Vídeňská krev (originální fandom)

Někde nad Vídní možná právě letěly volavky. Nebo jiné ptactvo, co se stěhuje z místa na místo, pravidelně a logicky, v rytmu roční doby. Možná tam byly. Anebo bylo dnes nebe úplně vybílené. Tam dole na tom pranic nezáleželo.
Judita zatajila dech, když na peróně našla svoji cestovatelku. Klobouk hodila Kosťovi do náruče, popadla kytici a rozběhla se.
Violetta zůstala na místě, ale postavila svůj kufr na zem, a nechala se vášnivě obejmout.
„Chybělas mi!“
Z výše nad Juditinou hlavou sledovala pana Volkonského, kterak se volným krokem blíží, pak se v uctivé vzdálenosti zastavuje a jediným kývnutím zdraví.
„Já vím.“

Noru doufal objevit v dámském klubu. Vchod z ulice byl zamčený, pokoutně tedy vnikl služebním vchodem. Nikde nikdo. Až v zadním salónu zaslechl hlasy. Že by přece?
„Orientální masážní techniky jsou pochopitelně zcela jiné,“ říkal právě detektiv Fehér.
Alexandr opatrně nakoukl dovnitř.
„Pokud madam dovolí…“ Fehér povstal a zaujal pozici za židlí dámy. Dáma a šmírující navázali oční kontakt.
„Madam rozhodně nedovolí!“ štěkla až sebou oba přítomní džentlmeni trhli.
„Dobré odpoledne, milá švagrová,“ řekl Alexandr omluvně. „Je tu Nora?“
Madam Dvorak výmluvným gestem jediné paže obsáhla prostor a zvedla obočí.
„Zjevně ne,“ zakuňkal spíš sám pro sebe. „Nebudu vás rušit.“

Alexandr Stern se nedovedl přestat usmívat. Jeho spolucestující to přivádělo k úzkostným stavům neurčitého ohrožení (ten člověk neměl ani tu slušnost být cizozemcem, který nerozumí rakouským zvykům!).
Několikrát během jízdy povstal a kráčel, nikoli ovšem důstojně a rozvážně, jak by se na muže jeho věku slušelo – skoro se natřásal a div, že nepropukal v tanec, který pro něj naštěstí ještě nikdo nevymyslel. Nebylo pochyb, že by v něm vynikal, což pasažéry děsilo asi ze všeho nejvíce.
Ve stanici Wien Nordbahnhof si oddechli – přespříliš veselý advokát opustil prostor.
Nemohl se dočkat, až Noře povypráví o tom všem, co zažil v Olomouci.

Kapky bubnovaly na plechové střechy vlakových nástupišť. Vůně deště se ostře mísila s pachem oleje a uhlí. Dvě postavy na peróně již nějakou dobu vzdorovaly nudě.
Judita se hroutila na lavičce, napůl schovaná pod enormním kloboukem dle poslední módy, zatímco Konstantin vstoje sčítal nekonečnost vteřiny. Květina, kterou přinesli na uvítanou, smutně ležela vedle Judity a rovněž se nudila.
„Máš nějaká oblíbená poslední slova?“ zeptala se dáma dutě.
Konstantin pomalu zamrkal. Stále bylo zvláštní, že si tykali. Pohlédl na klobouk na lavici, jež sežral Juditu. Pokusil se zamyslet nad výroky umírajících héroů.
V nedáli zahoukala lokomotiva. Klobouk povyskočil. „Už je tady!“

Letošní souborné vydání zde. Obsahuje pár fotek, jinak ale bez příkras. Pořadí drabble je trošku jiné, příběhu to ale snad prospělo :).

Vizuální bonusové překvapení tutok (berte s rezervou, web, kde jsem vyráběla, má omezený výběr řady věcí).

A kdyby náhodou někomu uniklo... Loňské souborné vydání tady.

Violettu pozval na procházku parkem za účelem dovršení tréninku. Všichni už věděli, kdo je, a přešli to bez větších poznámek – na rozhovor se svou zaměstnavatelkou asi nikdy nezapomene („Vy jste žena?“ – „Nejsem.“ – „Hm… Nezapomeňte naostřit tužky.“). Po tom všem chtěl tu věc aspoň jediné osobě říct sám.
„Snad to nebude moc osobní…“
„Neosobní mě nezajímá,“ namítla vyzývavě.
„V Rusku jsem měl jiné jméno,“ řekl a v duchu napočítal do deseti. Один, два… шесть, семь… десять. „Ženské.“
Zastavila se a on s ní. Naklonila hlavu na stranu a prohlédla si ho jako poprvé. „Já vidím muže. Všechno ostatní patří k historii.“

Sedí a tiše rozpráví, nocí září jen jediná petrolejová lampa. Aneta přetrhne nit hovoru a spěchá ven. Vrací se s rozmrzelým dítkem v povijanu.
„Já ho vůbec neslyšel,“ kroutí hlavou Wilhelm a dívá se na svého černookého vnuka, jasně patřícímu k otci.
„Máš staré uši.“
„A ty babské, drahá,“ řekne a vtiskne jí polibek na spánek.
Sedí v tichu, miminko ještě párkrát kníkne a znovu usíná. Aneta vzhlédne na svého muže. Rozumí jí beze slov.
„Řekni, ať to nedělám, a Lina s Frédéricem zůstanou doma.“
Odvrátí se. Mlčením křičí, rozumem sama v sobě ubíjí cit. Karoline musí odjet z Vídně.

„Slyšel jsem, že jsi odešla od filmu,“ zahájil Alexandr svůj první otcovský rozhovor s Juditou od návratu z Olomouce. Doufal, že nevypadl ze cviku.
„Hm,“ zahučela milostslečna a z nevinného křoví urvala větvičku, již se jala trhat na kousky.
„Na Moravě jsme do kinematografu chodili každou chvíli.“
Pochybovačně se na něj podívala.
„Dobře, byli jsme jednou a usnul jsem.“
Judita vydala jediné štěkavé „cha!“. Cítil se zostuzen a dehonestován. Hovor šel dobře. Větev byla odhozena ne zcela ohlodána.
„Měla bys to ještě zkusit.“
Oba se odmlčeli nad dvouznačností té věty.
Vídeň byla teplá, otec i dcera budou korzovat ještě dlouho.

Oslavu přerušili brzy po jejich příchodu, Wilhelm odešel do pracovny a požádal Anetu a Alexandra, aby vyprovodili hosty a nahoru přivedli Karoline. Ta teď vyplašeně těkala očima mezi rodiči.
„Uvědomuješ si, jaké tresty padají za vydírání?“
Vydírání?! Její holčička?
„Tati, já jsem nevěděla, co jiného mám dělat…“ začala Lina tenkým hlasem.
Aneta zbledla.
„Co ti udělal?“ zeptal se Alexandr ledově věcně.
„Nejsi dítě!“ zvolal Wilhelm, za všech ostatních okolností nejklidnější osoba v místnosti. „Věděla jsi dobře, jak tomu chlapci ublížíš…! Jako bych tě vůbec neznal.“
Aneta nerozuměla ničemu, ale cítila, jak se s každým dalším slovem propadají někam hodně hluboko.

Vlak vyjel z poslední stanice před Vídní. Už byli skoro doma.
„Zkusím si přečíst Linin dopis,“ říkal právě Willi, když se ve dveřích kupé objevil nevysoký muž s černými vlasy prokvetlými stříbrem.
„Ferenc Fehér.“ Drobně se uklonil. „Potřebuji urgentně mluvit s panem Sternbachem.“
Alexandr a Wilhelm si vyměnili krátký pohled, pak Wilhelm vyšel ven.
„To je ten detektiv?“
Alexandr přikývl. „Co dopis?“
„Něco se v něm píše,“ pokrčil rameny. „Přečteš mi ho, prosím? Nechci Lině říct, že jsem ho neotevřel.“
Alexandr list zběžně přelétl. Pak se vrátil na začátek. Četl pečlivě a mlčky.
„Co píše?“
„Tohle musí vidět tvůj otec.“