Vídeňská krev (originální fandom)

Nad před okamžikem pokropenou Vídní vysvitlo slunce. S postupujícím podzimem sláblo a sláblo. Brzy bude ledové, tak jako zrazené milenky cit...
Judita stála vprostřed altánu. Lavičky po okrajích byly vlhké, kromě toho jí tato poloha připadala dramaticky vybroušenější. V prstech žmoulala kapesníček a přehrávala si, co řekne, až se Violetta objeví.
„Jsi falešná jako ta tvoje líčidla! Tvoje filmy se nikomu nelíbí! Škrábeš se do každé postele, nebo jenom do postelí mojí rodiny? Škrábej se jinam!“
Ta správná formulace jí jistě přijde na mysl, až tu Jezebel spatří. Pak ji políbí jako Jidáš Ježíše a už jí nikdy neuvidí. Amen.

Alexandr byl poslední dobou nepozorný. Dalo by se říci roztěkaný, s hlavou v oblacích a obecně zcela extra. Ani jemu ale neunikla podivně napjatá atmosféra u snídaně.
Předně – bylo ticho.
Za druhé – obě dámy Sternovy hleděly výhradně do svého talíře.
„Děje se něco?“
„Ne,“ odtušila Judita a tvrdošíjně hypnotizovala svá míchaná vejce.
„Vůbec nic,“ řekla Nora ve stejnou chvíli s pohledem do croissantu.
Hon na vejce pokračoval beze slova. Alexandr zaváhal. Pouští se do nepřátelských vod... Ale nemůže to vzdát tak rychle!
„Pozítří se všichni sejdeme u Wilhelma a Anety. Celá rodina,“ zdůraznil a schytal protočení Juditiných očí. „Žádné výmluvy.“

Krásné ráno! ^_^ <3
<3 <3 <3
Spal jsi dobře?
Zdálo se mi o tobě... *fire emoji* *eggplant emoji*
Mně o tobě taky, brouku.
Co podnikneme? Dělám asi do dvou, pak mám volno.
Chtěl jsem s tebou něco probrat.
O_O
Mám se bát???
Ne!! Promiň. Nic se neděje.
Ale?
Chtěl bych se potkat s vašima.
Už jsem tady skoro dva týdny a myslel jsem, že na to dojde.
Já tě chtěl mít jenom pro sebe...
Ale není problém. Něco domluvíme.
Je pro mě důležitý, aby ti všechno klapalo, lásko.
OMG seš úžasnej!!! <3 <3 <3
Miluju tě.
Přečteno v 8:32.

Konstantin proseděl celé boží ráno v myšlenkách. Jak se blížilo poledne, týkaly se zejména toho, že myslí příliš mnoho. Kdyby chvíli nemyslel… Byl by teď místo v kanceláři někde s tou hroznou osobou. Pomyslel (Го́споди!) na to odpoledne ve svém bytě. Cítil, jak v něm jistý druh napětí roste jako struna napínaná na oblé tělo houslí…
„Pane Volkonskij!“
„Já… Děje se něco?“ Věděl, že je rudý až za ušima.
„Zase jste udělal chybu v počtech!“ Madam Dvorak byla jako bouřková mračna. „Já mám pochopení, ale všechno má své meze.“
Bezhlesně přikývl.
„Soustřeďte se. A otevřete si okno, jste jako šarlat.“

Pod okny hotelového pokoje se rozsvěcely lampy. Alexandr a Josef leželi na posteli, zadýchaní a zpocení, ale naprosto šťastní.
„Jsem rád, žes ještě zůstal,“ řekl Alexandr a zvedl se na lokti, aby na svého starého přítele s novými varhánky kolem oříškových očí viděl opravdu důkladně.
„Nemohl jsem jinak,“ usmál se Josef. „Zítra na Ringstraße začíná úžasně zajímavá výstava fosilií.“
Alexandr se zaškaredil. „Myslel jsem, že já ti stačím.“
„Obávám se,“ protahoval Josef slova jako horký karamel, „že tvých ani ne padesát se s deseti tisíci nemůže měřit.“
„Takhle krásně mi nikdo do starců ještě nenadával.“
Políbili se. Začalo druhé kolo.

Přijel jsem dřív. Sejdeme se v biografu. —J.

V potemnělé místnůstce se posadili úplně dozadu. Alexandr Josefovi visel na rtech (doufal, že bude brzy viset méně obrazně), když dával k dobru historku z premiéry filmové verze Prodané nevěsty.
„Adaptace se neuchytí. Copak knihy, ale opera? Slyšel jsi někdy Prodanou nevěstu od ožralých muzikantů v biu?“
Setmělo se. Ožralí muzikanti za zástěnou spustili tklivou melodii.
„To musel být…“
„Pšt!“
Alexandr kamsi vrhnul omluvný pohled a přešel do šeptání. „To musel být úplný prodaný…“
Závěr košilatého vtipu zanikl v polibku. Od té chvíle už o filmech nepromluvili ani slovo. Celých 12 minut.

Když vidí Juditu, jak se usmívá jako hloupoučké sluníčko, nedovede se zastavit.
„Musíme si promluvit.“
„To zní vážně,“ podiví se. „Bude to dlouhý rozhovor? Za chvíli jdu ven.“
„Za tou…“ Jméno nevyslovitelné nahradí gestem neurčitého odporu.
„Za Violettou, ano,“ odsekne Judita a už se neusmívá. „Co proti ní máš?“
„Přestaneš se s ní vídat,“ slyší samu sebe opakovat slova svých rodičů před třiceti lety. „Vůbec nevíš, čeho je schopná.“
„Čeho je…“ Úžasem ztratí slova. „Jak ty to můžeš vědět?!“
Nora se zarazí. Říkají si všechno. Jenom tohle je příliš daleko.
„Mami?“
Není cesty zpátky. „Protože před tebou byla se mnou.“

Beatrix ho navštívila u čaje. „Bratře, vypadáš příšerně!“
Vždy dovedla polichotit. S věkem tato schopnost pouze rostla.
„Sestro, děkuji za upřímnost.“
„Ale opravdu, Wilhelme. Myslela jsem, že jižní slunce je nepřekonatelné.“
„Jsem mezí bezmeznosti.“
Změřila si ho pochybovačným pohledem. „Nejsi nemocný?“
„Jen jsem špatně spal. Mimochodem, byla tu Judita – říkala něco o kostele? A panu Fehérovi?“
„Vzala jsem její výchovu do svých rukou. Pozdě, ale přece. Po mši jsme možná párkrát potkaly i toho detektiva.“
„Judita tvrdila…“
„Pověz mi ale o malém Friedrichovi!“
„Frédéricovi.“
Zamračila se na nepřítomného původce franštění německosti. Pokračovala: „Jak roste? Jak se mu daří? Jak vypadá?“

„Slíbils mi to,“ opakuje snad posté, přecházejíc po pokoji jako zvíře v kleci. „Slíbils mi, že to Alexandrovi řekneš, až se vrátíme! Nikdy jsme si nelhali. A že ty teď začneš… Neměl jsi, kam v tom vlaku odejít! Teď už to chápu. Řekls mi, cos myslel, že chci slyšet!“
Ví, že ji slova uklidňují. Že mluví, aby nekřičela, že křičí, aby se nezhroutila. Přesto ho bolí, že ho nechce chápat.
„Je šťastný,“ řekne nakonec. „Chci… Potřebuji, aby byl šťastný, jak dlouho to půjde.“
Okamžik na něj hledí bez hlesu. Pak se hořce usměje. „Jeden ze tří. To je tedy výhra.“

Přišel dopis z Prahy. Adresován je oběma, ale jako obvykle je část napsána nádherně nečitelnou rodnou řečí paní tchyně. Po chvíli intenzivního soustředění – Nořina ruština má značné mezery – se rozhodne v Alexandrově absenci vyhledat odbornou asistenci. Konstantin by měl být doma, sotva před hodinou slyšela dveře.
Vchod do jeho bytu se před ní otevře, než stihne zaklepat. Šok střídá vztek – za zápražím stojí její omyl, za ním pan Volkonskij s tváří plnou viny. Uplyne vteřina. Violetta se rozmile usměje a beze slova projde ven. Nora a Konstantin stojí jako zkamenělí, než dole klapnou dveře.
„Já vám to vysvětlím.“
„Neobtěžujte se.“