Komunitní klub klaďasů

Posílá nám je pracovník stanice. Prý přišli omylem. A že my jsme "ti hodní", ať se postaráme.

Podezíráme ho, že se hlavně nechce dělit o vodku. Mívají totiž nervy v kýblu.

"U každé testové otázky dávám jednu možnost, která je zjevně nesmyslná! A pokaždé ji několik žáků zaškrtne! Kdyby aspoň z recese! Nebo z touhy po diskuzi! Oni vážně myslí, že člověk má dvě srdce!

(Předseda jim nalije trochu ostružinovice na uklidnění. Z dávky jinak určené pracovníkovi.)

Nakonec všichni zakončí stejně:

"Ta zkratka je zavádějící. Jak jsem měl vědět, že jde o záchrannou stanici pro záporné postavy, ne zdrcené pedagogy?"

Za devatero horami a sedmero plánovanými dálničními nadjezdy je krajské město. A v něm Krajská veterinární správa.
Která má tu pochybnou čest míti ve svém obvodu dvě svérázné "neziskovky".
S první vlastně žádné problémy nejsou - jen od jisté doby musí na podatelně asi jednou měsíčně hodit do koše udání na nepovolený chov pum, levhartů a v jednom případě jaguára. Vždy černých.
Ta druhá...
Než se podařilo získat soudní rozhodnutí, že pokud vlk mluví, sám se obléká a nedáví kolemjdoucí ani ovce farmářů, jedná se o inteligentní bytost a do působnosti veterinární správy nespadá...
Tak ty stížnosti házeli do koše také.

Mysleli jsme, že už o nich neuslyšíme.
Ale někteří lidé jsou... Posuďte sami.
Vrátili se o dva týdny později. Přesněji, chtěli se vrátit.
Špatně zabočili.
A pracovník nebyl tu noc v chaloupce.
Po návratu taktak stihl zachránit jednoho rádobylupiče z pece. Ježibaba tancovala kolem a střídavě ječela na Voldemorta, ať se vykašle na čáry a rozdělá ten oheň sirkami, a na lupiče, že jestli mu nevoní její perník, ať si vyzkouší proces výroby zblízka.
Druhého našli visejícího na špičce smrku. Santer ho ostřeloval vzduchovkou a Otesánek okusoval kmen.
O týden později volali z Veterinární správy.
Udání na ilegální chov vlkodlaka.

Obelixe přivezl předseda ze stanice kupodivu nadšeného.
Zjevně se pracovník po vysvětlení nedorozumění s babským uchem rozhodl vyzkoušet terapeutické cvičení "Chovejme se civilně k návštěvám".
Takže Ježibaba samozřejmě nabídla perník.
"Uspořádali jsme soutěž v pojídání. Ten mladík s dřevěným výrazem má docela zdravou chuť k jídlu." Odmlčel se, aby nakousl druhého divočáka.
"A s tím střelcem bychom mohli vyrazit na Římany. On sice říká Indiáni, ale to nebude rozdíl."
Chtěl jsem něco říct, ale předseda mě pod stolem kopl.
"Bezva partička," zakončil Obelix, "co je někdy pozvat?"

Návrh byl jednoznačně zamítnut. Jean se sice zdržel, ale já zvedl obě ruce.

Mikeš přinese dovnitř vypasenou myš.
Já, Jean a Drahoušek mu pogratulujeme, podrbeme ho za ušima nebo pohladíme.
Předseda řekne, že myši do domu nepatří, a vyhodí ji (otevřeným) oknem až do výběhu slepicím.

Mikeš vyskočí během oběda na jídelní stůl.
Já, Jean a Drahoušek mu hned strkáme nějaké sousto.
Předseda řekne, že kočky na jídelní stůl nepatří, a jemně ho shodí.

Mikeš se rozvalí do dveří.
Já, Jean a Drahoušek ho opatrně překračujeme.
Předseda ho nazve překážejícím plantážníkem a odstrčí stranou.

Mikeš spí na půdě kurníku.
My tři si ho chodíme pohladit.
Předseda si ho nevšímá.

Hádejte, koho má nejraději.

To se tak někdy sejde více věcí.
Přemnožená divoká prasata v zdejším kraji.
Drahouškův skvělý recept na černou zvěřinu s hořkými bylinami.
Návštěvník, který na posezení spořádá stejné množství divočáků, jako normální člověk sní knedlíků ke guláši.
Platný lovecký lístek.
Zatímco jsme s předsedou porcovali maso, poslala Obelixe Drahoušek pro bylinky.
Nevrátil se.
Zato po několika hodinách volal pracovník Záchranné stanice, jestli bychom si pro něj (Obelixe) nepřijeli. Snažil se dodat ještě něco, ale přehlušil ho Ježibabin jekot.
"Povídám vám, že mně nikdo uši trhat nebude!"
"Vždyť jsem jasně říkala, že šalvěj roste na záhonu před chaloupkou," divila se Drahoušek.

Dva muži nejdříve obešli klubovnu lesem. Chvíli ji pozorovali, přitom si ubalili a vykouřili cigaretu. Následně se přes sad připlížili ke kurníku. Většího zaujalo okno v jeho západní stěně. Po krátké poradě vylezl menší většímu na ramena a pokusil se jím protáhnout.
Když byl z necelé poloviny uvnitř, ztratil jeho kumpán nečekaně z neznámého důvodu rovnováhu, následkem čehož oba spadli do hustého šípkového trní.
Zpátky k cestě utíkali vysokou rychlostí nejkratší možnou cestou.

"Neznámý důvod mi spí na svetru," okomentoval moji dedukci předseda. "Volali z Veterinární správy. Nějaký anonym nás obvinil z ilegálního a nezabezpečeného chovu melanické formy levharta skvrnitého."

Jsou tací návštěvníci, které bychom raději neviděli.
Pokud se jim vůbec dá říkat návštěvníci.

Nejčastější scénář je následující: Přicházejí od lesa, zálibně si prohlížejíce klubovnu. Je zjevné, co si myslí - že vidí bělovlasého staříka, dva další důchodce a jednoho mladíka. Ve výstavné chaloupce, osamoceni v lesích, široko daleko ani dušička...
Je zjevné, na co myslí - na nic dobrého.

Máme na ně strategii. Pomalu se zvednu a nahlas požádám Jeana, aby mi pomohl odnést žulový žlab. Od pohledu váží tak 150 kg. Zvednout ho ve dvou je hračka.
Drahoušek se pak příchozích s úsměvem zeptá, co potřebují.
Většinou pochopí rychle.
Zdrhají.

Viz obrázek.

Jean je zahradník od Boha. Cokoli strčí do země, vyroste. Bohudík nezapomíná na zahradě nářadí. To bychom museli neustále shánět nové hrábě, rýče a motyky, protože ty staré by vyháněly nové větve.
Z ovocných stromů má nejraději jabloně. Ví, kdy a co prořezat, jak probrat květy i plody, aby se urodila ta nejkrásnější nejchutnější jablka. Tiše se usmívá, když se po nich všichni ženou.
Největší radost ale Jeanovi dělá, když se do jeho jablek s chutí zakousne jedna z našich návštěvnic. Jiná totiž do úst nevezme - jak nám jednou přiznala, při pohledu na jablka se jí pořád vybavuje to otrávené.