DMD č. 10. pro 10. 4. 2026. Téma: Kdo hledá, toho najdou

Marian seděl před vstupem do jeskyně. Meditoval. Jen seděl a dýchal.

Pred devíti roky ho během pár týdnů podvedla manželka, jeho táta dostal infarkt a pak přišel i o práci. Marian se v té době ocitl na nejhlubším dnu ve svém životě.

Byl sám, jeho vnitřní hlasy ho trýznily každou minutu, co byl při vědomí.

Nebýt toho, že mu do života vstoupila Eliška, nejspíš by už ani nebyl.

Ukázala mu, že minulost člověka ho nemusí definovat i v přítomnosti, natož budoucnosti. Přijala ho.

Eliška mu z života odešla. Ale vnitřní klid s Marianem zůstává. Našel, co ani nevěděl že hledá.

Tu to niekde..

Píp.

No veď vravím. Musí to byť niekde tu. Pramene hovoria..

Píííp.

No jasné. V kronike je zapísané, že slnko svietilo nepriateľom do tváre a preto slavne zvíťazili. To bolo ráno. Takže na západ od zrúcaniny, ktorá kedysi bývala pevnosť...

Píp píp pííííííp.

Niečo tu určite je! 

"Niečo hľadáte, pane?"

Sakra, policajti?!

"Ja, ehm.. kľúče som tu niekde..."

"Odhadom tak v stredoveku, že?"

Neznášam policajtov so zmyslom pre humor.

"Nejaký problém?"

Najlepšia obrana je útok.

"Áno. Pípate si tu na archeologickom úseku, takže ak tie kľúče nenájdete to polhodiny, poprosím občiansky preukaz."

Píííííííííp!

Teraz! Technika jedna zradná!!

Možná neměl nárok na roli, v níž působil. Přesto byla vítaným světlem pro malé skupinky skryté ve stínech hor, odloučené od rodného výslunní, od hrdé bašty hrabství, které chránilo jejich otce i dědy.
Možná neodolal nabídkám světa, pocitu nejbližší sounáležitosti v době hrozby a osamění, a neplnil sliby, které zosobňoval. Přesto byl nadějí, posledním poutem s hloubkou znalostí a s významem Slova.

Past postavená na povolání, na soucitu, na pocitu nenahraditelnosti, sklapla. Dobrý muž Guilhèm Bélibaste překročil hory zpět do Foix, místa, po kterém tolik jeho oveček prahlo, aby udělil své poslední consolamentum umírající. Vstoupil do světla, kterému nemohl uniknout.

Kólon byl pověřen tím, aby dohlížel na pořádek na agoře v den trhu. Nevěděl, které podezřelé barbary by kontroloval dřív, a tak ze stinného chládku sledoval známé občany.

"Vidíš ho?" oslovil svého druha Eugéna a ukázal na téměř nahého muže s rozžatou lucernou.

"No jo, to je starej Díogenés."

"Co blbne? Tentokrát."

"Prej hledá poctivýho člověka."

"Dyť porcovaný kuřata jsou dávno vyprodaný."

Chvíli oba mlčky pozorovali svítící lampu, jak rozhrnuje dav. Zdálo se, že si filozofa nikdo nevšímá.

"No, aspoň si ho nehoní přede všema."

Oba strážnící se na sebe podívali, povzdechli si a šli svého kynyka doprovodit do sudu. 

V červáncích rozbřesku plála plachta padáku.

„Hildi!“ chytl jsem odvážnou Slovenku za tornu a stáhl ji do křoví.

„Ale vysielačka!“

Tři postavy se odlepily od svahu a v předklonu zamířily přes pole.

Zamžourali jsme — Druhá část výsadku! Riskli to i přes hrozné ječení sirén!

V tom z lesa vyrazily německé džípy. Postavy zalehly kolem vysílačky. Pane Bože, ušetři jejich duše...

Začala přestřelka, přesila tak pět na jednoho.

Pomůžeme a zemřeme taky...

Pak se ale začalo blýskat z lesa, odkud prve vozy vyjely.

Rány dopadaly doprostřed německé kolony.

„Partyzánskej kántrblitz?!“ nakoplo mě to. „To si nenechme ujít!“ rozžhavil jsem svýho špagina.

Šel jsem, šel a šel

a hledal.

Někoho, kdo by se opravdu díval.

Někoho, kdo by opravdu poslouchal.

Běžel jsem, běžel a bežel

a chtěl.

Najít místo, kde jsou lidé, kteří se opravdu zajímají.

Kteří opravdu věří.

Letěl jsem, letěl a letěl

a myslel,

že objevím to, po čem opravdu toužím.

Že najdu smysl toho všeho.

Ale pak jsem se zastavil.

A začal se opravdu dívat.

Začal opravdu poslouchat.

Našel sebe.

A nejdřív na malou chvilku, potom na dvě

a teď - snad - na každý přítomný okamžik

Začal věřit.

Že smysl - možná ne toho všeho, ale nějaký smysl

si mě najde.

Zatahování do cizích vozoven je noční můrou většiny běžných tramvajáků. A to nemluvím o situaci, kdy vás na území jiného kmene pošlou mimořádně přímo z trati…

Bohuš měl tenkrát neobyčejnou smůlu. Střídal poslední přestávku, když do něj za tmy a hustého sněžení nabourala dezorientovaná řidička velkého SUV. Tramvaj byla ze Žižkova, tož musí zpátky na Žižkov, nedá se svítit.

Když se tam poškozený vůz po hodině stále neobjevoval, zapípala Bohušovi vysílačka. 

„Pane řidiči, kde se nacházíte?“

„V Hostivaři.“

„Co děláte v Hostivaři?“

„Hledám Žižkov.“

Na sále bylo chvíli ticho, načež dispečer prohlásil:

„Rozumím. Vám se tam asi hodně nechce, co?“

Byla to dobrodružná cesta. 

Packami jsem obratně nadzvedla storpní dvířka klece, která člověk zase zapomněla zamknout. Po stěně jsem seběhla dolů; popoběhla pár metrů po podlaze a nastala složitá část. Sokl pod linkou má otvor pouze pod myčkou. Tím jsem se protáhla, a šla prachem a skrytými poklady ku truhle. 

Ještě se protáhnout zadem dovnitř skříňky, vyskočit do šuplíku a vyšplhat do vysoké nádoby. 

Poklady! 

Tolik vůní! Barev! 

Člověk se vrací domů a koukne do klece a počítá do... čtyř. Kouká pod nábytek, ale poměrně rychle jde najisto do kuchyně a otevírá šuplík. 

"Ty už zase spíš v odpadkovém koši?"

Medozvěstka křiklavá je ptákem, který domestikoval lidi. Přes svůj název žádný med nejí. Jí ale larvy a včelí vosk. Je však malá, mnoho bodnutí by ji zabilo. Vyvinula tedy formu rudimentárního užívání nástrojů a tím nástrojem je člověk.  Medozvěstka se posadí na větev nedaleko lidí a vykřikne, aby přitáhla pozornost člověka. Pak popoletí dál, zase vykřikne a počká, až ji člověk dohoní. Tak člověka přivede k úlu. Člověk se do úlu dostane pro med a medozvěstce zůstane vosk a larvy. Medozvěstka má jedinečné volání, které používá pouze na lidi a lidé, kteří bydlí v okolí, mají jedinečné volání na medozvěstky.

Měl být jasný podzimní den, ale slunce zakryly mraky. Podivné mraky. Chuchvalce šedi pohlcující světlo. Z přítmí lesa vyrašily drápy. 

Muž pevně sevřel košík a zkontroloval, že má v kapse stále nůž. Domů se dostane za slabou půlhodinku. I kdyby měla přijít bouřka.

Cesta tam nebyla. Věděl, kde z ní sešel a jak se na ni vrátit, jenomže byla pryč. Z jehličí vykoukla bělavá kost. Čelist. Pohnula se.

Utíkal. Prodíral se. Klopýtal. 

Košík uvázl ve křoví.

Vítr svištěl a skřípal a přinášel s sebou nesrozumitelný šepot.

Zablesklo se a poslední, co uviděl, byla obří výtrusnice tyčící se přímo nad ním.