DMD č. 5. pro 5. 4. 2022. Téma: Čtyři strofy katastrofy

Čtyři nohy jako tele
Také tak furt hubou mele
Poslali jej do jetele
By si tam na chvilku dách

Nebylo by ti jej k žalu
V zemi hrabe myš i žížalu
Čučí, jak by spad z okálu
Kdo jej vidí, vzdychá "áách"

Můj ten pocit převeliký
Dát mu lásku, žádné triky
Pak šleha jak od elektriky
Iluze mé padly - "křách"

On ten něžný, bystrý, krásný
Co pohled má jiskrný jasný
Nátáh tuhle svoje haksny...
Hrabal, kopal, rozparával
Plot sousedův rozmotával
Utek, zdrhnul, hodil kramle
Tohle zvíře (psisko), kašle na mne
Je on totiž zkrátka
Mlsně zaměřený k sousedovi na kuřátka

Ťuk.

A najednou to slyší, v tom jediném, extatickém okamžiku únavy a vítězství obě srdce na vteřinu vynechají a on ví, že je to ono.

Ťuk.

Na docela malý okamžik zavře oči. Žádná velká gesta, žádná záchrana vesmíru, jen úplně obyčejná, lidská, skoro neslyšná prosba o pomoc. Takhle to mělo být?

Ťuk.

Chce se mu křičet, vyřvat světu všechnu tu nespravedlnost, ztrátu a bolest, kterou tak dlouho dusil hluboko uvnitř. A taky to udělá. Už v tu chvíli si připadá zle, nepatřičně, ale nemůže si pomoct.

Ťuk.

A pak... pak už jen jde. Protože musí. Protože jinak to skončit nemohlo.

"Dobrý den, Danieli, mohl bys...?" zeptala se Josefa N. biologa.
"Jistě, milá nadřízená," přikývl Daniel von Drak. "Musím vás však upozornit, že poltergeist má dnes poetickou náladu."
Ředitelka gymnázia si povzdechla.
"Cestou do kabinetu to uslyšíte."
Slyšela.

"První strofa je nevinná,
protože nemůže pít.
Ale to nevadí.
Já si vystačím!

Druhá strofa kostry věstí
Kostřičky a Poplašňáka
Protože mně všichni milují
Už je to prostě tak

Třetí strofa to jsem já
Poltergeist jménem Poplašňák
Jsem modrý, jsem krásný
A z okna vyhazuji tuze rád

Čtvrtá strofa je úvod
Do katastrofy jakou svět
Ještě si nezažil, nevadí
Teď jsem tu já!"

Miláčku můj, dej mi napít vína,
po němž nic nekončí a nic nezačíná,
v kterém se žije z okamžiku,
ze snů a ze slov, za výkřiků,
miláčku.

Miláčku můj, dej mi napít piva,
ať nepocítím, že sil nepřibývá,
že léta rozplynou se jako proužek dýmu
a ráno mívám strašnou kocovinu,
miláčku.

Miláčku můj, dej mi napít ginu,
ať zapomenu na příčinu
a nepomyslím na následky
a na to, že náš čin má svědky,
miláčku.

Miláčku můj, dej mi napít tequily,
dnes jsme si spolu celkem užili,
radši nech u sebe ty rudé růže,
už musím domů za svým mužem,
miláčku.

Farmáři zvoní telefon.
"Ahoj, nepřijel bys mi posekat kukuřici?"
"Dodělám naši a přijedu, ale pořád se mi něco rozbíjí, nedávno nejezdil ani jeden traktor."

Farmářce zvoní telefon:
"Kulíšku, přijeď pro mě, vjeli jsme u Jirky do kukuřice a ukroutil jsem přední hřídel."
"Jejda, chudáku, zase?"

Kamarádovi zvoní telefon:
"Čau, dělám kukuřici u Jirky, mám rozbitou řezačku, přijedeš prosím s vaší? Ale bacha, v mojí blízkosti se letošní podzim všechno rozbíjí."
"Hahahaha."

Bráchovi kamaráda zvoní telefon:
"Prosím, přijeď pro mě, pomáhám u Jirky s kukuřicí, praskla mi hydraulická hadice, řezačka nejede a já jsem od hlavy k patě od oleje."
"COŽE?"

Hlava bronzové vlčice, jež měla sloužit jako múza, se tvářila stejně zoufale, jako se přítomní cítili.
Dvojnožci, kteří stáli mimo císařovo zorné pole a měli volné ruce, si jimi zacpávali uši. Ostatní mlčky trpěli, snažíce se myslet na něco hezkého.
Císař konečně odložil lyru a posluchači si němě oddechli.
"Jak můžu skládat o požáru Troje o naší slavné minulosti, když nevím, jak hořící město vlastně vypadá. A jak zní."
A jako na divadle přiběhl uřícený posel.
"Pane, hoří! Řím je v plamenech!"
Oči všech se stočily k císaři.
"Pošlete pretoriány hasit. A nařiďte otevřít městské zahrady. A sbalte mi zavazadla!"

Mandaloriani. Jedni z největších bojovníků v Galaxii. Dřív byla pyšná na svůj původ i klan Wrennů, dokud nepřišly katastrofy, její vinou.
První byl její nástup na imperiální Akademii.
Druhou sestrojení ničivé zbraně, která porazí i beskar.
Třetí nalezení Darksaberu.
Úplně nejhorší, čtvrtou, katastrofou pak byla ona sama. Představa, že ona sama sjednotí rozhádané klany a navrátí jim Mandalore byla směšná. Sabine Wren nebyla ničí vládkyně. Neměla tendence vidět se na trůně a vládnout. Byla bojovnice, člen posádky Stínu a povstalec, rozhodně ne vládkyně. K tomu se nehodila.
Potěžkala Darksaber v ruce.
„Já a vládnout? Najdeme někoho vhodnějšího. Já jsem Povstalec.“

Tichá tentokrát u oběda absentuje. Nedivím se, ty řeči už mi taky lezou krkem.
"Hele, mladej, nenech si od Tichý srát na hlavu. Všichni víme, jaká je."
"Musíš ale uznat, že na vysokou a nelidskou magii je machr."
"Machr? Čtyři jezdci apokalypsy, to spíš. Čtyři strofy katastrofy! Hahaha."
"To jí zase křivdíš, Mirku."
"Každopádně, mladej, dávej si na ní bacha. Je příjemná jako osina v zadku, to už jsi asi pochopil, ale vážně se kolem ní dějou divný věci."
Nemáte ji rádi, zpráva přijata. Taky ji vysíláte jasně a často.
"Zaprvé, názor si udělám sám. A zadruhé, nejmenuju se mladej."

Nastal ten den.

“Loki, tohle jsou mí midgardští kamarádi!”
Thor si přeje, abych se socializoval. Já si přeji být sám s knihou.

“To je hezké, bratře. Tři roztomilí lidé a ty,” odpovím a mířím ke dveřím. Ale ne, prý je musím poznat.
První se mi nelíbí. Má kozí bradku a neustále mluví o létajícím brnění.
Druhý skoro nemluví. Když už, opakuje jen HULK! SMASH!
Jeho zelená barva mě zneklidňuje.
Třetí je mimo. Když k němu natáhnu ruku, nepřítomně se usměje a řekne “Pardon, myslel jsem zrovna na Buckyho.”
Thor je všechny obejme a zazubí se.
“Nejsme k sežrání, bratře?”

Pomoc.

To jsem si tehdy náramně pohodlně neexistovalo. Máte leháro, nikdo po vás nic nechce, a najednou výbuch! Než jsem se rozkoukalo, už jsem mělo povinnosti.

Dobrá, řeklo jsem si, nějaké to vesmírné kamení se o sebe postará samo a stejně to všechno letí pryč. Jenže jsem se ani neohlídlo a na jednom tom šutru – ŽIVOT!

Dokud se ta drobotina šmrdolila ve vodě, dala se celkem ohlídat. Jenže oni začali z té vody vylízat!

Úplně nejvíc nejhorší jsou ale lidi. Vymysleli si na mě ontologii, vymysleli si fyziku, furt by mě zkoumali a popisovali a já, nebohé jsoucno, si ani nevydechnu.