Nesmrtelnost podle Dahua Serpense

S příštím zvednutím víček v ledovém iglú, vedro jak na Sahaře.
„Slaďte obraz s teplotou!“ zahučí, než zmerčí nahatou nohatou Eskymačku. „A ty seš co zač?!“
„Pokušení!“ zaševelí, „Co si pán ráčí přát?“
„Nechám si zajít chuť…“
„Horňák?“ naváže prsatice na kozu vozem, zatočí se a – od pasu dolů horní půlka, na zádech předek, zkrátka dvouhlavá, čtyřruká a osmiprsá, „nebo…“
„Nebo nic! Stop!“ zavyje.
„Že by,“ pronesou dokonale sladěná čtyři ústa, „zadničkář?“
„Vy jste se zbláznili,“ zahalí se rychle do tmy, „nelidská stvůra mi tep těžko zvedne…“
„Neboj, měříme ho,“ hlásí sluchátka, „a stoupá, kámo! Nezapomeň, že seš v pekle.“

Když opět otevřel oči, stál (ale pořád sedím, to poznám!) ve výtahu, za zády ramenatého muže.
„Kam jedeme?“ vyhrkl.
„Nahoru,“ poznal hlas svého otce ještě dříve, než ten se otočil, „zase tě tahám z bryndy, synu! Prolomovat se do cizích profilů?! A ještě šéfové… Nemístná zvědavost zahubila kdekterého osla, Viléme, kdo moc šťourá, vyškrábe si oči. Slepá důvěra je základem vidoucího žití, pochybami akorát otravuješ mysl. Ale pomůžu, nejsem krkavčí otec, jen mi musíš všechno přiznat…“
„Chyba v matrixu, pitomci,“ dí podrážděně Vilém, „táta byl zpopelněn před deseti lety!“
„Ale podobu jsme chytli dobře, ne?“ zachrčí mu ve VR helmě.

Kolem kobka tulící se k tělu jak svěrací kazajka, všechny čtyři stěny na dosah a s jizvami zanechanými v omítce nehty, močí a krví, strop s prskající žárovkou v nedohlednu; jako by byl Vilém spuštěn do hranatého tubusu.
Chčíc nechčíc zapomeň tu na chtíč, čte žlutavý nápis vlevo, Přiznej barvu!, vyzývá rudá před ním, Byl jsem tu je vyrýpáno vpravo. Detaily perfektní, rozlišení na té nejvyšší úrovni.
Sám ze sebe vidí jen bimbase, an s hlavou skloněnou levituje v prostoru.
Zavrtí sebou, by zkontroloval cítěné: sedí na křesle, ruce i nohy pevně zafixovány, hlavu zakutou do VR helmy.
Zavře oči.

„Strniště a hříva půjdou dolů,“ vražedně vraští obočí ředitelka, „a to teď hned!“
„Ale, Heleno,“ prohrábne si vlasy Vilém, „já do práce holicí strojek nenosím…“
„Zajdi si ke kadeřnicím,“ odfoukne si ofinu Horká-Hlavín, „poslední dveře vlevo na konci chodby!“
„My tu máme…?“
„Příležitostně!“

Jak beránek vedený na porážku poslušně putuje na určené místo.
„Á, další pán na holení!“ uvítají ho dvě zarostlé gorily u křesla s popruhy, „jak to bude, vašnosto?“
„Mám si to nechat zkrátit,“ mumlá zmatený Vilém.
„Dokud jsi mohl volit,“ vystoupí zpoza paravánu vysoká plavá vyšetřovatelka, „vybírals špatně! Teď už svůj osud i sestřih nech na nás!“

„Ruce pryč od podsvětí,“ zkomisní Vratislav Novák-Starý, jako by spolkl razítko, „tvůj dotaz jsem neslyšel a už ho nikdy nepoložíš. Ostatně soudím, že seš v průseru, takže mi podepiš účast na konzultaci k hygienicko-sociálním standardům v hromadné dopravě, ať jsem krytý.“
Vilém zkoprní jako opařený a politý studenou vodou; rozhorlené mlčení přítele z dětství zasazuje brouka do hlavy a v játrech zahlodá jako červ, že v odpovědi z hlubin skryto jádro pudla. Chladně vypoklonkován, trhá podstrčený lísteček: ZOO 62/11–12.
Na příslušné straně a řádcích jejich staré šifrovací knihy čte jediné nové přikázání a ustrne; znamená snad RMR rovnější mezi rovnými?!

Jistě, Helena šikovná v šik oblékání, jako šéfová si nadto hlídala, zda nějaká drzá žabka neskáče moc vysoko a řádová sestra nepřerůstá matku představenou: přijď si třeba v průhledné haleně, když ti to postava nedovoluje, ale běda ženám, co s málem nití roznítí niterně titánský zájem trubců, nejsme tu na pláži, dámo!; voněly-li hadry příliš chechtáky, zdvořile podotkla, že tady makáme hlavou, slečinko, ne nohama, módní molo jsou dveře vedle.
Potkany v kandidátském profilu HH-H ale těžko vybílil vyhrocený odpor k černé, soudí konsternovaný Vilém, nýbrž daleko spíše skutečnost skrytá za tajemnou zkratkou RMR s odkazem na neřádsky zaheslovaný proklik.

Stmelovačka rozklížila, že by se čivava ustrnula: láska šveholila ostošest s kdekým, jen milenci se vyhýbala jak čert kříži, až mu blýsklo v palici, zda nebyl jen povyražením. Zhrzená láska mocnější chtíče, překroč mez, a zapovězené novým domovem: tiše se vytratil do horních pater, a zatímco v konferenčním sále s opojením stoupala nálada i ledaco jiného, Vilém se prolamoval do profilu Heleny Horké-Hlavín. Dopravně gramotná, kádrově gravidní, environmentálně uvědomělá a ideově ideální kandidátka nebe, ba i v hygieně nabobrovaná (sprcha třikrát denně vodou dále alokovanou do hydrologicky vyloučených lokalit), jen sexuální interakce hemží se potkany jak stoka v pekle.
Vybělenými.

Jako ideální příležitost pro tajnou demonstraci svých citů vybral Vilém desáté výročí skonu Věnceslava Chorého, prvního zvěčnělého mozku, kdy v levo- i pravopobočkách koncernu Dahua Serpense vyhlášena týmová stmelovačka. Plácl se přes kapsu a všem pracovníkům sekce nakoupil květinu o třech růžích, své vyvolené o pěti.
„Nejseš padlej na hlavu? Co my chlapi s tím?“ ucedí Hynek při kyselém culení, jak přebírá pugét.
Viléma nerozhodí, neb celý krycí manévr směřuje k jediné, šeptem vyslovené větě:
„Pro tebe největší, Helenko! Ty víš proč…“
„Kdybys dal všechny ty růže mě!“ sekne nadřízená, „Ale takhle?! O dvě víc než ostatní? Není to málo?“

Můj milý deníčku bonzáčku, je po půlnoci, Vilém vedle pochrupuje, přišla jsem popít sklenku ke krbu, abych ti to sesumírovala. Rezidenční chatka rajcovní i romantická zároveň, ale ta dálka (btw: potřebuji výkaz služební cesty pro starýho)! Akt? Jakože jo, na panice si potrpím, mě znáš (v sekundě v ká, ve vteřině řine; ale ještě se zmátořil), jen to jeho „Heleno, Helenko!“ mi lezlo na nervy.
Ale k věci: objekt jako pravověrný absolutně nestabilní, stačilo mé a kolegy HBM naťuknutí a zmatený jak panna v hampejzu. Pořád má pifku na tu pipku MŠN, asi stojí za prověření. K náboru rozhodně nedoporučuji.

Když před lety Dahua Serpens představil objev posmrtného uchovávání mozků a vizi zásluhového nebe a trestajícího pekla, nebylo pochyb, co myslí svými bobříky a potkany. Máte-li nápad přetavit ve skutek, co neuteče, potřebujete nadšence a dobrovolníky jako žrádlo pro revoluci; zabetonování nových pořádků se neobejde bez byrokracie, pravidel, norem, kontrolorů, dozorců, vzorců a tabulek, jedné každé nepostradatelné; zkrátka s precizací blahoslavenství a zatracení nestačila intuice, ale bez bdělosti šlápneš vedle jak ta jedle.

Zda květiny zapovězeným pozůstatkem věznění rozkvětu větší poloviny lidstva, nebo akceptovatelným projevem náklonosti k osobě, vyhledává Vilém ve zněních nejpozdějších předpisů. Tak kdepak jste?, projíždí prstem seznamy.