
a) Poskok na jedné noze.
b) Pozice s plně pokrčenými koleny.
c) Rychlý, drobný úder kročné nohy před nebo za stojnou nohou v poloze cou de pied.
Effacé
a) Chodidlo.
b) Póza, kdy trup je mírně otočený a linie nohou je otevřená směrem k publiku.
c) Póza na jedné noze, kdy druhá noha je zanožená a tvoří s tělem ladnou křivku.