DMD č. 25 pro 25. 4. 2024. Téma: Uhoď ho nemá žádné kamarády!

Víc jsem se dědy Tondy vyptat nestihl, volal mě Bibinka: „Nemůžu dostat Toníka domů.“
Už se pomalu stmívalo. „Já půjdu domů jen se strejdou!“ potvrzoval tvrdohlavě malej Tonda.
„Nemůžeš ho zavolat?“ ptal se Bibinka.
„To nejde, je obviněnej z vraždy,“ povzdechl jsem.
„Dostane vejprask?“ zeptal se Tonda. „Já nechci, aby dostal vejprask, nikomu neublížil.“
Překvapilo mě, jak dokonale nás vnímal.
Bibinka se zeptal: „A nějaký kamarádi by mu nepomohli?“
Smutně jsem zavrtěl hlavou. „Asi to na něj někdo ušil a s tím nic nezmůžem. Leda by nějakej kamarád dokázal přesvědčit skutečnýho vraha, aby se přiznal.“
„Já jsem kamarád!“ nadskočil Toník.

Údery kopyt. Údery srdce.
Před očima rudo. Nízká mračna. Zápach krve, bahna, rozkladu.
Za zády černo. Řady a řady pěšáků, dusot tisíců nohou, horký vítr, trhající zamazanými vlajkami, příval odvahy, kterou jim dala, když vykřikla -
Kupředu! Kupředu!
Nejsou tak rychlí jako její kůň. Nechává je za sebou, je, minulost, skomírající život.
Údery kopyt. Přerývaný dech.
Vlny a vlny, příboj lesklých přileb a kopí, stříbromodré moře, které přišlo zahubit.
Ona je sama.
Černá hříva bičující ruce, před očima tma, jen v oku bouře králova zástava, zářivá hvězda v prázdnu.
Zásah šípem ji zpomalil, ale nezastavil. Další ranou ji strhnou ze sedla.

„Vidíš toho dědka? Ten je náš, vole pičo.“
„Jo, je tu sám, nikde nikdo.“
„Určitě má plnou šrajtofli a starožitný hodinky. Na tohle já mám čuch, vole pičo. Prostě ho sejmeš zezadu. Ale ať ho nevodkrágluješ.“
„Jsem blbej!? Jenom ho lehce klepnu a ty mu čórneš tašku.“

Starý muž se pousmál. Slyšel samozřejmě všechno… Ano, věděl, že tohle není bezpečná čtvrť, zvlášť v noci. Telefon se seniorským „záchranným“ tlačítkem ovšem rozhodně nepotřeboval.

***

Aby si recidivisté sami volali policii, poručík Navrátil ještě nezažil. Nedokonané loupežné přepadení? Náhle zmizelý stařík? Ohniví psi? Lidožravý had? Obrovský pavouk?
Jo, tady někdo poputuje na záchytku…

Bernard sedí celý zkoprnělý. Co to do starocha vjelo? Vždycky tu sedí, s hlavou svěšenou, něco žmoulá a dnes tohle... Kde přišel na takovou otázku?
Mladý kaplan ví, že jej Bořivoj nemá rád a Hana už vůbec ne. Vlastně o jejich přátelství ani nestojí. Radši je sám za sebe. Je to jistější.
Vidí se znovu v klášterní škole. Mnich Silvestr uměl mezi chlapce postavit bariéry. Bernard byl jediný, kdo od jisté doby nedostával ochutnat lískovou medicínu, ale mnich nezakročil, když Bernarda ostatní chlapci bili a nadávali mu. Měl zpočátku jednoho kamaráda, ale ten nevydržel dlouhé hodiny na kolenou a utekl.

„Panebože,“ zapotácel se House, jakmile pacient otevřel ústa. „To je normální, nebo jste si právě vykloktal obsahem hajzlu?“
„Cože?“
„Bolest v krku čert ber, horší je bojkot zubního kartáčku, zánět dásní, neboli poukaz na infarkt, a zanášející manželka.“
„Co? Manželka…“
„Štrejchnul jste si v poslední době snad? Leda ve skafandru!“
„No dovolte! Tohle si vypijete!“ sesunul se z lehátka a oddusal.

„Housi, kroť se,“ zkoušel mu vzápětí domluvit Wilson. „Forman je pořád naštvaný, Cameronová kvůli tobě včera brečela-“
„Jojo, jen do mě! Jsem kripl a nemám žádný kamarády!“
„Máš mě.“
House mlčel, jen významně zvedl obočí a beze slova odešel.

Theréz Inkwood se procházel po chodbě hradu, pergameny tiskl k tělu. Byl zařazen do Mrzimoru. Chlapec byl rád, ale i tak... Měl jistou pověst, která ho označovala za syna kriminálníka.

"Hej, Terezko!!" Vykřikl na něj blonďatý zmijozelský chlapec a jeho parťáci uchechtli.

Mladík na to nijak nereagoval a šel chodbou dál. Chlapci ho doběhli a různě do něj začali šťouchat.

"Ňoumo! Ničemo... Sice seš Inkwood, ale úplej lůzr." Dál se naváželi. Jeden z mladíku ho i uhodil pěstí. Pokračovalo to.

Po nějaké době skončilo. Chlapec se pomalu zvedl a s úpěním přesunul na ošetřovnu. Nebyl tam poprvé. Asi ani naposledy.

Pro dlouhé zimní a jiné večery máme v klubovně pořádnou sbírku deskových, karetních a společenských her.
Máme klasiky jako Člověče, nezlob se, Dostihy a sázky, Z pohádky do pohádky nebo Monopoly.
Máme moderní hity jako Carcassonne nebo Osadníky z Katanu.
A spoustu dalších. Karak, Toulavé věže, Kreveťáky a Krabčáky, Kvedlaly z Kvedlinburku, Spící královny a mnohé další.
Drahoušek zbožňuje Pelíšek a Ostrov koček. Zpětně už chápu, co mi tím chtěla naznačit.

A pak tu máme jednu, kterou vymysleli v Záchranné stanici záporných postav v rámci terapeutického workshopu a pracovník nám ji věnoval za tři láhve ostružinovice.
Předseda ji odmítá hrát.

"Uhoď ho, nemá druhy... udeř ho, je tu sám...?
"Obehráls je o peníze," zamumlal Geralt hřebelcující Klepnu.
"Bard však stál, hrdě hrál..."
"Spíš ses krčil. Zřejmě kvůli těm falešným kartám."
Klepna souhlasně zaržála.
"Než dveřmi vtrhne - bílý vlk! - stůl hnedle zvrhne-"
"Zakopnul jsem," vysvětloval Geralt nedůvěřivě se tvářící Klepně.
" - bílý vlk! Prý srdce má kamenné, však z přátelství plamene -"
"Vědět, že tam je, šel bych jinam," zahučel zaklínač.
"...ničemu ven si vzal, pěstmi mu domlouval..."
"Zaplatil jsem, cos mu dlužil."
"Zbabělče, barda bít? Ty zřejmě nechceš žít!
"Omluvil jsem se mu za tebe."
"S tímhle materiálem mám tvořit!" vybuchl Marigold.

Poslechne Fehérovy rady, musí Karoline Sternbachové, ubohé svedené dívce s nevinnýma očima, vzít moc, kterou nad ním má. Útočí na něj, protože si myslí, že je sám a nemá ho kdo bránit.
Učiněné rozhodnutí ale nepřehluší strach, nezničí úzkost. V rodině svých hostitelů tuší náklonnost k neobvyklému. Je si skoro jistý, že by ho neprozradili.
Skoro jistý.
Skoro jistý.
Musí si být jistý!
Je si JISTÝ!
Ale svěřit jim klíč k sobě samému? Ještě nikdy o tom s nikým nemluvil. Snad jen Dima něco tušil… A kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby Konstantin tehdy svému manželovi jeho domněnky potvrdil...

Terapeut si poposedne. Není nejmladší, proto má zlou předtuchu.
V životě pana Vojtěcha se udály věci. Do vypravování vstupuje jakýsi Cukrář. Homoerotické tendence se u klienta objevují vůbec poprvé; korektiv v podobě manželky padnul, záklopka byla odstraněna.
S očima rozšířenýma jako nenasyta před překypujícím bufetem klient líčí: bere si svého nového milence, kdy se mu zachce, fackuje ho, když jeho přání nejsou naplněna. Bije ho páskem. Vysvětluje: Podmanit si druhého samce holýma rukama, pane doktore, to je absolutní extáze.
Tak se našli, snad šťastni, usuzuje psycholog, ale vyveden z míry zvedá ukazovák. Ani ze svolného partnera nelze brát bez ustání.