DMD č. 30. pro 30. 4. 2012. Téma: Trumf

Musíte chápat, že mi šlo o hodně. Tenkrát. Protože můžete být sebevětší drsňák, ale stejně ho slyšíte. Hlásek, co vám našeptává, že o ně můžete přijít. O kámoše, co k vám vzhlížej. Takže jsem to udělal. Vystoupal na devátej schod a skočil...
Pořád je vidím, ty pusy otevřený dokořán. Koukal jsem na ně, mojí partu, a cejtil se jako vítěz. Chvilku.
A pak už jen zíral, jak se ten přivandrovalec Dražan pouští nahoru, míjí devátej schod, desátej... A zastavuje se až na jedenáctým.
Už vím, že pitomci jsme byli oba. Ale stejně dobře si pamatuju, jak jeho trumf tenkrát bolel.

Toto drabble není nic světoborného, ale i tak jsem měla potřebu nějakým způsobem zakončit sérii O košťatech s ozdobnými střapci.
Začalo to v Mýtu o jablku, kde jsme se s košťato-koberci setkali v náruči pana Weasleyho. Následoval příběh o zrození košťat a jejich první kroky ke svobodě. A teď - konečně - přichází povídání časově umístěné těsně před chvíli, kdy se košťat chopil Artur Weasley. Doufám, že se vám alespoň některý z těchto drabblů líbil :).
Ponížili je. Vrhli se na ně jako smečka zuřivých vlků (i když vlci by se netvářili tak zmateně), připoutali je k nábytku a nakonec svázali. Vypadalo to jako konec. Ne zase tak tragický, protože bojovaly se ctí, ale přesto konec. Narazily do svého ledovce. Budou pravděpodobně brutálně rozsekány. Ale i tak to bylo moc hezké.
Z úvah je vyrušil nadávající muž. Nadechl se a zvedl hůlku. Taková drzost!
„CHŇÁ!“ vydraly ze sebe naposledy bojovný výkřik a zakously se do toho opovážlivce. Zařval a utekl z místnosti.
Takové eso od tří košťat alias koberců v přestrojení alias drsných mstitelek skutečně nečekal.

Poznámka: Protože se mi už stýskalo, přidávám ještě jedno drabble navíc. A je to takový malý bonus k osmé kapitole mé povídky Tajemství. Myslím, že Samanthu by to mohlo potěšit :)
____
Seděli nad rozehraným partem šachů. Hermiona si marně lámala hlavu s tím, proč vůbec souhlasila, že si se Snapem zahraje.
„Střelec na gé pět,“ řekla a doufala, že neodhalí její úmysl.
„Chytré, ale prokoukl jsem vás,“ odvětil nezaujatým tónem. Pak posunul svou královnu na totéž místo, kam táhla střelcem před několika vteřinami.
„Máte to marné.“
Měla pocit, že se jí vysmívá, i když se to snaží sebevíce maskovat.
Vzdala to a nechala ho vynést poslední trumf.
„Musíte více cvičit, Hermiono. S takovou zbabělostí mě nikdy neporazíte.“
To si jen myslíš, pomyslela si v duchu a připravila figurky na další hru.

Poznámka: Poslední Minerva. Navazuje na Příběh Thomase.
Obouvá si boty.
„Doopravdy už musíte?“ volá na ni z kuchyně Mary. Peče dort.
„Musím.“ Ruka na klice. Zvonek. Ucuknutí.
„Otevřete, to bude vnouček!“
Vlasy barvy písku, zpocená tvář, vytáhlá postava, zaprášené kalhoty. Minerva zamrká.
„Ahoj babi. Ehm… Dobrý den.“
Roztržené tričko, rozražený ret, sedřené klouby, krev z nosu.
Mary vykoukne z kuchyně.
„Ahoj, Thomasi… Zase ses porval!“
Úšklebek.
„Vyhrál jsem! Trumfnul jsem ho levým hákem!“
Minerva zvedla obočí a zajela mu rukou do vlasů.
„Mladíku neměl byste se prát!“ Přísný tón.
„Ano, paní!“
Odešla s úsměvem. Ani jí nevadilo, že sova s napomenutím od ministerstva dorazil ještě ten večer.
-----------------------------------
Poslední můj příspěvek do DMD 2012. Doufám, že prázdniny Minervy se líbily. Snažil jsem se to zakončit optimisticky. Tak a teď je přečíst všechny vaše. Zatím jsem u Zadku v mlze. No do příštího dubna to stihnu :-)

Abyste věděli, nejsem zlá. Prostě jsem jen za svůj život viděla až příliš mnoho věcí a přečetla víc povídek o Jacku Harknessovi než je zdrávo. Takže si to kulhám světem a cynismus se škodolibostí používám jako hůl na opírání.
I přesto každý den poctivě odpovídám na vaše modlitby a zametám přebytečná BJB drabble.
Nemuselo by to dojít tak daleko, kdybyste mi projevovali trochu více úcty. Ale na to už je pozdě. Tímto oficiálně prohlašuji, že mám v šuplíku obálku s úplně posledním nápadem na drabble, které ještě nebylo napsáno.
A teď se hýbejte, loutky!
S úctou Gloria
15. dubna 2018

(4k)
Všichni čekali, že se Rasputin nakonec urve ze řetězu a začne dělat bordel, a měli pravdu. Většinu paradoxně víc překvapilo, že to udělal až poté, co pomohl odvrátit Gehennu.
Zaútočil bleskově a bez váhání ještě na Primo Victoria, což mu zajistilo rychlé vítězství nad oslavujícími Chcípáky, kteří znovu dostáli svému jménu. Jako poslední vzdoroval jejich božský šéf, nicméně ani ten nakonec nevydržel nápor ničivých kouzel.
Než si ale šílený upíří mág stihl odpočinout, Edvin se vrátil i s kamarády a s nečekanou flotilou španělské inkvizice. Byl to trochu podvod, ale když je jednou bůh, proč by měli zlosyna nechat neztrestaného?

Poznámka: Mně už to nějak neto. Eeeee... Nemyslí. Takže poslední letošní bjb a zas na rok utrum
Má všechny trumfy v rukách. Moc, peníze, styky. Ve společnosti je oblíbený, jeho pověst je bez poskvrnky. (Nikdo si netroufá ji poskvrnit.) Má na své straně policii. Veřejné mínění. Média. (Některé z nich mu patří.) Má své lidi na špinavou práci. Vycvičené a výkonné. Zkušené. Mohl by mě zamáčknout jako štěnici. A taky se o to snaží.
Já nemám nic z toho, co on. Připravil mě o majetek, postavení, blízké... o všechno. Na druhou stranu už nemám co ztratit. A i zvířata zahnaná do kouta se brání. Nebudu snadnou kořistí. A přísahám že se nevzdám, dokud jeden z nás nezemře.

„Pane...“ vydýchol Saruman. Fascinovane civel na svojho hosťa. „Vítam vás! Pre Železný pas je cťou...“ nedohovoril.
„Samozrejme,“ vrkol Sauron. „Pozveš ma ďalej? Alebo mám počkať, než prestaneš žasnúť?“
„Prepáčte... iste... páči sa...“
Pustil ho ďalej. Usadili sa do kresiel.
„Prišiel som s tebou prebrať ovládnutie sveta... Hm, ale toto je dobré...“
„Ďakujem.“ Pýrenie.
„Je to lepšie, než moje!“
„No...“ Váhanie.
„Oveľa lepšie!“
„Ale to snáď nie...“ Panika.
„Ale áno!!!“
„Nezabijete ma preto, však?“ Pípnutie.
„Nie, ak mi prezradíš tajomstvo svojho úspechu. Aké eso skrývaš v rukáve? Nikdy som nespravil také dobré koláče...“
„Hera, pane... Pečenie je radosť, Hera je pečenie...“

Avevě k narozeninám. Díky za Chrám.
Posledních třicet nocí měla Diktátora neklidné sny. Znovu se v nich vracela do podivné svatyně za hranicí časů. Znovu prožívala osudy různých osob v jediný den, kdy se slunce propadlo do nebes. Byla novic i kněžka. Oběť i velekněz. Boží bojovník i žebrák. Zabíjela a mučila. Prala a prodávala květy. Žvýkala a pohřbívala mrtvé. Bezděky přemítala nad svými sny i ve dne. Iritovalo jí to. Snící Diktátora je neefektivní. Nepodařilo se nalézt lék, který by ji snů zbavil. Doufala, že to skončí jako loni. Dnes, v Den Diktátořina Triumfu, který završil dubnovou revoluci. Zítřejší noc snad bude opět beze snů

Holmesova tvář emoce neobrážela, ale Watson byl schopen poznat, že je nespokojen. Kdyby měl v rukávu nějaký trumf, tvářil by se jinak.
Krádež perly lady Greyové byla záhadou. Šperkovnice byla otevřená a nic jiného nezmizelo. Lady zmizení zjistila minutu poté, co perlu uložila. Ihned uvědomila policii, nikdo neodešel, okna nikdo neotvíral, všechno bylo důkladně prohledáno, a nic. Tak tu postávali: lord, jeho žena, jejich starší syn, tajemník a asi pět služek. Kolem Holmese se batolila nejmladší ratolest. Netrpělivě ji odsunul k Watsonovi.
„Etě bobónet!“ natáhlo mrně ručky.
„Je to tak prosté!“ zvolal Watson. „Budete si ale muset počkat s nočníkem.“