DMD č. 30. pro 30. 4. 2012. Téma: Trumf

Společnost vybraně pojedla, všichni svorně zasedli ke karetním stolkům.
Ten kurát má hubu plnou keců, špatný karty se mu v ruce jen hemží. Nemá šanci.
On byl švihák. Důstojník, krasavec, příjemný společník. Dopracovat se k takové pověsti ho stálo spoustu úsilí.
Ale vyplatilo se to. Věděl, že alespoň tři páry jiskřivých dívčích očí ho dychtivě sledují. Snažil se okouzlit tu, která se zdála nejchytřejší. Aspoň s ní bude zábava.
Visela mu na rtech, ráda se bavila na účet těch, kdo se jí znelíbili.
Měl v kapse finální trumf.
"Víte, slečno Elizabeth, že jsme s panem Darcym vyrůstali skoro jako bratři?"

Rozehrála dlouhou partii.
Nejdříve ho přimět k hovoru. K hovoru, ve kterém ji nebude kritizovat. K hovoru o něm.
Po patřičné (dlouhé) době ho pozvala, aby s ní o pauze poobědval. Kručelo mu v žaludku, tak přijal.
K Vánocům mu darovala láhev archivního skřítčího vína. Vypili spolu.
Bylo slušné mu to oplatit. Pozvala ho k sobě domů. Navrhla tykání. Byl přiopilý, tak přijal.
Po patřičné (dlouhé) době ho políbila. Nebránil se.
Trvalo to celé měsíce, ale nakonec vyhrála. Měla nezvratný důkaz, že Severus Snape k ní cítí to samé, co ona k němu. Jeho patron změnil podobu. Vypadal jako vydra.

Trojka.
Jedna byla mladá, černovlasá, s jemnou pletí, útlou postavou. Dlouhé řasy cudně zakryly krásné oči, bledá líčka zalil ruměnec.
Druhá byla stará, šedovlasá, s pletí vrásčitou, postavou nabobtnalou. Dívala se přímo na něho, její tvář navždy zesinala.
Sedma.
Sedm dní stával pod jejím oknem. Neslyšně, téměř bez hnutí, snad aby ji nevyplašil. Sedm dní něžné trpělivosti přineslo mu její úsměv.
Sedm sekund stál nad jejím křeslem. Neslyšně, téměř bez hnutí, snad aby se nevyplašil. Sedm sekund náhlé hrůzy nepřineslo mu vůbec nic.
Eso.
Lizaveta Ivanovna byla štěstím jiného muže.
Piková dáma strašila v obuchovské nemocnici v pokoji číslo sedmnáct.

Krásnější než ve snech je hledané a nalezené Skryté údolí.
Ale je také pyšnější, než doufal.
Stejně jako ti, kdo tu žijí – neradi jej doprovodili tajnou cestou, neochotně mu otevřeli sedm bran; s nevolí jej přijímá povýšený král. V jeho očích je jen otrhaný psanec z divočiny, nuzák lidského rodu.
A přesto – on nese poselství mocnějšího pána, než je vládce utajené země, Velekrál Noldor. Promluví a odejde; i tulák má svou hrdost.
Vzhlédne ke králi, dřív však uvidí jeho dceru. Tehdy pochopí, že do sudby Gondolinu je od této chvíle vpleten i jeho osud.
Protože nejvyšší kartu nakonec vynáší láska.

Irena doufala, že se jí konečně podaří přetrumfnout jistou upírskou lady a bude se moct vrátit domů.
Agnes dohlížela, aby se přitom vlkodlačice zvládla nepřerazit, protože by to pak Andrásovi těžko vysvětlovala.
Liam čekal na Agnes s trumfem v kapse.
Jessie se snažil trumfnout Boha a přebrat mu jistého pohledného kněze.
Kněz se modlil za duše všech Devampizátorů a nejvíc za tu Jessieho.
Veruna se nudila a vyhlížela, komu by pomohla či poradila, ať už dotyčný chce nebo ne.
Viktor hrál kdesi svlíkací poker a neslavně. Podřízení ho trumfovali pořádně.
Příběh ale dubnem nekončí… pokračování možná čeká právě na Vás.
pozn. sice to nedosahuje kvalit Miina loňského závěrečného drabblu , ale ráda bych tímto znovu udělala takovou malou reklamu na Equilibrium . Pokud by někomu náš fandom chyběl, má možnost se beztrestně zapojit do jeho tvorby ;) . Stačí se ozvat, nejlépe na fóru a pak už se vás někdo ujme...
pozn. č.2: Omlouvám se hrajícím, které jsem nezmínila - Edvina pravděpodobně spolkl časový vír a Erben Váh jistě zaskočil na návštěvu za Viktorem, jen mu nebylo dovoleno hrát, aby nerozmočil karty. :)

Na rozloučenou náladovka pod dojmem dnešního výletu.
Bylo mi ctí s Vámi strávit měsíc svého života.
Ve vlhkém přítmí staletého listnatého lesa leží rozsypané obrovské kamenné bloky. Jako by se tu kdysi zřítilo starobylé město obrů. Je tu zvláštní, mystické ticho, jakoby se tu ptáci báli zpívat. Uprostřed vyvěrá pramen a nad zřídlem v pískovcové stěně dávný umělec vytesal reliéf. Kristus a Samaritánka u studny. Jejich rysy pomalu stírá čas, ale stále je patrné, jak bývala žena krásná a muž oduševnělý. Vyrytý nápis již není k přečtení a také roucha, vlasy i ruce postav pokrývá vrstva tmavého mechu. Pouze obličeje zůstaly obnažené. Nebude trvat dlouho a i ty skryje zelená rouška.
Příroda vždycky vynese poslední trumf.

Poznámka: Omlouvám se za neveselý konec. Mám hodně špatnou náladu, proto ta písnička od Spirituál Kvintetu.
Poznámka 2: Odehrává se ještě před tím, než se Daniel von Drak stal správcem sbírek. První odstavec navazuje na Kterak hraběcí synek málem nedokončil základní školu.
---
„Víš, že tě pochválit nesmím?“ ptal se dědeček vnuka, který k němu utekl před hněvem rodičů. Malý mlčel.
„Ale ani ti nevynadám,“ prohlásil muž s úsměvem a podal malému zahradníkovi čokoládu.
***
„Máš všechny trumfy mládí, dlaně čistý máš, jen na tobě teď záleží, jakou cestou se dáš. Musíš za svou pravdou stát,“ hrálo tiše staré rádio na stole, u kterého seděli dva muži.
„Nic neříkej. Příčetnosti mě sice zbavili dřív, než ses narodil, ale loučení poznám,“ prohlásil stařec.
„Odcházím,“ potvrdil Daniel. „Začnu znovu, dokud můžu. Doma mi mládí nepomůže, tam bude mladý člověk s mými schopnostmi prospěšný. Na shledanou, dědečku.“

„Hra, paní Hudsonová, začíná!“
A toho dne začal také můj opravdový život. Projednou jsem nebyl pěšákem na poli, byl jsem… čím jsem vlastně byl? Nejsem si jistý. Vím jen, že všechno najednou dávalo smysl.
Dnes je můj život bezútěšný a prázdný. Spíš než abych žil, přežívám. Sžírá mě nemoc, o které nás na Barts neučili. Nakažlivá nemoc, která nezabíjí a sama nikdy neumírá. To ona mě zparalyzovaného drží nad nedohranou partií.
Naděje je mrcha. Nedovolila mi ani dovolit paní Hudsonové uklidit Sherlockův pokoj. Vím, že je to bláhové, ale skrz naskrz doufám v poslední trumf.
Protože bez Sherlocka nejsem nic.
A/N: Jestliže každá hra končí vítězstvím jednoho z hráčů, pak není DMD hra, ale smrtelně vážná věc! Byl to super duben, díky za něj vám všem - organizátorům, spoludrabblitelům i čtenářům, a především lidem z mého okolí, kteří to se mnou tenhle měsíc vydrželi :) Těším se, až se tu za rok znovu setkáme!

Na konci dubna bylo takové horko naposledy před dvěma sty let. Letní teplota, ptáci zpívají jak diví, kukačka kuká. Současně kvetou sasanky, třešně a jabloně. Začíná kvést šeřík.
Skokani v rybníčku zakládají na nové potomstvo, hmyz je z tepla a přemíry květů jako opilý.
Zasněžené Krkonoše z dálky vypadají jako trochu menší Alpy. Prý se tam bude zítra naposledy lyžovat.
U potoka posedávají partičky mladých s kytarami, o kus dál tatíci a maminy s dětmi v kočárcích. Někteří už zapálili ohně. Kouř voní úplně všude.
Hasiči mají pohotovost.
Za chvíli začne Valpuržina noc. Jaro definitivně prásklo dveřmi za odcházející zimou.

Pro budoucí choť ^_^
„Píši hru,“ zašeptal do tmy génius slov.
„Jaká bude?“ zeptala se tma hlasem mladíkovým.
„Plná elfů, skřítků a kouzel,“ zasnil se autor.
„Co budou čarovat, ta tvá kouzla?“ Sametová čerň pohladila druha po tváři.
„Očarují oči, srdce, duši. Kouzla lásky to budou.“
„I milenci budou ve tvé hře?“ Tichem zazvonil polibek.
„Krásné dívky, krásní chlapci. Královna vil rovněž propadne čarovnému mámení.“
„Čím se provinila?“ Temnota pevně objala.
„Manželovi dítě odňala. Ten však v ruce drží trumf – kvítek červený, jejž byl proklán šípem Amorovým.“
„Krásná hra,“ zašeptala tma hlasem mladíkovým.
„Bude čarovná jako téhle letní noci sen.“
Ticho objalo horký vzdech.