DMD č. 25 pro 25. 4. 2024. Téma: Uhoď ho nemá žádné kamarády!

Dveře zaskřípaly, jako žena zuby. „Nedá si pokoj ani na stará kolena,“ myslí si a zlost ji vraští čelo.

„Máš tak jemnou pleť. Pojď blíž, holubičko.“
Děvče se zachvěje odporem.
Muž si to špatně vysvětlí. „Copak? Ty se mně bojíš?“
„Já mám moc práce.“
„O tobě se to říct nedá, sukničkáři,“ žehrá v duchu jeho žena.
„Tak si chvíli odpočiň. Vykašli se na drhnutí kotle.“
„To ty se vykašli na zálety,“ láteří polohlasem stařena.
„To nejde, pane.“
„Ale jde. Nebo chceš přijít o práci?“
„Propouštění nebude. Potřebujeme děvečku,“ už křičí manželka. „Je sám. Neboj se. Uhoď ho, ať se vzpamatuje.“

Stáhnu telepatickou pojistku ze společníka Němcové ze speciálních jednotek. Odmítl říct, jak se jmenuje. Na první pokus minu smyčku a pavouk mě škrábne. Soustřeď se, sakra.
„Hotovo.“
„Díky. Kdo mi otevře portál? Musím to jet nahlásit na generální inspekci…“
„Pomohlo by nám, kdybyste řekl, co víte… Počkejte. Máte natržený ret. Praštili vás do hlavy?“
„Do zubů. Menší neopatrnost, když jsme si došli pro Tichavského.“
„Omlouvám se, za to můžu já,“ ozve se Němcová. „Blbě jsem se rozmáchla, když jsem toho druhého magora mlátila taserem. Byla jsem tak vytočená, že mi nedošlo, že se ten pitomej krám po první ráně vybije.“

Stojím jí tváří v tvář. Tváří se, jako by se mi vysmívala, a já mám sto chutí se k ní rozběhnout a pořádně ji nakopnout, ale to nesmím. Rozmýšlím tedy o celé této situaci, přemýšlím, jak to provést, vyměřuju si dráhu, ale pořád se snažím přijít na to, jak to mám udělat, ale nepřicházím na to. Opět se na ni podívám, a vypadá to, jako by se mi vysmívala ještě víc. Mě už po všem dochází trpělivost a konečně beru tu kouli, pořádně se rozmáchnu a hodím ji, abych se do té zatracené, osamocené, poslední kuželky na konci dráhy strefil.

Pestré výlohy obchodů, kaváren a restaurací nebyly nic extra, tedy pro někoho, kdo žije v podobné ulici již 50 let. Jasně, sem tam se objeví zatoulaný turista, který vnímá tento úzký svět prostřednictvím fotoaparátu a připadá si jako v exotickém ráji, leč pro Filipa byla procházka ulicí každodenní rutinou. Jedině Rosie dodávala bezbarvé městské části zářivou vůni života. Jen kvůli ní rád vstával z postele brzy, aby si mohl koupit denní tisk, jenž stejně nečetl. Když se blížil ke stánku, všiml si, jak Rosie obtěžuje postarší pán. První, co ho napadlo, bylo, uhoď ho, nemá žádné kamarády. Možná máš šanci.

Šel se shromáždění stavů sám.
Té skupinky si nevšiml. Pak ho najednou nějaké ruka přirazila ke zdi.
"Hele to je ten ukecanej velebníček!"
"Možná bez pár zubů by se mu hůř kecalo!"
Drsný smích.
Richelieu se narovnal.
"Najdejete mu to!"
"Myslím, že ne!" ozval se za nimi ocelový hlas.
Otočili se.
"Jeden nebo dva, co na tom záleží."
Studený úsměv.
"Nemyslím si."
Tajemný zachránce tasil kord.
Richelieu dýku.
Za chvíli už měl ale kord jednoho z útočníků.

Pak bylo po všem.
Stál jen Richelieu a jeho zachránce.Biskup z Luconu se usmál.
"Díky pane...?"
"Jean de Treville,k vašim službám."

"Mami," dí ten malý brouček, "pořiďme si slepici,
až ji řádně vykrmíme, uříznu jí palici."

Po těch slovech líce matky povážlivě zbledly,
krvelačné choutky synka žaludek jí zvedly.

"Poteče krev, oškubem ji, potom sníme pečeni,"
kupodivu v tváři matky úsměv zakryl zděšení.

Tyhle řeči o vraždění poslouchat dál nesnese,
přesto našla potenciál k vybouření agrese.

"Tohle zvládneš levou zadní, dokonce i bez rozcvičky,
tu máš, vezmi kladívečko, dej mu pěkně do hlavičky.

Hezky silou uhoď toho nejmenšího z řady,
vyčnívá tu osamocen, nemá kamarády."

Pochvalu pak vysloužil si chlapec v modrém tričku,
že tak přesnou ranou trefil hřebík na hlavičku.

Družice zrovna letěla nad Afrikou, kde byla atmosféra, jak meteorologové říkají, "ve stavu silné vertikální lability". Nějakou dobu se nic mimožádného nedělo, dokud najednou družici neobklopil mohutný gama záblesk, který téměř zahltil její senzory.

Podívejme se ještě jednou, blíž. Nad tropickým deštným pralesem zuří bouře. Blýská se a hřmí, a nic zatím nenasvědčuje blížící se události. Dokud oblohou neprolétne blesk tak mohutný, že roztříští vzduch za vzniku oblaku elektronů a pozitronů.

Vzhledem k opačnému nabití se částice a antičástice oddělí a rozletí opačnými směry podle magnetických siločar Země. Pozitronový oblak narazí do družice, jejíž materiál osamocené pozitrony bez milosti anihiluje.

"Nevím jestli je dobrý nápad teď zkoušet vlastní muziku. Ověřený hity jsou jistota," vyjádřil se Robal.
"Já bych to aspoň zkusil," kontroval Gazen.
"Dejme tomu šanci," rozsekla to Aira.
"Tak jo," pustil se do toho Mael, "já začínám."
Zvučně se rozezněla kytara.
"Basa jede."
Brrrrm.
"Vejš."
Brrmmm.
"Airo ty to řež tam, co mám mezery."
Rarararara rara rara.
"Bicí jedou vzadu."
Klep tsss klep tsss.
"Tááák a TEĎ třískni do toho činelu."
Xssssccc!
"A jen do toho jednoho, a znova!"
Xssssccc!
"Jedeme všichni. Tak, tak, a teď změň efekt Airo, já za tři, dva, jedna, jedu sólo!"
Emmemem íííí, iaúúú.

Pracovník ochranky poklepal Zajíčkovi na rameno: “Pane, šel byste laskavě s námi? Jedná se o vaše zavazadlo.” Nenápadně Zajíčka nasměroval do dveří, diskrétně označených STAFF ONLY.
Libuše strnula. Někdo snad rozbil její drahý kufr, co Karlovi půjčila? Prosmýkla se do privátní zóny. Do správných dveří trefila ve chvíli, kdy bezpečáci nad otevřeným zavazadlem na překvapeného muže uhodili: “Jak vysvětlíte tohle?”
Mezi oblečením zahlédla velký želví krunýř. V duchu se chytla za hlavu. Pašuje zakázané suvenýry? Ten debil!
“Vy patříte k němu?” vybafl na Libuši jeden z mužů.
“Já… Ne. Zabloudila jsem, promiňte.”
V letadle měla pohodlně k dispozici dvě sedadla.

Nemyslel si, že je hloupý, a Juru nepovažoval za chytrého; v obojím se mýlil. Kdo by řekl, že prosťáček, dobrý k drhnutí podlah a míchání krupice, si čítává si v Koraktoru v černé světnici? Krabat si vzpomněl, jak ho mistr ponoukal, aby Juru zbil bičíkem – hlupáka bez zastání, osamělého, pohrdaného.
Jura byl však moudrý. Dal Krabatovi naději, varoval ho, ukázal cestu, byť nebyla bez nebezpečí. Sám, jak si Jura hořce přiznával, neměl šanci z mlýna uniknout. Na něj žádná dívka nemyslela, ani on na žádnou.
To, co v srdci cítil ke Krabatovi, pomoci nemohlo.
Mlýn na blatech bude jeho hrobem.