DMD č. 19. pro 19. 4. 2026. Téma: Kurník

Hodina skončila a nastal čas se vrátit do kmenové učebny. Henrik si to rázoval chodbou a viděl rudě. Odignoroval skupinku školních drben, které samozřejmě zabíraly skoro celou chodbu a kdákaly jako slepice, vpadl na záchody a pustil si z umyvadla vodu na obličej.

"Všechno v pořádku?" přišel za ním Oliver.

"Ten elfskej prasopysk mě úplně zesměšnil!"

"Co kecáš, vždyť tě vytáhl z průšvihu!"

"Neslyšel jsi ty jeho příklady? Rýpal do mě, že jsem nevyspalej a nepřipravenej! A ještě ze mě udělal nějakýho komedianta! To radši už tu pětku!"

"Určitě tím nic zlého nemyslel. Podle mě si to bereš zbytečně osobně."

Obloha se vylévá na zem. 

„Nikam nejdu. Nemám ploutve,“ chrastí z Ritina spacáku. Sundává si čepici, opatrně vysunuje ven paži v péřovce a hrabe se v batohu. Zírám na skládací zrcátko. „Ty vlasy už by potřebovaly umejt.“

„Stačí vystrčit hlavu ze dveří,“ chechtám se nahlas. 

„Ale vem si radši šnorchl.“ Marta už je taky vzhůru. „Day off. Potřebuju se oholit. Už to škrabe.“ 

Hlavou se mi mihne hláška Meryl Streep o výhodách života bez chlapů. Jsi stará, cynická krůta, nadávám si v duchu. Taky ti bylo čtyřicet. I dvaapadesát.

Dávno.

Přes práh pomalu přetéká voda. Jsem v pasti. Zatracená slepičárna.

Picek ještě neměl ukončené studium magie, proto musel Drobka brát s sebou na vyučování. Samozřejmě, že se do něj všichni v Citadele zamilovali a nejeden kouzelník začal přemýšlet o tom si nějakého toho draka také pořídit.

Představa, že budou mít Citadelu plnou oheň šlehajících plazů, nedávala Nejvyššímu spát. Probíral proto se svým služebníkem, jak ten mumraj nějak ukočírovat.

„Viděls ten rozruch? Každý by teď chtěl draka!“ vybuchl Nejvyšší.

„Viděl, ale co s tím?“

„Hlavně, kam bychom ty draky dali?“

„Co třeba do kurníku, stejně nemáme slepice…“

„To jako, že bychom tu měli dračník? Nebo jak se říká kurníku pro draky?“

Ptali se ho: "A k čemu vám to bude, pane Pompo?" On zůstával tajemný. Proč by někdo odkupoval zanedbaný urnový háj... Ale znáte to. Zahradníci potřebují hnojit. Hodně hnojit. Dřív používal dračí výměšky, ale dneska už se s drakama obchodovat nedá. Ne co jim ten tydýt Bajaja vyhlásil válku. Samozřejmě celé roky používal hnojovod, ale ten teď malá mořská víla zamořila vodou. Prý ekologie. Cizokraj! V očích už mu zůstávala jen jediná jiskřička... a ta se rozzářila nadějí, když uviděl inzerát "Urník za odvoz". Připravil záhony a zasadil pírka. Čeká. Někde vyhrabal písmeno "K". A budou se moct i popelit.

„Co to je?“ zeptala se Nevaia zahradníka.

„Jakýsi exotický pták, kterého Jeho Výsost dostala darem od vyslanců z jihu,“ odpověděl muž.

Nevaia si prohlédla pestrobarevného opeřence, který nevzrušeně ozobával něco na zemi. Jeho peří se černě a zlatě lesklo a bílá hlava s černou páskou přes oči a dlouhá ocasní pera mu propůjčovala důstojnost. Skutečně, dárek vhodný pro krále.

„A co tamhle stavíte?“

„Chystáme pro ten dárek obydlí. Prý žijí podobně jako slepice, tak jsme koupili kurník a trochu ho upravujeme.“

Nevaia zamrkala a pousmála se. V celé situaci se někde skrývala metafora, jen ji nebyla schopna dát do slov.

Slípky bavily na zahradě. Čistění kurníku jsem odkládala dost dlouho, jenže přijde chvíle, kdy už odkládat nejde, protože po otevření dvířek hrozí, že nějaká vykládka postihne vás.

Navíc je větší cottage core sbírat teplá, čistá vajíčka, ne lovit z guána zmazané kraslice hrůzy.

Vyhrabala jsem podělanou slámu, hodila ji na plastové víko, které se válelo před kurníkem. Přinesla jsem čistou slámu a přichystala hrabavým důstojné bydlení.

Když jsem zvedla víko se starou slámou, objevila jsem potkana s ocasem chyceným v železech, který se pod víkem celou dobu schovával.

Zírali jsme na sebe.

Takže se budu muset postarat o další zvíře.

Mezitím v nedaleké vesnici.

Šero večera už volně přešlo v tmu noci. Ideální čas na svačinku, řekl si mladý pán a dírou v plotě vnikl na cizí dvorek, kde si to namířil rovnou ke kurníku, jehož obyvatelé už spokojeně kvokali ze sna.

Hlavičky schované pod křídly, tu a tam nějaké to načechrání peříček ze spánku, žádné obavy z předčasného konce je netrápily.

Přikrčil se. Připlížil se k jedné hezky naducané slípce, když v tom zaslechl slabé volání odněkud z dáli. Jen na moment zaváhal, jestli se přece prve nenají, ale nakonec s mrsknutím ocasu zmizel stejnou cestou, jako sem vlezl.

Odpověď Hermine na Skřivánkův pozdrav přišla se zpožděním. O to byla hrozivější. Řev děl se odrážel od zčeřené hladiny. Dvojici fregat halila duchna hustého dýmu. Trupy se otřásaly zpětnými rázy. Rozkazy zanikaly v mohutném hřmění.
„Pane Chapmane, dostaňte nás k ní blíž!“
Pak Frances nechala nabít karonády. Na velkou vzdálenost se zdály neškodné. Z blízka se změnily v ďábelský vynález. Tam kde koule z dlouhého děla dřevo čistě prosekla, tam šířily zkázu jako liška v kurníku. Dubové fošny se po jejich náporem tříštily. Ostré třísky přinášely smrt a zmar. Muškety štěkaly z košů.
„Nabijte kartáče!“
Bylo třeba vyrovnat nepoměr sil.

"Jak můžeš tvrdit, že nemáme divadlo," praštil pěstí do stolu jindy klidný František Šedivý.
"Ba ba, konsesi od samotného Josefa II. jsme obdrželi," přitakal Václav Thám. 
František Xaver Seve se však mračil. 
"Že tomu vy tak říkáte, z toho žádné divadlo nedělá. Když dáte kurníku věž, taky se z ní nestane zámek," kotroval jejich argumentům Seve.
"Nazýváš plod naší práce kurníkem?!" Thám skoro křičel.
"Dřevěné je a lidé se tam jako na bidýlku těsnají," trval na svém Seve. 
Po pár pivech se vídeňský baletní mistr nakonec uvolil Boudu alespoň navštívit. Jak spatřil Zuzanu Franckovou, okamžitě změnil na Vlastenecké divadlo názor.
 

Byl jednou jeden kurník, ale nebyl to ledajaký kurník. Tento architektonický skvost stál na kuří nožce a žila v něm slepice čarodějka. Ono tajemství spočívalo v tom, že s magickou mocí se člověk, v tomto případě slepice, nerodil. Ale byla určena  tomu, kdo dělal společnost opuštěnému domečku. V tomto případě to byla obyčejná černá slepice, která objevila díru v plotě a zatoulala se v nedalekém lese, protože nedokázala najít cestu zpět.

Ještě dnes můžete zhlédnout kurník na kuří nožce spokojeně kráčícího krajinou, zatímco slepice čarodějka sedí na bidélku a mění na zrní všechny, co se kdy k slepicím chovali špatně.