Ne zas tak krutá realita

Úspěšně prošel hraniční kontrolou. Konečně opadl stes z toho, že budou chtít vidět zpáteční letenku. Tu samozřejmě neměl. Pořád se nerozhodl, kdy se vlastně vrací.

No samozřejmě se k pořízení letenky neměl ani za měsíc. Přepověď počasí z domova hlásí záporné hodnoty. Holt ta letenka asi ještě počká. Nakonec čekala asi 3 měsíce.

Když konečně dorazil domů do vymrzlého baráku, zatopil a dal se trochu dohromady, tak šel provést kontrolu. Došel do pokoje zkontrolovat svůj oblíbený kaktus a našel jen žlutou zdechlinu. V kuchyni přezil akorát tchýnin jazyk. Ten fakt přežít nemusel. Jediné na, čem záleželo, bylo to dračí ovoce ...

Tok řeky se může vinout i okolo Toku (na Šumavě, v Doupovských horách, v Brdech). Ale tok Toku se kolem Toku nevine, jelikož se nachází kdesi v Rusku. Z pohledu velikosti sedimentu se tok řeky dělí na horní (valouny), střední (štěrk) a dolní (jemný písek). Tok mezi chlapcem a dívkou může probíhat na břehu toku řeky v kterékoliv jeho části, i u některé ze zátok. Pokud se takový tok jó vydaří, přijde i na tady totok, tok genový, ale to už zabíháme...

Stejně jako bývalý ministr dopravy Ťok ukončil dopravní tok na D1, i tento informační výtok musí jednou skončit.

Ráno to začlo docela dle očekávání ...
"Teplé párky, studené pivo ..."
"Cibule!" ozvalo se z druhé strany.
No ale tím praxe v roli skončila.
To co z lidí vypadne když ví, že ze scény nebude zvuk, tady asi ani psát nemůžu. Za to by nás ti inkvizitoři, co ve scéně procházejí kolem, upálili na místě.
A v tomhle duchu se to táhlo celou dobu. Vzniklo pár nových kultů, zejména kult Sudu a kult Hučky, někdo se mě snažil prodat za dvě cibule, a hučka dostala důležitou roli. Proto ten kult.
Příště jedu zas, ať naše kulty sílí a sbírají další věřící.

"Volaný účastník není dostupný, prosím zavolejte později." Tuto větu za posledních pár týdnů slyšel už mnohokrát. Bud tuto, nebo jen nekonečné vyzvánění.

A když už se náhodou dovolal a dohodli se na termínu, tak když v daný termín volal, tak hádejte co ... No ta stejná věta. Většinou se pak dovolal až o dva dny později, aby si domluvili nový termín, ale jak správně čekáte, opakovalo se zpravidla zase to samé.

Z nudy se podíval, kolik stojí rekvalifikační kurz na topenáře. "To zas není tak moc ..." Prolétlo mu hlavou.

Jestli ono nebude lepší, si ho udělat a zapojit si to sám ...

Zbývaly poslední desítky výškových metrů k vrcholu Teide a oblačnost se pomalu trhala.

"Tak přece jenom bude něco i vidět. ale musíme pohnout." Do východu slunce zbývaly minuty.

Kousek před vrcholem už na tváři cítil teplo prvních paprsků. Přidal do kroku. Musí stihnout fotku, jak stín Teide sahá na vedlejší ostrov.

Těsně před vrcholem posadil Deedru na okraj kráteru a udělal mu pár fotek. Na úplném vrcholku solidně foukalo, tam se ho neodvážil pustit, ještě by někam uletěl. To draci občas dělaj.

Bohužel pár minut po východu slunce, ale společnou fotku se stínem sopky ještě stihli. Tak alespoň, že tak.

Před pětatřiceti lety to začal jezevčík Max. Když mu bylo jedenáct, odstěhovali jsme se z Prahy a přibyla chodská štěňata Kazan a Daník. Dohromady čtyři roky štěstí. Max umřel v patnácti. Choďáci pak s námi odjeli žít do ciziny. Pět let štěstí. Norsko přežili oba, v Anglii umřel Daník. Kazan neuměl být sám. Přišla černá dlouhosrstá ovčanda Blackberry. Opět tři roky štěstí. K osamělé Berry přibyla bílá švýcarka Ari. Devět let černobílého štěstí. K osamělé Ari přišel dlouhosrstý vlkošedý ovčák Rex. Zatím dva roky štěstí.
Rodina, kde není podstatný počet nohou. Ani to, že se jim řeč vrazila do zubů:))

Deedra seděl vedle laptopu a blbě na něj koukal.

"No nekoukej na mě jak kachna." Ušklíbl se na Deedru.

Zrovna ladil nějakou automatizaci deploymentu když mu ansible trochu stávkoval.

"No když už tu jsi..." prohlásil a začal na Deedru sypat hromadu technických detailů. Deedra stále stejně blbě koukal. Ale trochu to pomohlo, měl čas si utřídit myšlenky a líp si rozmyslet postup.

A tak se stalo, že Deedra povýšil. Jiní ITáci mají gumovou kachničku, tak on může mít plyšového draka. To naprosto dává smysl. Přece nebude v kanclu sedět nadarmo a jen na všechny blbě čumět. Jen ať maká, lenoch.

Po dlouhé době zase zavítal do Nory. Jako vždy ho přivítal nálet psů. Prodral se do obýváku a shodil batoh.

Jeho pohled upoutala zídka schodů olepená gafou. Naposledny když ji viděl, tak z ní už trčely rohové lišty, ale jen tak decentně.

Dloubnul do gafy. Gafa uhla víc, než čekal. Výztuhy v rozích jsou pochroumané až běda a chybí kusy omítky. Ale ani ho to nepřekvapilo. Tahle banda si nedá pokoj a pořád by lezla nahoru.

Holt bude muset příště přibalit pytel omítky a něco s tím udělat, vypadá to hrozně ... A je mu jasné, že samo se to neopraví.

Pořídit si na dovolenou vodotěsný telefon, aby mohl dělat fotky pod vodou, mu zrpvu přislo jako skvělý nápad. A tak poslední dny před dovolenou strávil migrací dat a aplikací.

Na dovolené hned s nadšením vyrazil fotit pod skalní útes. Fotky vyšly docela slušně. A tak druhý den vyrazil znovu.

Cestou od moře už se telefon choval divně. Zkusil ho znovu nabít, ale marně. Telefon se sice na chvíli zapnul, ale choval se dost divně a za dalších deset minut umrěl úplně.

Tak ho na dovolené uprostřed ničeho čeká shánění náhradního telefonu. Bez telefonu. No tak takhle si svoji odvykačku nepředstavoval.

Blížila ze jedna ráno. Pobrali vodu a svačinu a vyrazili podél cesty. Po pár kilmetrech kolem hory konečně viděli stezku na vrchol Teide.

Zbytky sněhu podél cesty působily velmi bizarně, obzvlášt když o pár kilometrů dál je i v noci dvacet stupňů.

Po pár hodinách se vyskrábali na to, co považovali za vrchol ... aby se ukázalo, že jsou sotva v půlce. To budou muset hodně přidat, aby stihli východ slunce ...

Padla ranní mlha. V té tmě na skále neviděli na krok. Ale cěkat nemohli. Najednou byl vidět vrchol a mlha nikde. Pohlédli za sebe dolů. "Aha, tak to nebyla mlha ..."