DMD č. 8. pro 8. 4. 2020. Téma: Plocha pro vaši reklamu

„K příštímu stanovišti máme obálku, to vypadá na slušný komplikace,“ zjistil z propozic David, než jsme vyrazili dál. Šifra nám nabídla jen adresu (Wankl 5) a slovo reklama.
„Občas mě tihle mnozí efektové štvou,“ řekl jsem, „na šifrovačce chci luštit, ne pobíhat kolem kdovíjak velkýho domu a hledat někde leták s inzerátem. Reklama. Budem kontrolovat lidem schránky, kdo tam má nálepku Nevhazujte reklamu?“
Kluci se smáli. Prý že to zvládnem. Chci to vidět!
*
A viděl jsem. Na Wanklově náměstí číslo pět sice stál pořádný barák, ale hlavní reklamní poutač sahal přes pět pater. A v obálce se ukrývaly souřadnice písmen.

Cesta do Polska jsou otřískané vagóny, tichá a pustá krajina a velký strach. Cesta do Polska vede na frontu, skoro jistě ke smrti a ze všech stran na tebe křičí, že padnout za cara je čest a že máš být statečný.
Od cesty do Polska uplynulo sedm let.
Cesta do Polska jsou o trochu pohodlnější a čistší vagóny, v krajině tu a tam vesnice nebo samota a velké odhodlání. Cesta do Polska vede na svobodu, skoro jistě k životu a ze všech stran na tebe křičí, že nejlépe je v Rusku a že se máš vrátit.

"Pane, máte propadlý lístek..."

Miloval ty okamžiky.

Nenáviděl se za to, že dovolil nechat si ty stejné okamžiky zkazit. Euforie z vítězství, která byla násobena bolestí těla dotlačeného na samou hranici jeho možností, se mísila s odporem k falešným úsměvům falešných korporátních parazitů, kteří se k němu v cíli přitočili a nechávali se s ním fotit.

S ním, s vítězem. Šampionem. Hrdinou davů na stadionu i v nespočtu domácností. Běhajícím reklamním poutačem.

To malé logo korporace, které se za trochu peněz do začátků upsal na celou kariéru a o níž věděl, že jiným nemilosrdně ničí životy, se mu vypalovalo do duše.

Nenáviděl ty okamžiky.

DrAma! LíTě, myš u T. Vel.mož leč. Prim.Ky. dal nad! Do nás.
Mínka dopíše text inzerátu, Zraněná paže spokojeně přikývne.

"Drama kvůli lítým myším," směje se Průstřel břicha ze sousedního kavalce. "A budou je lovit ňáký šlechtici s prýmkama. Co to je za šifru?! Pozor na cenzuru, hochu, ať kvůli inzerátu nemáš voplejtačky."

Mínka se na Průstřel zamračí: "Však adresátka bude jistě rozumět."

Paže jí tiskne do dlaně hrstičku pětníků: "Dvacet halířů za řádek, sestřičko."

Vzkaz otisknou hned pod reklamou bia Illusion.

Drahá Amálko! Líbám Tě, myšlenkami u Tebe. Velká možnost léčby. Primář Kyncl dal naději! Dopis následuje.

Dálnice byla téměř prázdná. Jel rychle, jak měl rád, a pohvizdoval si písničku, kterou zrovna hrálo rádio.
Pak to uviděl. Auto, které ho chvíli předtím předjelo, zničehonic vyjelo z pruhu na krajnici a v plné rychlosti narazilo do svodidla. Přímo pod reklamním billboardem, ze kterého se smála skupina krásných mladých lidí. Reklama na šťastný život, pomyslel si.
Zastavil, vyběhl ven a zavolal sanitku. Dveře nabouraného auta byly otevřené a za volantem seděla světlovlasá dívka. Mrtvá.
Když se vracel ke svému autu, zavadil pohledem o billboard. Překvapením zamrkal. Něco se změnilo. Uprostřed skupiny mladých lidí se usmívala dívka se světlými vlasy.

Elladan kopl do kmene strážné borovice, až se uloupla kůra.
"Nevím, proč nás máš hlídat v našem vlastním údolí!"
"Páni rodičové neřekli hlídat," odvětila chůva, čekající se založenýma rukama ve stínu. "Jen utěšovat."
Elrohir zahýkal smíchy. Elladana to rozlítilo.
"Nepotřebujeme hlídače! My jsme hlídači, hraničáři! Hodláme chránit svůj domov před zlovolným útokem!"
V hloubce pod útesy nenápadně probleskovaly plochy střech.
"Abys mohl něco chránit, musíš vědět, jaké to má slabiny. Rozhlédni se. Je tohle údolí opravdu tvoje? Tak předveď otci, že nejsi žádné telátko. Ukaž, jací s bratrem dokážete být skvělí hraničáři."
Spiklenecky na něj mrkla. Docela jako malá holka.

Dean jako démon zcela postrádal svoje lidské kvality.
Ale teprve když Sam viděl Impalu, došlo mu, jak hluboko jeho bratr upadl.
Špinavá, poškrábaná, uvnitř papírky, plechovky a láhve od Coly i chlastu...
"Wow," vydechl Sam. "S tebou je to vážně špatný."
Dean, kterého ve speciálních poutech šoupl na zadní sedačky, lhostejně škubl rameny.
"Je to jenom auto," prohlásil znuděně. "A dávali za to pěkný prachy."
Z jedné strany byla Impala polepená reklamou na noční podnik Wild Cats, z druhé strany stálo "Tady je místo pro vaši reklamu".
Sam si povzdechl.
Až hodí Deana do normálu, tak se z toho zvencne.

Vedeli by ste opísať v Prahe panelák? Červený, vysoký, s obchodíkom, štvrtý vľavo. Ale jeden má na sebe obraz. Je na ňom slečna v červenom, ako niekam beží, muž v presne padnúcom saku si dáva kafe na záhrade, a niečo v pozadí desivo vybuchuje, pretože drama musí byť. Maľba cez celé štyri poschodia, a keď sa ňu zasvieti priame slnko, farby sa rozžiaria jak bláznivé a pridajú dojem hĺbky.
Nikde žiadne číslo, žiadna motivujúca veta, žiaden obchod, ku ktorému by to patrilo.
Oproti svieti bilboard s ponukou na zobrazenie vašej reklamy. Je prázdny. Dlho. Veď kto by sa tam díval?

"Myslel jsem, že jste se usadili," řekl Marigold a rozvalil se na posteli rovnou do hromady čistého, pečlivě složeného prádla.
"Tohle bych nedělal."
"A proč ne?" rozmarně se zeptal Marigold a pohlédl ke dveřím do vedlejšího pokoje.
"Ale doprdele," hlesl.
Ve dveřích stála Yennefer a z fialkových očí jí sršely blesky.
Marigold vyletěl málem až ke stropu. Další let mu zaručila Yennefer a od přistání v jezírku za domem ho zachránil až Geralt.
Yennefer odkráčela do svého pokoje a za ní odpluly i všechny její věci.
"Pročs mi neřekl, že to je její?"
"Neptal ses."
Marigold si ublíženě masíroval naraženou kostrč - trámy - a pak opatrně usedl do křesla.
"Tak, proč to stěhování?"
Geralt balil oblečení do truhlic, knihy do balíků a své zaklínačské propriety všude možně a přitom bručel o lidech, hluku, návštěvách, večírcích, zápachu, davech a nedostatku zakázek.
"Takže pojedete na jih? Mezi ty burany? To ti to minule nestačilo?"
"Raději budu snášet burany než tohle," zavrčel Gerald a hodil po Marigoldovi leták typu 'hledáme zaklínače'.
Jenže tenhle měl kromě informací o obludě a odměně dole v pravém rohu inzerát na zateplené spodky. V levém byl drobný text:
'Zde může být vaše reklama'
Marigold papír chvíli otáčel sem a tam.
"Nějak tomu nerozumím. Nepřišli ti ty spodky nebo ti měli otisknout inzerát a neudělali to?"

Marigold nakonec v tom jezírku skončil.

Několik hodin jsme putovali sutí, škrábali se po kamenech výrazně větších, než mé osmileté já kdy dovedlo zdolat, přes potoky rozlévající se ve studeném zářijovém lijáku v drobné vodopády. Šinuli jsme se namrzající mlhou, větrovky nepříliš zdatně odolávaly stále častějším náporům mokrého sněhu, ruce se lepily na řetězy, těla chvílemi ke skále, obzvlášť při pohledu dolů.
Když se z mlhy konečně vynořila chata, byla už sotva pár desítek metrů před námi. Ztracený, zasněžený příslib horkého čaje.
A taky to kolo. Stálo opřené, přimrzlé a zrezivělé před chatou, z řídítek visely rampouchy a ze sedla cedulka:
K PRENÁJMU, 20 Sk/hodina