Poezim č. 3 pro 4. 11. 2026. Téma: Báseň inspirovaná obrazem

Varování: vulgarismy, mučení

V hnědavém podzimním nádechu,

který pronikl lakem toho letního výjevu,

se ztrácí krev,

se ztrácí řev.

S novým zaujetím stahujeme z kůže satyra,

zavěšeného na svatokozelském kříži stromu

a připomínáme si, že:

co se diví

tak to přece dopadá, když nižší tvorové vyzývají bohy

jeho hra byla výrazně slabší a kdo si proboha vybere flétnu, kterou Athéna zahodila, jen co ji vynalezla

král Midas je v řadě ohledů osel, proto nemůže vyhlásit vítěze po právu a pravdě

takže ano, celá soutěž byla zmanipulovaná

co se sakra diví

podle jedné z interpretací mu Apollón ve svém milosrdenství jen oholil srst,

vidíte?

a vůbec je to Marsyův průser

neměl provokovat a co měl vlastně na sobě, co?

hahaha

co kurva civí?

Na kůži ulpívá vlezlé vlhko.

Zářezy v kůži, svléknuté svaly.

A ten jeho výraz, to debilní překvapení nad tím, že jeho příbuzní se smíchem a přeochotně přinesli nože a vědra.

Tizian v Kroměříži

Báseň jsem napsala v pátek do notesu, ale k přepsání na počítači jsem se dostala až teď, proto to zpoždění. Tenhle námět mě pronásledoval roky.

Napuchlá víčka chladí mi kov,
bolavou hlavu zas měkká tkanina.
Ztratil jsem všechno v důsledku slov,
všechno teď končí a všechno teď začíná.

Zůstane otisk v myslích i ve světě,
já sám se znovu obrátím v prach.
Ten kdo zná konce, cítí se prokletě,
ten kdo zná konce, ten cítí strach.

Odvahu seberu ve chvíli snad,
kdy ve mne z života zbyde jen chlad.
Zemřel syn člověka, už je to tak.

Do hlíny dopadne plátěný šat.
Stačí se lidství zříct, pak sebou se stát.
Povstal syn Boží, už je to tak.

Poznámka: Já vím, že je po termínu, ale budeme se tvářit, že je to v pořádku ;o)

Inspirováno Turínským plátnem

Zde trůní vládce, vladař, král,

neopustí trůn,

nemá, kam by se hnal.

Žezlo jež svírá, toť hadi

z hadů jest trůn,

hadi k němu ladí.

Tváře čtyř Medůz po boku,

zdobí jeho trůn,

zlý výraz má v oku.

Jeho vláda bude věčná,

toho Kolossu,

krále nekonečna.

Poznámka: 

V této básni jsem se nechal inspirovat jednou verzí obalu alba Koloss od švédské death metalové kapely Meshuggah. Kapela je kromě velmi hluboko laděných kytar a celkově "titánského" zvuku známá především svými složitými rytmickými vzorci, kde používají i hlas zpěváka jako rytmický nástroj (tím byla inspirována i netradiční struktura básně). Já osobně bych z tohoto alba doporučil píseň Behind the sun, pravý skrytý klenot. https://www.youtube.com/watch?v=gGE0PJ0OHrQ

Černé tabuli sluší 
bílé tahy křídou. 
Rozmach všech vztahů, 
co do fyziky přišly
a možná i těch, co přijdou. 
Kochá se zas a znova
duše fyzikova, 
než oko kritikovo 
utkví na chybě. 
Je tam, navzdory pochybě,
a velkým písmem 
na fyzika křičí. 
Obraz, jenž mohl být modlou, 
už není ničím.

--------

To si takhle člověk hledá nějaký pěkný obrázek jako avatar, je totálně nadšený, a pak... Chyba je minimálně v jednom ze vztahů psaných větším písmem, a není jen jedna. Kdo ji uvidí?

Panstvo, toto je na dve básne, lebo medveď...

1

Prečo tam, kde jeden vidí lásku,

druhý hľadá upíra,

prečo zármutok a útechu

podrobením nazýva

a živú červeň, objatie šíro-šíre

podozrením oškliví?

Ak smrť ber autora 

a dielo je dialóg,

potom vravím ja,

čas je na úkrok

do strany a v ľavom ostrom uhle,

skrátka na ďalšiu perspektívu.

Vdova to a vzkriesiť pokúša sa márne

muža, čo chladne jej v náručí.

2

V mém snu živá jsi,

rudá jak krev a pod kůži žhnoucí,

jak zlato svíčky a v krčahu víno,

dál, dál se ve mně rozléváš.

Vrzají dveře a sténá rám lože,

tam kdesi dolu sladká kolomaž,

pochyby rychle vzaly za své.

A kdo větším bláznem byl,

pozdě je se ptát.

V mém snu živá jsi,

a já ve dne mrtvola,

cosi se svírá pokaždé, 

když se někde provaz rozhoupá

a na něm a na něm...

V mém snu živá jsi

a stisk máš pevný,

pevnější než já.

A zda chci od tebe, 

nebo za tebou,

ví jen Vltava.

Nevím, jak se správně starat o rostliny
Mám je ráda
A mám jich doma hodně
(Jsem na dně)
Je to koníček jako každý jiný
Avokáda skomírají
Smutnic se nemůžu zbavit už třetí rok
(Ale jo, jsem ok)
Monsteře slunce spálilo listy
Strasti bez konce se zdají
A žádný správný krok není jistý

Rostlina trpí, když není ve správném prostředí
Kolik mi jich umřelo, už ani nespočítám
(Zas v tom lítám)
Prostě jim ty podmínky nikdy nesedí
Prý je neumím ani správně zalévat

Člověk trpí, když není ve správném prostředí
Lehce to může vzdát
Já ale asi nejsem člověk
Tak je to jedno
Tu aloe snad ještě zachráním

*******

Této veršové výstavbě odborně říkám "Najdi si svůj rým, jestli ho chceš, kámo (aneb působím umělecky, vole *v tento moment nastupuju na skateboard, protože jsem cool, abych se vzápětí rozmázla na chodníku, protože jsem na tom v životě nestála*)". 
Obraz spíš znát nebudete, jedná se o HELLO GOODBYE! od Adolfa Lachmana (kterého možná znáte jako grafika stojícího za hrou Machinárium). 

Ty nemilovalas mě ani.
Ty milovat mě nechtělas.
Já za tebou jak blázen chodil
a ty jsi o tom věděla.

Já rytíř byl, ty moje paní,
já básník byl jsem a ty smrt.
Nečekej se mnou do svítání,
já soumrakem bych nepohrd.

Snad nemáš strach, že podzim přijde?
Tvá naděje je bezbřehá.
Dnes jako jindy slunce vyjde...
a potom možná přijdu já.

Chystám se přijít bez pozvání.
Když nikdo na mě nečeká.
Poseču seno před klekáním
a potom požnu člověka.

Kde můžu, šířím slávu polského symbolisty Jacka Malczewského, který rád maloval dámy se sebevědomým úsměvem, znepokojivě domácké přízraky a smrtku. Často všechno naráz. Śmierć II je moje oblíbená.

Nesmírná síla
teď tyčí se vysoko,
jak dravčí pařát.
I věčná Fudži se jen
krčí u Kanagawy.
 

***

Tak ještě jeden obraz, asi nemusím říkat jaký

A zkusil jsem tanku, když už :-)

Jsou dlouhé chvíle osamění,

vzpomínky plynou jako voda,

okamžiky se v život mění

a osud čeká na znamení, 

že jsi se poddal.

Podvečer vrhá dlouhé stíny

a stáří hledí na svět z dáli. 

Kdyby byl život náhle jiný,

upadlý list bys směnil za květiny 

a danosti za ideály.

Býval v ní život jako dravá řeka, 

šlehal jí z očí, tryskal z klína,

teď tiše stojí, možná ještě čeká

na vřelé slovo, na člověka,

co se jí ztratil před očima.

Slunce už chladne, 

svět se k noci chýlí, 

den ještě zvládne,

ale v noci zrádné,

už netiskne jí nikdo milý.