Nachtvogel

„Pokud chceš vstoupit do císařské armády, zodpovíš mi několik otázek. Co tě láká na vojenském životu?“
„Trochu si užít! Doma je to jen samá práce na poli.“
Nekonečný pochod. Krvavé nohy. Rozedrané zbytky uniformy.
„Budeš následovat beze zbytku všechny rozkazy?“
„Ano, pane!“
Dril. Kruté tresty. Zkrácené příděly. Rány.
„Máš ženu, co přivedeš do trénu k pomoci armádě?“
„Holky u nás na vesnici za nic nestojí,“ zabručí.
Hrozná nemoc, která ústí v šílenství. Pomalá smrt.
„Poslední otázka. Kde se vidíš za pět let?“ ptá se otrávený verbíř.
„Tak tohle je jasný,“ zasměje se. „Bohatej a slavnej, ne?
Hnijící mrtvola bez hrobu.

Když služebná uklízí místnost, nalezne ve vychladlém krbu ohořelý papír. Oheň ho mnoho neponičil.
Desítky přeškrtaných slov. Inkoustové skvrny.

Povídej mi pohádku
o ztraceném ptáčátku.
Uletělo z klece,
mne do ní zavřelo.

Slova bolí. V mysli hebké
zavinul se se jenom stesk.

Přijď nahlédnout
do mojí duše.

Ticho.
Tvůj smích je jak kletba.

Měl jsem sen.
Bylas v něm ty
a horké železo.
Vzbudil jsem se
ve vyprahlé poušti.

Rozluč se. Už nikdy neuvidíš
smrt

In nomine patri et filii et spiritus sancti.
Amen.

Dívka si trochu popláče, pak smete popel v krbu i s papírem.
Ten odsouzený zemře nešťastný.

Jak se to řekne latinsky, když člověk nemůže spát?
Utkvělé myšlenky se strkají a perou v mé hlavě, jako by soupeřily, která získá navrch.
Souboj šavle s květinovým stonkem. Bitva o hlavu čistou, prázdnou, nezavalenou sutinami vzpomínek. Válka o nezávislost.
Nebo snad obrazy v mé mysli tančí? Ale pak je to jistě morový tanec. Danse macabre. Když vezmu do kola tu vábivou představu její duše vedle mé, onemocním.
Cítím se vesel a přeci prázdný. Tělo káže, spi. Mysl kontruje. Tanči. Sni. Zoufej si. Volej ji. Přijde.
Říkám jí jako ta bylinka, po které voní.
Kamille, hast du für mich geblüht?

Bernard z Chartres nám praví, že jsme pouhými trpaslíky, kteří nadutě vyhlíží z výše, jíž sami nedosáhli, domnívajíce se, že svět patří jim.
K čemu vlastně využíváme to, co nám dali naši předkové?
Trojúhelníky Pythagorovy a Eukleidovy, trajektorie výstřelu. Archimedovo ponoření? Mrtvoly v bahně zvednou hladinu, nepřátelský krok je zatlačí ještě hlouběji. Kola lafety, převážející děla. Oheň rozněcující se na pánvičce, pohlcující města, spalující kůži mučeného. Rumpál skřipce, páka na vykloubená ramena. Paracelsus nás učí lépe zabíjet.
To je veškerý pokrok, kterého jsme dosáhli. Vše, co stvořili, využíváme k ničení.
Nestojíme na ramenou obrů. Stojíme za jejich zády, připravení bodnout.

Grauerblitz se splaší. Přitahuji otěže.
V úzkých ulicích se mu prchající otírají o boky.
Oženu se šavlí, když zahlédnu v mlze ostří. Snad je to voják a ne domobrana.
Výkřik, pád.
Město hoří.
Do rána lehneme popelem. My, oni.
Jedeme k radnici. Poslední bašta. Jejich porážka.
I naše.
Pak první řada jezdců najede na neviditelnou překážku.
Ozvou se bolestné výkřiky, ržání. Pálená sláma vydává dusivý kouř.
Co to zatraceně...!
„Kurwa jeż! Jeż w centru miasta!“ ozve se za mnou jeden z Poláků.
Otočit se nelze. Za námi městská posádka, před námi past.
Z kostela vyšlehnou plameny.
Jako by nás vítaly.

Chci jít po práci do šenku, ale to by nebyla ona.
Tentokrát chce nemožné. A myslí to úplně vážně.
„Musíš! Je to hrozně důležité!“
„Madlenko, buď rozumná. Co když nás chytí?“
„Budu plakat! Hrozně moc! Asi už mne nechceš! A já nechci tebe!“
„Co se čertíš?“ vyjedu na ni. „Neřekl jsem, že to neudělám!“
Jak se ta nevinná tvářička umí rozparádit!
„Já věděla, že mě máš rád,“ zazpívá něžně její andělský hlásek, lípne mi za ucho polibek.
Kvůli ní bych šel leckam. Do války, do očistce, do Brnna.
Tak tedy půjdu s tou její zatracenou kamarádkou i do židovského ghetta.

Nehybný svět rybníka. Zelené stříbro v odrazu světla. Dohasínající lekníny. Oči, propletené sítinou z rákosí.
Hladké tělo s pruhy plátna. Provazce vlasů jsou chaluhy, mořští hadi.
Hlas polétne nad vodou, snese se na hladinu list. Kaple v hájku objímá tichý pláč. Slaná chuť podzimu. Vzlyky modliteb.

Zvlněná hladina se zklidnila, když vystoupila z vody. Zavřel jsem oči.

Lidské tělo je krásné, když je nepoškozené.

Modré cáry v bílém poli, se zlatým klenotem. Heroldská figura je Blaumeise, místo přilby koruna z vlasů. Štítonoš je stesk. Neutop se, říká motto.
Erb ženy.

Promluv, nebo mlč navždy.
Divoká řeko, klidná vodo.
Ofélie, Siréno.

Prší. Jako kdyby už nikdy nemělo přestat.
Šenkýř ustaraně posílá podomka, kam přestěhoval zásoby. Nevrací se s dobrými zprávami.
A pak mu sem ještě vtrhnou dva poťapaní študáci, čert aby je spral!
"Retentione facultatem brasii!," zadeklamuje jeden z nich, voda mu crčí z vlasů. Vyždímá plstěný klobouk přímo na podlahu. Zatracení latiníci, myslí si o sobě, kdoví co jsou, že brebentí jako papež?
„Lej pivo, šenkýři! Jsme na suchu!“
„Pivo není! Slad navlhnul! Táhněte, holomci, a neutahujte si ze mě!
Vyhodí je, ale oni se jen smějí a potácejí se dál mokrou ulicí.
Nikdo si nevšimne, že hladina řeky stoupá.

"…a pak si ovečka uvědomila, že charakter se pozná jen podle vystupování. Že černá a bílá jsou obyčejné barvy, které je možné přemalovat. A že jsou s bílou vránou jen dvě strany téže mince.“
„Ty to nečteš! Vždyť se do té knížky vůbec nedíváš. Vymýšlíš si to!“ říká mi.
„A je ten příběh méně hezký?“ usměju se.
„Není,“ uznává. „Ale je možné přebarvit dobro na zlo?“
„Snadno.“
„Ty jsi dobrý člověk. To vím jistě,“ říká mi tiše.
Krvavé ruce. Zabíjení bez zpovědi.
Život, roztržený vejpůl jako chatrná knižní vazba.
Říci vojákovi, že je dobrý člověk?
Takový příběh ještě nikdo nenapsal.

Breitingen je tiché. Skoro nikdo tu nezbyl.
Dívka míří na hřbitov. Rozloučit se, než také odejde.
Kdo má hrob, může být rád. Doba je zlá.
Nedaleko je jeden čerstvý. Květina v nadýchané hlíně ještě nezačala vadnout. Je to žlutá lucernička. Kde ji ještě našli? Vždyť je listopad.
Slabikuje dřevěnou tabulku.

Tarzíciusz Tamasofi Szekeres.
1614-1631
Hrdinsky padl u Breitingen.
Děkuji ti.

Válka bere mladé lidi jako staré, pomyslí si. Ale lépe padnout v bitvě než pojít hlady.
Je vyhublá. Sotva sem došla, a sotva dojde kamkoliv jinam. Ale musí jít. Tady by umřela.
Ve světě, neslučitelném se životem, smrt dlouho nečeká.