DMD č. 00 pro březen 2024. Téma: Zúčtujem spolu

„VRAŤ-TO-SSSPÁTKY!“

Bytost zlověstného vzezření – zpola člověk, zpola had, navrch s křídly a rohama –, se tyčila nad dvojicí. Urostlého muže překvapivě v obranném postoji krylo menší stvoření.

„No tak, Crowzzzley!“ bzučelo vemlouvavě, přesto s úšklebkem.

„Neříká hezké pozemské přísloví: Co se dá, to se nevrací? “ usmál se zářivě ten chlápek, jehož vizáž se nehodila k souboji dvou pekelných stvůr. Ani na povrch planety, o níž byl veden.

„To sssakra ani není přísloví!,“ procedil útočník mezi jedovými zuby. „Dětská povídačka!“

„Možná se mýlím…“ namítl rozvážně poslední přítomný, „ale věta tohoto znění, krátce po Edenu. Nebyls to ty, kdo…?“

„Nepomáháššš, anděli!“

Vítr mi zanes do účetnictví saharský písek
prsty mám unavené, plné plastových třísek
pyly padaj mi na víčka
jemně, ale hrbolatě
po dlouhém boji, při vší té ztrátě
společně bloudíme pouští
ze západu na východ
pavouček pomalinku se mi k rukám spouští
za sebou táhne stříbrný vlásek
čekám jeho tenoučkých nožiček příchod
šimrání na kůži
ucuknutí přemůži

Zaprášený stroj zasekává se v přemýšlení
jako já
bez henny v mozku barvy není
tykev
plesnivá
přes omyly přehopkáme
s lehkostí motýlí
motýla snědl náš pavouček
zrovna před chvílí
stroj cvaká, počítá za nás
i s námi
z hlavy začinají se ozývat rány

„Znal jsem kluka, kterému ve skafandru při nulový gravitaci praskla gumička ve vlasech. Zadusit se vlastními vlasy. Dovedeš si to představit? Radši si otevřel přilbu.“
„Naštěstí nosím dvě gumičky.“
Když žijete na Marsu, strávíte ve skafandru kus života. Když máte šikovné ruce, opravujete venku antény. Když na to máte hlavu, stojíte místo toho na můstku.
Když spolknete fokus, první vteřinu je nejlepší nekoukat vůbec nikam. Oči si zvykají nejhůř. Mozek vám to spočítá až po páté dávce.
Druhou vteřinu dokážete rozeznat vozidla na obzoru.
Když je Země blízko, prý můžete spatřit, jak se její oceány odráží ve vyschlé rudé pustině.

Lidi prý mají nějaké svátky a volno. Nevypadalo to tak. Člověk pobíhala po bytě, pořád nosila věci odněkud někam, utírala nábytek a čistila kdeco.
Nakonec hromadu věcí naházela do kufru a nasypala nám druhou, štědrou misku jídla.
Krátce nato odjela i s kufrem. To nevěštilo nic dobrého.
Večeře byla vydatná. Ještě druhý den odpoledne jsme usilovně trávili. Večer byly obě misky prázdné a člověk stále nikde! No to snad ne!
Dnes je den třetí. Začínáme mít hlad a jsme naštvaní. Člověk stále nikde a miska je prázdná.
Až se objeví, my jí to pořádně vyúčtujeme!
Týden s ní nebudeme mluvit!

„Zkoušely se na něm experimentální metody léčby. Ďáblův dech, dokonce i snaha o replikaci Spider-manových schopností. Nic nezabralo.“
„Až doteď. Od bývalého starosty Osborna bylo prozíravé zřídit si doma soukromou laboratoř. Pusťte ho ven.“
Voda v nádrži začala klesat, černé prsty se dotkly skla. Bytost s dlouhým jazykem nepřipomínala Harryho Osborna v ničem. Symbiont se nadechl vzduchu, aby se hned na to začal smrskávat. Odkrývalo se vyhublé tělo jeho hostitele.
„Kde je otec, doktore?“
Norman Osborn by si synovo vyléčení nikdy nenechal ujít.
„Váš otec… on… nežije. Spider-Man…“
Harry bolestně zavřel oči.
Ten pavouk. Za tohle zaplatí. Ano, zúčtujem spolu.

Bylo jí blbě, setsakra blbě.

Žaludek se jí houpal podobně, jako když to na dvacetinách přehnala s rumem. Někde vzadu v paměti, někde v dálce věděla, že dnes určitě nepila.

Kruci, co to? Proč se cítí jako by jí někdo praštil.

Proč jí bolí zápěstí a kotníky a nemůže si ani pořádně sednout. A lehnout už vůbec ne. Kdo jí co provedl? S kým si to rovná účty.

Mozek se probouzel pomalu. Myšlenky se tříštily ve tmě, kterou viděla před svýma očima.
Bolest spoutaných rukou se jí snažila probrat.

Najednou věděla. Ta tma byla skutečná. Někdo jí zakryl hlavu pytlem.

Pomalu se stmívalo, když muž středního věku seděl ve svém ušáku a četl knihu, někdy k tomu upil z hrnečku kávy. Najednou se ozval zvuk zvonku. Zvedl se a vydal k hlavním dveřím. Uviděl tam obálku. Opatrně se jí ujal a otevřel.

Zase jej kontaktoval. Do teď nevěděl kdo to je, ale věděl, co za činy dělá, vraždí. Zúčtuje mu tuhle drzost. Dramatičnost činu, ale ubohost skrývání ve stínu.

Došel zpět do obývacího pokoje a vytáhl papírovou krabici, kam založil obálku mezi několik dalších. Opět se vrátil k předchozí činnosti.

Přesto si musel přiznat jednu věc - tahle hra ho bavila.

Díval se na arogantního pána, vystrašeného podkoního a naštíplé kopyto vysoce březí klisny. Už dva kováři s nimi odmítli mít co do činění. Neustále zdůrazňovaná cena zvířete i očekávaného hříběte z toho dělaly zatraceně riskantní zakázku.
Nabízel dvacet stříbrných, pokud se to povede. Vězení, pokud ne.
Už za deset stříbrných mohl mít na dalšího půl roku pronajatou kovárnu. Pro muže bez minulosti, rodiny a jakéhokoliv zázemí to bylo terno.
„Takže si troufneš?“ Pán mu pohrdlivě hodil k nohám sáček s mincemi.
Prudce se nadechl. Kovárnu potřeboval. Kývl.
„Nechám ji tu do zítra, s pacholkem. Posoudím tvou práci a zúčtujem spolu.

Musí tu moc zlomit. Dokud žádná z jejích podřízených netuší, že je jí spoutávána čím dál tím víc.
Prokletý Sál shromáždění! Nejspíše z něj to stvoření zla bere svou sílu. Starobylá magií nasáklá síň si prý občas najde své miláčky, kterým pak propůjčí nevídanou moc. Nic by za to nedala, že přesně toto se teď děje.
Lady Sinitra de Quescada, ředitelka Academie de Colees, mávla hůlkou a odeslala poslední pozvánky.
Nenápadné, nevinné shromáždění. Konference ředitelek čarodějných škol, kdo by v ní hledal něco špatného?
Pak už bude stačit málo. Vždyť která čarodějka odolá pokušení, předvést se před ostatními co nejlépe?

Sobota večer. Chlapík s povolenou kravatou si přisune pivo k Davymu.
"Paul," natáhne ruku. "Spisovatel."

John za barem se ušklíbne. Spisovatel Paul je realiťák, jehož velký - nedokončený - román leží roky v šuplíku. Jednoho dne, myslí si John, se Paul opravdu hodně opije a půjde tu věc spálit.
Davy však vypadá, že ho Paulovo představení zaujalo (zřejmě i proto, že část, v níž dělá realitního makléře, moudře vynechal). Johnovi je jasné, že závěrem večera Paul zatáhne účet za oba, až spolu budou odcházet.

"Svět v pořádku," pomyslí si John a pulíruje sklenice. Klavírista v rohu si dává rauchpauzu. "Svět v pořádku."