DMD č. 20. pro 20. 4. 2020. Téma: Magické proužky

“Matko! Nehrabala ses mi ve skříni?”
Vousatý muž v plášti posetém hvězdami se hrabal v obstarožní almaře.
“Matko!”
Do dveří vešla postarší žena s natáčkami ve vlasech.
“No co, udělala jsem ti tam pořádek. Dokud bydlíš pod mojí střechou, budeš dodržovat pořádek. Až se odstěhuješ, dělej si co chceš. Doufám že to bude brzo…” dodala potichu.
“Měl jsem tady boty! Kde jsou?”
“Ty starý adidasky, s proužkama? Chtěla jsem je vyhodit, ale klukovi od sousedů se líbily…”
Muž se chytil za hlavu.
“To byly moje sedmimílové boty! Rozchází se, každá ukročí sedm mil na jinou stranu!”
Zvenku se ozval výkřik.

They didn’t take the slowly climbing tourist route. The climb was strenuous. The sun was shining (what a rare sight) through the trees, forming stripes of light and shade.
It was not far now and not many people around...
Not many people around and something... strange in the air.
What did the artefact held locked up?
Stripes of light and shade and smell of magic...
Tiger!
It attacked out of nowhere.
Risa hit the ground and the animal missed her. She got up quickly holding her knife.
Arne was faster.
“Get out of my way!”
This was his tertiary mission.

Jsou zelené, modré, červené, jednou za uherský rok se zjeví fialový. Magické proužky na doporučených dopisech, elegantně osekané na doručenkách (pokud je někdo nerve jako vlkodlak ovci). Barvy do papírování vnáší trochu té radosti. Někdy až moc.
Kolegyně Veronika, pohybově nadaná mladá babička s rudou trvalou, stála ve frontě na kulaté razítko. Za horkého dne se ovívala svazkem pestrobarevných doručenek a tichoučce si cosi prozpěvovala pod vousy. S postupujícím čekáním rostla hlasitost.
„Jsem poštovní víla...“ Mávání doručenkami jako vějířem.
Vedoucí směny třikrát pomalu zamrkala. „Jdu pro testr.“
„Jsem poštovní víla!“ Baletní poskočení.
Vedoucí pobočky nemrkala vůbec. „Snad je pod vlivem.“

Vystřihni z papíru podlouhlou pásku,
po délce ji zkruť o dvakrát pí půl.
Slep její konce – stvoř kruhovou krásku.
Výsledek odlož na pracovní stůl.

Vznikl tak jedenkrát přehnutý kroužek,
který se nazývá Möbiův proužek,
Möbiův pásek či Möbiův list;
jedinou stranu má, tím jsem si jist.

Přeřízni pásek, kdož na to má vůli,
pamatuj však, že je nutné jak sůl,
podélně bys řezal, a přesně v půli.
Co potom uvidíš, je hrozně cool.

Pás totiž odmítá být na dva kusy,
kdo mi to nevěří, ať si to zkusí.
Navíc se přetáčí dvojnásob víc,
vznikl mu vnitřek (rub) a vnějšek (líc).

Zapálené ohně vrhaly děsivé tančící stíny na lesní mýtinu. Obklopovalo je dusné ticho, chvílemi přerušované šuměním větru, či zakrákáním ptáků.
Na pokyn kněžky přistoupila blíž. Pozorovala, jak kolem nich ženy z covenu vytvořily kruh a začaly zpívat. Doprovázely je rytmické údery bubnů, které pronikaly až do hrudí a roznášely vibrace jako nákazu.
Kněžka ponořila dva prsty do nádoby a promluvila k jejich božstvu. Pomalým tahem jí nakreslila dlouhý pruh od ramene až po prsty. Brzy měla proužky nakreslené po celém těle. A každý měl svůj vlastní účel. Zavřela oči a nadechla se. Vůně jehličí se mísila s kovovým zápachem krve.

Syté paprsky letního slunce se draly mezi větvemi kvetoucího šeříku, hlohu a čilimníku. Na holé kůži vykreslovaly kouzelné mihotající se proužky a puntíky, které při občasném zafoukání vánku splývaly v něžné tančící stínové víly.
Ten překrásný vzor pokrýval celé nahé mužské tělo ležící na divanu. Mladík se s ospalým úsměvem zavrtěl a, mžouraje do sluníčka, vystavoval se v celé své kráse. Jeho vlasy, které v hustých loknách splývaly až na ramena, ve svitu odpoledního slunce vypadaly jako hebká jemná vlákna ukutá z ryzího zlata.
Vypadal neodolatelně.
Malíř hlasitě polknul a sevřel v ruce štětec. Tohle bude daleko krušnější, než očekával.

Hermiona zcela netypicky zaklela a mrskla hromadou papírů o zem. Proužky výstřižků a pergamenů se rozlétly po podlaze, ale na pokyn hůlky se opět spořádaně seřadily.
Její k dokonalosti dovedenou nástěnku Salazarova spolku mládeže opět někdo „sabotoval“. Předpokládala, že je to součástí její systémové šikany a že to někdo dělá z donucení. Možná Justin. Ona se s tím patlá, Justin se s tím ničí a nějaký kretén nahoře se baví.
Profesorka Sinistrová měla mít narozeniny, takže jí na vlastní triko věnovala část prostoru na nástěnce. Zbytek musela se skřípěním zubů naplnit druhým prosincovým oslavencem, ministrem Raddlem.
Justine, je to tvoje.

Soňa mi vzrušene vykladala svoj objav. Chápavo som prikyvoval.
Nerozumel som ani slovo.

"blablabla organické sedimenty.." kto vymyslel slovo organické sedimenty?
"blabla krvavá mágia.." Tomu som pre zmenu rozumieť nechcel.
"blabla viskozita erupcie .." Isteže! Za všetko môže viskozita erupcie!
"blabla prizmatický vír.." dospel som k názoru, že si tie slová vymýšľa.
"U prameňa!" dokončila víťazoslávne.
"Preložené do ľudštiny to znamená..?"
"Veď to celú dobu..." pozrela na mňa.. a rezignovala.
"Rubín som našla v tekto rieke.". Strčila do vody ruku a niečo zakúzlila. Proti prúdu vody sa rozbehli malé červené prúžky.
"Na ich konci je to, čo hľadáme." prikývla Soňa spokojne.

"Vždyť víš, jak to dneska chodí. Pravdu ti nikdy neřeknou. Dělají na slušnejch lidech pokusy!"

"A kdo?"

"No oni. Ti co tohle všechno řídí."

"Aha. A jaký pokusy?"

"No třeba tyhle chemtrails! To je pokus na lidech, to ví každej!"

"To jako i na mně?"

"To je jasný! Na tobě, na mně, na každym kdo k nim nepatří."

"A jak to dělaj?"

"Mají na to letadla, shazujou z nich na nás takovej prášek. A z toho jsou pak lidi neplodný a maj rakovinu a homosexualitu!"

"No nekecej, hustý!"

"Nekecám. Vždycky, když vidíš na nebi takový ty pruhy, tak zrovna práškujou."

„Nevím, jak mu to říct,“ zamumlal.
Frustrovaně ho pozorovala. Někdy měla pocit, že jsou odlišné živočišné druhy. Občas byl tak vážný. Zodpovědný. Upjatý.
„Nenapadlo tě,“ konečně to opatrně nakousla, „že možná... cítí totéž?“
„Když...! Když on je tak nezodpovědný, nepřemýšlí, pořád... pořád... ty jeho košile! Ty jeho kytičkovaný košile, copak to dává smysl?!“
Ani se nesnažila to dešifrovat.
„Vůbec se k sobě nehodíme,“ odfrkl si, „o to jde. Jen... hezky se směje, víš. Ale poprvý... učarovaly mi... ty jeho proužky. Na zádech. Jsou... jsou magický.“
„Já myslím, že se k sobě hodíte dokonale,“ řekla Gadgetka potlačující smích.
„Myslíš?“ zrudl Chip.