Vídeňská krev (originální fandom)

Řeka plyne jako čas. Nese vzpomínky i věci budoucí. Je děsivá. Je krásná.
„Konstantine, pane Volkonskij, milý můj,“ zní její slova jako melodie. Jako vzpomínka. Jako budoucnost.
Konstantin stojí opřený o zábradlí. Hledí do Dunaje a vidí Něvu. Slyší Violettu a ozvěnou se k němu žene Antoine. Otočí se k ní, až když ucítí její ruku na svém rameni.
„To, co děláte, není správné,“ řekne a snaží se znít tvrdě. Navzdory jejím očím plným hvězd.
„Život není správný. Život je,“ řekne a usmívá se. Vyhrála.
Líbá ho a on ji. Neslyší nic než bušení svého srdce a šum běžícího času.

Bylo to tři dny, co se Aneta s Wilhelmem vrátila do Vídně a ještě se neobtěžovala návštěvou. Po ujištění, že se paní Sternbachová skutečně nachází ve své kanceláři nad dámským klubem, se Nora vydala do výšin. Tohle jí nedaruje!
Po bryskním zaklepání a brysknějším otevření dveří její odhodlání přítelkyni vynadat zmizelo jako mávnutím kouzelným proutkem.
„Aneto!“ vydechla. „Co se stalo?“
„Můžeme předstírat,“ nejistou rukou za sebe skládala zborcené slabiky, „že tady krájím cibuli?“
Pochopila a spolkla zvědavost. „Jednou mi to řekneš.“
Přikývla. Slibuju.
„Čaj? Nebo něco ostřejšího?“
Ve vzduchu pluly otázky jako vzducholodě. Voněly jasmínem a chutnaly po kouřové whiskey.

Pan Fehér se ve Vídni rozhodl ještě chvíli zdržet. Tetička, připravená o obě pokrevní příležitosti k dirigování, pro své plány získala alespoň přízeň. Předstírajíc garde setkávala se s nábožensky založeným detektivem o bohoslužbách. Mladá neprovdaná slečna nemůže sedět vedle vdovce v nejlepších letech, argumentovala tetička. Ona si tedy sedne mezi ně a odstíní skandál. Logické.
Toho rána ale teta oznámila, že ruka je již prakticky v rukávě (ale ne abys to, Judito, řekla živé duši!) a doprovodu netřeba.
„Snad vám nezlomí srdce,“ křenila se nedávná dorostenka.
„Ferenc není ten typ,“ utnula nedůstojné poznámky. „A moje srdce jen tak něco nerozhází.“

Klára Wernerová měla ráda svého muže. Opravdu! Bez příkras a bez podmínek. Milovala svoji dceru. Ale srdce měla plné dálek, oceánu, slunce a horka.
V Brazílii byla šťastná, i když byla sama.

Aneta Sternbachová svoje srdce dala jednomu městu, jednomu muži a sobě samé. Nemusela krotit vášně, protože planuly pro ty, které měla ráda.
Ve Vídni kvetla jako divoká růže s ocelovými kořeny.

Karoline Sternbachová splynula se srdcem jiného a nechala se vést, kam šel on. Hořela pro lásku a láska ji zhltla na jedno sousto.
Na lodi do Ameriky se nadechla, jako by to bylo poprvé. Nikdy se neohlédla.

Konstantin sedí a přemýšlí. Ona přece ví, že on… Ona má přece Juditu. Juditu, která o ní básnila každý jeden den, co byla v Berlíně, která jí psala každou volnou chvíli a jejíž dopisy si dávala pod polštář. On u toho byl. Trpěl s ní. Ona přece ví, že on… Nikdy se nezamiloval do jediné ženy. Nikdy ho ani nenapadlo… Ona má Juditu! Juditu, která uctívá každou linii její tváře. Juditu, která tak touží po nevýslovné lásce! Ona přece ví, že on… Když se na něj dívá, očima plnýma chtíče, cítí, jak se do ní propadá. I když je žena.

„Nevěděl jsem, že se vracíte dřív!“ zvolal Alexandr, jakmile se zjevil mezi dveřmi. Nečekal na odpověď, dvěma dlouhými kroky se dostal ke svému muži a políbil ho. „Lásko, chyběl jsi mi.“
Wilhelm ztratil slova, stejně jako mu alespoň na tu krátkou chvíli v Alexandrově náručí z mysli zmizelo to, co ho tížilo. Vrátil se od Jadranu, ale svoje slunce měl tady ve Vídni. Sluneční paprsek v úsměvu, který ničí všechno zlé. Přesto…
„Alexandře, musím ti něco říct…“
„Já tobě taky,“ zazubil se. „Můžu první?“
Zabolelo ho u srdce. Přikývl. Posadili se.
„Miláčku,“ nadechl se ten jeho. „Já jsem se zamiloval.“

Konstantin se pokoušel cítit pohodlně. Sezení na trávníku byla ale jedna z věcí, které mu – kromě hustého plnovousu a hrdinného barytonu – nebyly dány. Mlčel – svědčil mladé lásce. Judita měla hlavu položenou na Violettině klíně a zaníceně rozprávěla o svém létě. Violetta sem tam melodicky přizvukovala a lenivě ji vískala ve vlasech.
Dámy trvaly na jeho doprovodu. Почему?! Trvaly na tom, že se společně posadí pod korunu vrby. Боже мой!
„Трава такая холодная!“ neubránil se zaúpění.
Omluvně pohlédl na své společnice. Judita ničeho netušíc mluvila dál, Violetta ale na jeho oči čekala. Do jeho ticha vlétlo její. Pochopil. Polilo ho horko.

Aneta se opírala o loket a z okna vlaku hleděla kamsi do dálky. Wilhelm na protější straně kupé hledal slova; mlčeli už příliš dlouho.
Za okno vplulo ovčí stádo a jeho král, beran s polovinou koruny.
„Podívej se na něj,“ poznamenal. „Co se mu asi stalo?“
Neodpověděla. Ovce zmizely, louku vystřídala pole, dost možná poslední, co ještě nikdo nesklidil. Wilhelm sledoval svoji tichou ženu. Postřehl hrozící slzy. Ona si všimla jeho a její pohled mluvil stejně nahlas jako posledních dvaadvacet let.
„Aneto…“
„Musíš mu to říct. Jestli to neuděláš, Wilhelme, já přísahám, že…“
Natáhl se po její ruce. Ucukla mu.

Začínalo se smrákat, když se pan advokát odmlčel a příjemně unaven zapadl do křesla. Jeho choť se úsměvem podobala svědkům prvních lásek. Nedalo se ale nic dělat, bylo načase přejít k přízemnímu.
„Pošlu pro večeři. Co si dáš? Řízek? Klobásu? Hovězí guláš?“
Podezřele mlčel a ve své křeslové pevnosti se jaksi poníženě zmenšil.
Vrhla na něj pohled. „Alexandře?“
„Budu chleba. A vývar. Slabý.“ Zmenšoval se, až byl úplně nejmenší, jakým při své výživě mohl být. „Odvykám všemu tučnému a dobrému.“
Nora se uchechtla. „Uvědomuješ si, že tě Navrátil už viděl?“
„Hm.“
„A že se mu tučný a dobrý asi líbíš?“

Milý Alexandře,

sotva jsi odjel a už na Tebe myslím. Večer odjíždím do Brna a za dva dny domů do Švýcar a nemohl jsem snést pomyšlení, že by Ti dopis ode mě přišel až za tak dlouho dobu. Jak Tě znám, myslel by sis, že sis to všechno špatně vyložil a že se snad míjíme v tom, jak moc chceme být spolu. Teď snad budeš tu svou hlavu v oblacích bavit jen příjemnými věcmi. Vzpomínej na Olomouc. Zvlášť na ten poslední večer...

Dej mi vědět co nejdřív, jak to dopadlo s W. Přijedu tak jako tak a brzy.

Tvůj Josef