Nesmrtelnost podle Dahua Serpense

„Kombinace bezedné pravověrnosti,“ praví ředitelka sekce dopravních bobříků a potkanů, „s nebetyčnou naivitou je, Viléme, vždycky smrtící. Asi jsem tvou největší fanynkou, protože jedinou.“
Výskal by si, když jej víská ve vlasech v zastrčené vísce někde vysoko v horách, kam oko kamery ještě nedohlédne, jenže příliš zaujat bolestným poznáním.
„Idea zásluh je velkolepá,“ odmítá zříci se všeho dosavadního, „ale podvádíte-li všichni, tak ji przníte!“
„Což mi připomíná…“ nadechnou se ústa nad ním.
Drže slovo, vyčkává vypravěč, co na to jeho hrdina.
Až když není pochyb, nechá ho zašeptat: „Heleno!“
Manžel Horký-Hlavín doma dumá, kde se drahá polovička tak dlouho toulá.

Sám s lehkostí, jako když pampeliška svléká chmýří, překročiv hranici, za níž již zločincem (nebo minimálně správním delikventem), viděl Vilém náhle své bližní ve svitu svíce vosku černého: má-li vdova Šťastná-Neduha alibi jak hrom, které od kosti smrdí pojistkou smrti (kdyby aspoň s jedním z milenců, jež dle manžela střídala jak spodní prádlo!), a konečně též motiv (Neduha úlohu zmizíku superpotkana už sehrál), pak nabíledni, že vinna.
Ale – domýšlí Vilém na hraně propasti – pak nejen ona, ale i program Dahua Serpense, který ji k strašlivému činu dovedl.
Každý pokus o nebe bez Boha, uzavírá zoufale, zkazí lidi. Oni i je.

Máte-li liščí oči, zrzavý ohon a bobra rezavce, seberostlejší němkyně vás nerozhází, zvláště řekl-li sám velký Dahua, že zatímco kaťáci se pouze trapně kají (z toho se africké děti nenajedí!), my pochybení napravujeme, anulujeme dobrem. Svůj kloní odpad madam ještě jen Šťastná sice ze dna řeky nevylovila, ba ani adopce syrského sirotka jí nevoněla, ale když potkala postiženého, vzala rozum do hrsti, uchopila příležitost za pačesy a vozíčkáři popletla hlavu.
Jedním vrzem vyrazila dech svým amantům, bobříkem z nejušlechtilejších knokautovala černočerného potkana a ke Štěstí přidala Neduhu.
Spekuluješ, napomene se Vilém, ale nenaznačoval tuto možnost jeho přítel při posledním setkání?

Překročíš-li Rubikon, neradno ohlížet se zpět: dokáže pohltit žár kuráže řeka včerejší. Vilém vrhl kostkami, porušil předpisy a přes dopravní gramotnost kandidátů nebe se prolustroval až do lastury madam Šťastné-Neduhy, totiž intimního profilu jejích bobříků a potkanů. Kdo rozkvétá, nezlobí, a komu není shůry dáno, ten si pomůže, velela její nebojácná vůle i pomohla si mladá dáma k vnadám cestou klonovací. Vyladila se do veledíla, ale zanechala za sebou spoušť: tři sebe navíc, odpad dokonalosti. Neposkytnuvši jej transplantačním střediskům ani zdravotnického výzkumu, dopustila se správního přestupku, znečistivši jím vody Vltavy, vysloužila si potkana jako prase.
Bez obrbobra skončí v pekle.

V hloubi ledví věděl, že se s ředitelkou, která narušila jeho kruhy, jednou vyspí, ale ještě nepřišla jeho hodina. Zatím hovorem s Hynkem doputoval dál, než by si kdy přál: v krátké době již třetí hlas zpochybnil Vilémovu bezmeznou víru v Dahua Serpense a jím vyhlášený program obrody lidstva. Pokud jej silní (Daniel) považují za podvod a slabí (krásná nadřízená, s jejímž jménem vypravěč seznámí až při té příležitosti, a Hynek) obcházejí, něco nevoní. Stojí na křižovatce: hodí za hlavu zlovolnou náhodu, co kálí na jednu hromadu, nebo se vrhne do víru chaosu, jímž vždycky je verifikace víry v člověka?

„Já se přizpůsobím, což o to,“ vysvětluje Bodrý-Mácha, „ale jen pocamcaď. Už Pánbu jako každej papaláš, co mu stoupne moc do hlavy, se zalek svobody, co dal Adamovi, převlík se za Evu, svedl ho a vyhodil z Ráje.“
„Nahatý Hospodin? Vykázal je oba, ne?“ nechápe Vilém.
„Oni,“ cvakne si Hynek, „maj naturismus v rodině. Šak synáček taky umíral navostro, jak zákon káže… A s pramáti to ještě nemám úplně zanalyzovaný, jestli do ní jenom vlez, jakože na chvilku, nebo se vtělil a pak už zůstal. Ale uznej sám, ženská z žebra? A něco božskýho v nich je, co si budem.“

Ředitelčina slova nasadila Vilémovi brouka do hlavy, až mu v ní mravenčilo, a tak když kolega Hynek Bodrý-Mácha dva dny poté zahlásil po celodenní tvrdé šichtě, že jde vyvenčit mravy, vyběhl za ním na chodbu.
„Já vždycky myslel,“ kdyby měl čepici, žmoulal by ji v ruce, „že máš psa s praštěným jménem…“
„Já? Proč?“ vyhrkl Hynek, než mu původ omylu došel a nahlas se rozesmál.
„Tak kam jdeš?“
„Tady ne.“
Mlčeli až do parku na Parukářce, kde se Hynek rozhlédl, vklouzl do křoví a vytáhl placatku.
„Chceš zunka?“
„Ty máš dneska narozeniny? Nebo ti někdo umřel?“
„Slavím i jindy, víš.“

„Au, ty seš aut, Viléme,“ lamentuje mentorka, „si udělám výlet do lesa, ne do prstence, tam je kamera na každým druhým stromě, a zbytky hodím zvířátkům, ju?“
„Zkažený? To se smí?“
„Nesmí, ale nikdo tě neuvidí.“
„To přece na věci nic nemění…“
„Mění, nemění, nebudeš zanesenej.“
Kdyby mlčel, nebylo by proč vyprávět náš příběh.
„Ty to tak děláš? Jakože… co se Dahua nedozví, jako by nebylo?“
„Odstup, satane pomatený,“ vyjekne jak kejklíř, co mu skřípnou prsty, „pana Serpense bych nikdy nezradila! A ven, dej si dva dny háó, ať se srovnáš!“
Zneklidněn klidí se, vida v jejích očích pobavený smích.

Vilémův nauzeální incident měl dahužel příliš mnoho svědků, aby se obešel bez koberečku.
„Jako zaměstnanci pana Serpense jdeme příkladem,“ vysvětlovala ředitelka sekce, „takže posílám půl potkana na hygienu a tři čtvrtě na environmentální výživu. Přeci jen nemůžu vyloučit ani znevažující motiv, snad chápeš.“
„Děkuji uctivě,“ zasténal zelený Vilém, „teď jen abych se v příštích pěti letech neprobudil v márnici.“
„To seš tak vypotkanovanej? Kde?“
„Na évéčku. Osm černých bodíků. Bydlel jsem v nájmu, majitel se mě chtěl zbavit, tak mi prohrabával popelnici a posílal jedno udání za druhým.“
„Nedojídals?“
„Ani ne. Spíš se mi žrádlo kazilo. Předpotopní lednice, samá plíseň.“

Bylo-li lze vyhnout se nejzlejšímu dobrodružství svého života, náhoda tomu nechtěla. Ráno po bujaré smuteční slavnosti, v níž Vilém stržen nakažlivým veselím pozůstalých pojedl a popil krapet bezuzdně, se na svém pracovišti, totiž odboru dobro bobříků, dozvěděl, že matka, Úřad dopravní gramotnosti kandidátů nebe, vyhlásila další ze dnů potravinové soběstačnosti: k obědu podávána polévka z dubové kůry.
„Aspoň se nemusíme bát požahané tlamy,“ podotkl kolega od zlo potkanů, narážeje na vyhlášený kopřivový nákyp.
„Určitě mi nezaskočí,“ připustil Vilém, „ale plavou mi tam červi.“
Zvedli se, žaludek i Vilém, skoro současně.
„Jeden šetří přírodu,“ zhodnotila dílo nadřízená, „a ty tady zvracíš.“