Vídeňská krev (originální fandom)

Do pracovny vlétlo jediné, zcela nevinné slovo: „Maminko.“
Nora vzhlédla od domácího účetnictví, v duši hluboký stín podezření. „Mluv, dcero.“
„Mohla bych si půjčit Antoinettu? Violetta umí řídit!“
To Nora bohužel moc dobře věděla. Pamatovala si každou vteřinu, kdy ji to učila. I všechno to, co dělaly mezitím. Tahle noční můra neměla konce.
„Prosím! Chceme se jen projet. Zastavit se u řeky…“
Ó bohyně, co všechno Nora s Violettou dělaly u řeky!
Ale Alexandr by to Juditě dovolil. Byl tím laskavým, respektujícím rodičem, zatímco ona byla za hydru. Když je tatínek mimo město… Kapitulovala.
„Dobře. Ale do večera budete zpátky.“

Ještě nikdy nebyl v kanceláři ředitele – se sboristy se jednalo na jevišti. Zájem o dekor ale Konstantina brzy přešel. Někdo na něj poslal udání.
„Kdybych věřil jen polovině toho, co se tu píše, mladý muži, musel bych vás vlastníma rukama vyprovodit tady tím oknem.“
„Ale nevěříte tomu?“ Těžko hledal slova. Nejraději by začal s plamennou obhajobou, ale dovedl jen zakoktat.
„Na tom nezáleží. Kdyby se rozkřiklo, že tu zaměstnáváme někoho jako vy… Nemůžete poškozovat naše dobré jméno. Tedy sbohem.“
Ven vyšel jako omámený. Musela to být Karoline. Ale ředitel řekl „mladý muži“… Proč by si místo opravdového tajemství vymýšlela lži?

„Počkej!“ zvolala Lina, oči jako talíře. „Ty to myslíš vážně?“
„Nepřehrávej, to je moje práce.“
„To nemyslíš vážně…“ zakončila Lina árii pro dvě plíce a jeden obličej a opřela se do křesla, co nejdramatičtěji dovedla. Obě ruce si dala na břicho, jako by hrozilo, že ji šok z toho, co se právě dozvěděla, dovede k předčasnému porodu.
„Nedělej si ze mě legraci,“ durdila se Judita, rudá jako pivoňka. Dalo se to ale čekat. Zákaz mluvení o panu Rochovi podněcoval k probírání vztahů druhých.
„Vy spolu opravdu nic nemáte?“
Zakroutila hlavou. Nerada.
„A zkusilas poprosit Noru, aby vám u toho napovídala?“

Lina píše. Na papír vkládá ladné kudrnky, elegantní obloučky, křehké tečky.
Právě se vrátila ze zahrady, kde se nechala krmit nadšenými řečmi o Konstantinově nadcházející slávě v opeře. Na prknech, co znamenají svět. Ví už přesně, kde ten falešný bratranec tráví své volné večery.
Dopíše, ještě jednou si prohlédne své slohové cvičení a zvažuje mu dodat punc pravého citu slzou, co rozpouští inkoust. Nakonec si vystačí s přejetím posledních řádků ukazovákem, list vloží do obálky, zapečetí. Odloží obálku stranou a začne psát další. Ještě jeden do třetice a je hotovo.
S úsměvem pohlédne na počátek všeho. A konec jednoho podvodníka.

Bylo pozdní odpoledne, první júl, pozdní júl byl práce čas. Nebylo v tom dvakrát poezie, zvláště ne v tuto chvíli. Konstantin se krčil pod svým těžkým pracovním stolem a hledal padlou gumovou pásku ke spoutání dokumentace. Místo pod jeho stolem bylo pouští, krajinou bez návratu, bránou předpekelnou. Přísahal by, že odsud někdy slyší výkřiky ztracených kancelářských duší.
„Kosťo, jste tady?“
Tuše Juditu, svou osvoboditelku od lovu gum, vysoukal se zpod stolu. Úsměv mu zamrzl, jakmile se vynořil nad stolní deskou. S Juditou přišla i slečna Karoline.
„Dobré odpoledne,“ usmívala se na něj, jako by v dlani nedržela celý jeho život.

„Doprovodím tě,“ trval na svém Alexandr.
Na peróně se objevil s loďákem. Trvalo ale dvě stanice, než jeho nevyřčenou nabídku konečně přijala.
„Zůstanu ve Vídni,“ řekla a sledovala, jak se mu ve tváři mísí ďábelský triumf s úlevou.
„Wilhelma budu řádně pozdravovat.“
„Hlavně opatrně. Jedna hospitalizace nám v rodině stačí.“
Zasmál se, pak z kapsičky u vesty vylovil hodinky. „Zastavíme za deset minut. Poslední vlak domů ti jede...“ Nato se poplácal po obou kapsách, než objevil jízdní řád. „O půl sedmé.“
Mávala mu s vděčností, kterou nedovedla dobře vyjádřit. Když se vlak do severních krajin ztratil v mlze, spokojeně vydechla.

„Mami, omlouvám se.“ Vstříc jí vyšla skoro na prahu. „Přehnala jsem to. Willi si vás zaslouží oba a já nejsem sama… Možná se dokonce usmířím s Juditou!“
Anetu ta náhlá změna překvapila, ale stokrát raději měla své děti, když se nechovaly jako sobečtí hulváti. Neměla stížností. „Miláčku, to je skvělé. A neboj se, všichni se vrátíme, než se narodí to tvoje malé.“
Lina se usmála.
„Mám tu pro Williho dopis,“ natáhla se pro obálku na stolku u pohovky. „Alexandr mi řekl, že ještě nečte, ale… Chci, aby si ho přečetl, než se vrátíte.“
Dojalo ji to. Její holčička je zpátky.

Ne všechno, co se třpytí, je zlato. Ne každé slovo je upřímné a pravda je někdy složitější než ta nejpromyšlenější lež.

Judita nečekala, že po návratu z korza objeví doma svou nejlepší kamarádku. Ne po tom, co jí dala na přivítanou.
Sedla si naproti ní do křesla. Obezřetnost nade vše. Mlčely. Alespoň tak dlouho, než Juditě přišla na jazyk první myšlenka.
„Vypadáš jako vorvaň.“
Lina se chtěla urazit, ale nakonec šokem otevřenou pusu způsobně zavřela. „Odkdy víš, jak vypadá vorvaň?“
„Ts!“ protočila oči Judita. „Mám prostě rozhled, víš?“
Pousměje se. „Chyběla jsi mi.“
Zní to upřímně. Příměří je na obzoru.

Přes námitky švagrové si vzala Linu stranou. Posadily se na postel v jejím dětském pokoji. Pod oknem pořád stála truhla s panenkami.
„Antoine nepřijede. Víš to, že?“
Mlčela.
Aneta si dceru přitáhla k sobě a políbila ji do vlasů. „Věděl, že jsi těhotná, když odešel?“
„Věděl,“ zašeptala.
„Je to sobec. Dobře, že se nevrátí.“
Lina se v jejím náručí napřímila. „V čem je to jiné u tebe?“
„Karoline!“
„Vím, že pozítří zase odjíždíš, tak si nehraj na svatou.“ Její hněv sílil každým slovem.
„Willi málem oslepl! Jak si vůbec dovoluješ...“ Nádech. Výdech. „Přijdu zase zítra.“
Lina jí v odchodu nebránila.

Varovali ji, že je Lina teď citlivější než obvykle. Kladli jí na srdce, aby na ni netlačila. Jako by byla nějaká krkavčí matka!
Svou holčičku objala tak těsně, jak rostoucí dítě v Linině lůně dovolilo.
„Kdy se to malé narodí?“ zeptala se a málem se zajíkla.
„Je v šestém měsíci, říkal doktor,“ vložila se do věci tetička. „Ale kdo má v takové věci věřit mužským…“
„Kope!“ vydechla Lina a položila si Anetinu ruku na břicho. Pak se usmála. „Napsala jsem Antoinovi, mami, určitě přijede brzy.“
Zbláznila se. Dočista. Nemá se míchat do jejích pocitů? Dobrá, ale alespoň protřepat je musí.