DMD č. 25 pro 25. 4. 2024. Téma: Uhoď ho nemá žádné kamarády!

"V jeslích dítě spinká, zpívej
v jeslích dítě spinká, zpívej dál
v jeslích dítě spinká, zpívej
když bludná hvězda září tiše padá sníh"

Vraspír koukal z okna a tiše si zpíval.
"Je jiná liturgická doba," opravil ho Daniel, který měl před očima kříž.
Vraspír poslušně přeladil. "Bože můj, proč jsi mě opustil..."
"Vraspíre...!"
"Aleluja! Vstal Kristus nad časnou smrtí věčný král!" Tuhle si Vraspír moc nepamatoval, přesto se pokusil Danielovi vyhovět. Pousmál se, když se kantor postavil vedle něj.
"Víš, že když ho vojáci bili, byl sám, bez přátel? U Piláta nebyli ani apoštolové. Vojáci měli kamarády, On byl sám."

Terry běží, co mu síly stačí. K protipřemisťovací bariéře to už nemůže být daleko. Z temného kouta se vynoří postava, ve svitu hůlky blýsknou bělma očí podlitých krví. Srazí ho k zemi, hůlka mu vypadne z prstů.
Zoufale zápolí s tím stínem člověka – je tak hubený, že by neměl mít šanci, ale tluče ho pěstmi, škrábe a kouše. Terrymu se konečně povede ho ze sebe skopnout, vydrápe se na nohy a znovu se rozběhne.
Tam, kde tuší záchranu, se zhmotní tucet bystrozorů. S úsměvem vykročí vstříc kamarádům. Ústa má ještě otevřená, když dopadne na zem sražený Avadou. Rozkazy zněly jasně.

Jeden i druhý koutkem oka zahlédli, jak dřevěná lžíce v krabici začala vibrovat a vydávat zvláštní bzučivý zvuk.

Fergus se prudce otočil. Bedwyr vyskočil na nohy. Oba se rozběhli ke stolu, kde se lžíce neklidně vrtěla.

Divný pocit začal hlodat ve Fergusovi. Podobný pocit jako těsně předtím, než je banda místních výrostků zmlátila kvůli jejich podivným pokusům jako naprosté outsidery bez vlastní party. Je pravda, že tenkrát vyhodili do povětří jejich klubovnu. Žabaři…

Až teď si všimli, že je lžíce pokrytá jakýmisi neznámými symboly. Nato se lžíce vypnula jako na oři, že povolily i stuhy, které ji držely na místě.

„Fakt pokrytecký, mami. Zajdem si na mši. Dáme si oplatku, tělo Kristovo, ó jak jsme velký křesťani. A fotku na sítě, to hlavně, tátovi to nažene body…“
„Mladý muži, upozorňuji tě…!“
Nám známá dvojice turistů sestupovala po schodech z kostela de la Santa Cruz.
„Miluj bližního svého! Cha. A moje chůva mi přitom cpala do hlavy věci jako: ‚Uhoď ho, Warlocku, dej tomu hlemýždi co proto! Jistěže nemá žádné kamarády, bez obav!‘ Šílená ženská…“ Poslední slova mladík pronesl s vyváženou směsicí hrůzy a obdivu.
Poblíž stojící démon vytřeštil oči. Drcnul loktem do Azirafala.
To přece nemohla být…!
Energicky vykročil vpřed.

Tadeáš se vehementně rozhání sekerou a odsekává větve z vyvrácené uschlé jabloně. Mnohem více ho však irituje vytlučené okno v zahradním domku.
Kdybych toho vandala chytil, myslí si, dal bych mu přes hubu tak, že by si týden nevzpomněl, jak se jmenuje. Nebo ještě raději, bejkovcem bych mu rozsekal tu jeho zadnici, že by se na ni čtrnáct dní neposadil.
Ale houby, pomyslí si po mírném zklidnění, ono by to dopadlo tak, že bych na řepu dostal já. Protože tu ve vesnici nemám žádné kamarády. Takže radši vymyslím, jak okno líp zabezpečím. Neboť to hovado vandalské stejně nemám šanci chytit.

Venku bylo konečně teplo a tak si Horáček s Pažoutem řekli, že půjdou do parku, a tak šli a drželi se za ruce a povídali si o tom, jak je to sluníčko fajn a co budou dělat v létě, když uslyšeli nějaký pozdvižení a tak se šli podívat, co se to tam děje. Byli tam tři puberťáci, kteří strkali do čtvrtého a vykřikovali na něj věci jako, že nemá žádný kamarády a taky něco, co by Horáček s Pažoutem rozhodně neopakovali a tak se na sebe podívali a kývli.
Za chvíli na to z parku utíkali s brekem tři kluci.

„Já Severusovi úplně rozumím,“ Gwen leží na zádech ve své posteli a zírá do závěsů. Je hluboká noc. (Podle ní, podle mě je časný večer.)
„Jen si to vem. Nadprůměrně inteligentní, talentovanej, nezapadá, ve škole ho šikanujou. Vystuduje, je zpátky, a zase. Nadprůměrně inteligentní, talentovanej, nezapadá a ve škole ho šikanujou.“
„Jako studenti myslíš, jo?“ ujišťuje se San.
„To taky. Pak se mu div, že je nerudnej.“
„To si myslíš jen ty a dva miliony fanynek,“ mávnu rukou. „já naopak vidím, jak von šikanuje jiný. Sundej si růžový brejle...“
„Opuštěnej. Sám. Proti celýmu světu.“
„Dva miliony, Gwen. Minimálně.“
„Neruš. Sním.“

"Viděli jste, jak se ten hajzl tvářil, když můj lektvar vybuchl?! Myslel jsem, že si radostí cvrnkne! Nechutný," zuřil Sirius.
"On tvůj lektvar sice fakt nestál za nic," řekl James a vzápětí musel uhnout letícímu polštáři, "ale neboj se, tvá čest bude pomstěna!"
"Zbijeme ho!" nadchl se Petr.
James protočil oči.
"Jsme čarodějové! Jsou lepší způsoby. Jenom pořád nechápu, jak se s ním může kamarádit ta Evansová! Vždyť je to docela pěkná holka, ne?"
Ostatní něco neurčitě zamumlali.
"Neboj, Jamesi, myslím, že mu žádní kamarádi dlouho nevydrží," řekl Sirius.
"To se ví," zvolal Petr.

Remus mlčel, protože kamarády mít chtěl.

„Existují krátkoperiodické, dlouhoperiodické a jednonávratové komety,“ začínám tentokrát já. Adelaida mlčí a mračí se jako čert.
„Naprosto nechápu, proč mluvíte zrovna o kometách.“
„Protože tahle metaforická má extrémně krátkou periodu. Přesně deset let a dva dny.“
„Stále nerozumím.“
„Jednou za tenhle časový úsek přijde Ošklivé téma. Letos o bití a absenci přátelství. Je důležité, protože nás trochu znechutí, trochu otráví – ale hlavně nám připomene, co je důležité a co máme na dubnovém drabblení tak rádi. Většinou dostáváme Pěkná témata, a píšeme Ošklivá drabblata. Ale když přijde Ošklivé téma, půlka identit začne chrlit milé a vtipné stoslovky.“
„Prostě nevíte, co chcete.“

„Musíš se do tý šlupky pořádně ponořit. A při tom práce nohou. Hop hop hop, úkrok, krytí a bim ho!“

„Nojo, Bobe, ale co když uhne?“

„Neuhne, Bobku. Ty jsi teď šelma a on je kořist. A šelmy nikdy kořist nenechají uhnout.“

„Ale Bobe, vždyť já jsem jenom králík! A on mi zatím ani nic neudělal.“

„To je krása sportu, Bobku, že udělá predátora i z králíka. A predátor si musí svou kořist podrobit. Představ si, jak se k němu blížíš. Je sám, samotinkej a slabej. A tehdy mu dáš hák!“

„Já si myslim, že ten box moc baštíš, Bobe.“