Červená knihovna (literární žánr)

Dceruško, jsi pěkná, příjemná, poslušná, pilná, pracovitá, proto tatíček tě chce mít pro sebe. Bude proti, pokud ho po obědě Václav požádá o tvoji ruku.
Maminečko, mám plán. Aby tatíneček souhlasil, musíme mu dát veškerou péči. Já mu budu předčítat, služka nakoupí, vy uvaříte vynikající oběd. Potom Václav doprovodí tatínka na fotbalový zápas. Hlavně musí fandit stejnému klubu jako tatíneček. Když pomyslí, že jde o jeho svolení, určitě bude vypadat přirozeně. Potom pozve tatínka na skleničku. Buď oslaví vítězství, nebo roztrpčení z prohry. Ať zapijí několikrát každý gól.
To je geniální, hlavičko chytrá. Václav o tebe požádá až po návratu.

„José, nemůžu být tvoje."
„Srdce mé milované matky by můj let do tvé domoviny neuneslo, nemohu probouzet starou bolest."
„Drahá Margarito, na matku je třeba brát ohledy. Ale o jaké bolesti to mluvíš?"
Margarita spočívající v Josého pevném objetí zaúpěla: „Před dvanácti lety nás opustil můj otec. Teprve dnes ráno, když jsem matce o nás řekla, mi matka prozradila strašné tajemství - zahynul při leteckém neštěstí."
Margarita otevřela medailonek s podobiznou své matky. José ji spatřil a zkoprněl.
Znovu prošel dvanáct let starou výroční zprávu o bezpečnosti letového provozu. Samozřejmě, žádné neštěstí.
Loňský románek s Margaritinou matkou mu vytanul před očima.

Hedvika byla krásná, Fréderic z bohaté rodiny. Fréderic byl urostlý, a Hedvika, ta byla vychytralá.
A chtěla dědit.
Rychle dědit.
Už ve svatebním menu nenechala nic náhodě.
Přípitek: Chateau De Pap (12)
Předkrm: Arašídy v trojobalu, smaženo na korýšovém oleji (1,2,3,5,7)
Polévka: Miso rybí (4,6,11)
Hlavní chod: Slávky au Lupino s celerovým dipem, brambory (8, 9, 13, 14)
Moučník: Dort (1,3,7,8)
Stejně nejdéle vydržel strýc Chosé. Spokojeně se najedl včech chodů, načež s malou dopomocí spadl ze schodů.
Dědictví bylo vysoké.
Hedvika a Fréderic žili šťastně až do smrti.
Čili týden.

Margot počkala, až Antoinetta odveze servírovací stolek, ujistila se, že služebná zmizela v kuchyni, a zhluboka si oddechla: "To bylo o vlásek. Málem to psaníčko našla. Rychle, Karin, ukaž, od koho je? A co ti píše!"
Karin znuděně prolétla lístek očima. "Obvyklé bláboly," konstatovala. "Má nejdražší Karin, ve chvíli, kdy jsem se poprvé podíval do tvých očí, se pode mnou otevřela propast, do které doposud padám. Rukopis docela ujde."
Karin přidá obálku k ostatním dvanácti dopisům a převáže je sametovou stužkou.
Margot je neodbytná: "Karin, přiznej se, který z pánů kadetů se líbí tobě?"
"Ten, který nic nenapsal," vydechne Karin.

Čau babi!
Nečekala jsem, že to bude tak rychlé (snadné to teda nebylo), ale - NAŠLA JSEM JI!!! Tajemná A. (asi jako Anne?), celým jménem Marianne Josephine Strapfordová, narozena 1806. Provdána za Edwarda Phillipse, hraběte z Welthire, léta Páně 1823. Syn Nicolas se narodil do roka po svatbě (překvapivě), dcera Willow až tři roky po něm, nejmladší Elisabeth za další dva roky, takže jim to podle všeho nakonec docela klapalo. Bohužel ne moc dlouho, 1834 umřel Edward i s Elisabeth při epidemii záškrtu...
Pokračuju v pátrání a taky zkouším zjistit, co se vlastně stalo s její velkou láskou N.
xoxo
Diana

Ahoj babi,
konečně jsem dorazila do Londýna - let z Toronta byl fakticky nekonečný. Ale tentokrát jsem se překonala a prospala jen půl cesty, ve zbytku jsem procházela materiály a kopie dopisů. Hned zítra vyrážím pátrat do Národní knihovny a pokusím se uhnat toho chlapíka z Britské genealogické společnosti na dřívější termín.
Hned jak jsi mi ty staré dopisy tvé prapraprababičky Willow dala přečíst, byla tahle cesta jen otázkou času, víš přece, že jsem neskutečně zvědavá po tobě! Do Anglie jsem se stejně chtěla znovu podívat už dávno a teď mám aspoň záminku :-). Budu tě o všem informovat!
xoxo
Diana

...jak dny plynou, tiší mé obavy z tohoto soužití. Můj choť, ač je starší, je ku mně milý a pozorný a nemá ani pakostnici, ani pleš, tedy se mohu těšit, že jsem dopadla hůře. Také navštívi-li mou ložnici, dá se jeho pozornost snésti. Já jsem mu reprezentativním doprovodem ve společnosti a velitelkou jeho domácnosti. Vím, že na výměnném obchodu tohoto druhu funguje většina manželství, a mohla bych tak být dokonce šťastná... kdybych nepoznala příslib skutečné lásky.
Jediné, co mne skutečně a bezvýhradně těší, jest dosud tajemstvím, které nechci zakřiknouti - dle všeho se kromě choti za několik měsíců stanu i matkou...

Nikdy jsem nechtěla mít nic s klukem, co nezvládá pravopis. Kdo nezvládá shodu podmětu s přísudkem, je slabého ducha a já mám svou úroveň.
A teď vyhlížím zprávy, co se hrubkami jen hemží. Jak hluboko jsem klesla. On klidně napíše, že „radiové paprsky byli“ - jenže taky napíše co byly, kde a proč a dá se to od něj pochopit.
Na rozdíl ode mě si asi nepředstavuje, že s kousky našich vzkazů (o paketech jsem už slyšela!) hodně rychle běhají malí trpaslíčci sem tam. Čím dál častěji.
Mám novou zprávu.
„Co kdyby jsme šly zítra do kina?“
Krásnější jsem ještě nečetla.

Drahá W.!
Škoda, že Tvá účast nemohla prozářit ten chmurný den! Jak tedy popsat vlastní svatbu? Byla velkolepá. A fraška. Všichni jsme hráli své role, jako herci na jevišti. Při knězově kázání jsem se dívala na otce - vím, že on ví, že jsem se v noci vykradla z domu. On ví, že já vím, že to nikde šířit nebude, obzvláště ne před ženichem. Pohledem uhnul první.
Vlastně si ani nepamatuji, jak to celé probíhalo. Myšlenkami jsem dlela u N. - nyní už nás nedělí jen můj sňatek, ale i celý oceán. V den obřadu odplul do Indie...
Tvá již pro(v)daná,
A.