Scolares

„Anička má novýho brášku. A víš co? Jmenuje se stejně jako ty!“ Matěj seskočil ze stoličky a vmžiku zapomněl na vláčky, které maloval.
„Kdo je Anička?“ zajímal se Daniel, ale odpovědět musel Ondra. „Jeho kamarádka ze školky.“
„Přece!“ Matěj přikyvoval a tahal Daniela za tričko. „Ale říkal jsem jí, že ty jsi lepší! Její bráška je mimino a ty jsou malý a ošklivý, a taky si s ním prý nemůže hrát!“
Paní D. se zasmála. „Ty jsi taky malej…“
„Já už nejsem malej!“
„Ale mimino jsi byl taky,“ dráždil ho Ondra.
Matěj se zamračil. „Jo, jenže to už si nepamatuju.“

„Proč jsi mi to neřek dřív? To mám pořád chodit tam a zase zpátky?“
*
„Nekřič na mě! Já tě slyším.“ – „Asi ne dost!“
*
„Co je?“ – „Nic.“ – „Něco jo!“ – „Nic!“ – „Tak proč jseš tak nabroušenej?!“ – „Já nejsem nabroušenej!!“ – „Ale divně se tváříš.“ – „Tak neanalyzuj, jak se tvářím.“
*
„Tos nemoh aspoň umýt nádobí?!“
*
„Už jdu!“ – „Čekám.“ – „Ale nespěchej na mě!“ – „Říkám snad něco?“ – „Ne, ale znervózňuješ mě!“ – „Tak já půjdu napřed.“ – „Už jdu!“ – „Nejdeš!“ – „Protože na mě spěcháš!“
*
Všechno to byly jenom maličkosti. Někdy jich bylo hodně, jindy žádné. Ale ani Daniel, ani Ondra nezaváhal, když se Staroměstskou radnicí rozlehlo dvojité ano.

Bylo vedro, před pódiem nebyl ani kousek stínu, kamarád se někam vypařil se svojí holkou a kapela, na kterou čekali, měla hrát až za půl hodiny. Daniel se nechtěl vzdálit, protože slíbil, že udrží dobré místo. Vyčerpaně si sedl na zem, páchla rozlitým pivem. Ani nevzhlédl, když na pódium vlezli předskokani, kteří se představili jako Punková nutrie. Trhl sebou, když se ozval uši drásající pískot mikrofonu, a vážně uvažoval, že to vzdá, když kapela začala vydávat zvuky, jako když stahují nutrii zaživa. Jenže zpěvák byl bos, měl jen kalhoty a obojek kolem krku a Daniel na něm mohl oči nechat.

U pracovního stolu ho rušily zvuky za zády, i když Ondra jen otáčel stránky a dýchal. Po pár hodinách v posteli ho bolelo celé tělo a v noci v ní nemohl spát. Do kuchyně se nikdy odplížit nechtěl, ale nakonec pouze tam našel klid. Vedle notebooku si vyrovnal blok s poznámkami a uvařil si čaj. Povzbudí, zahřeje, uklidní nervy. Pět minut jeho přípravy není prokrastinace. Za to, že potřebuje každou půl hodinu na záchod, přece nemůže.
„Dane?“ Ondra si večer nedůvěřivě prohlížel pyramidu nádobí, která se objevila na kuchyňské lince. „Kolik jsi měl dneska čajů?“
„Kolik máme hrnků?“
„Třicet šest.“

Když ho Daniel konečně políbil, opustila Ondru nejistota, která ho sužovala celý večer. Snažil se ji zahnat alkoholem, neumlčel ji úplně. Napůl stále netušil, co tady vlastně dělá, napůl to věděl přesně. Jeho svršky se již pár chvil válely na zemi – hra je hra.
Daniel ho pomalu vytáhl na postel a přerušil druhý polibek, druhý fant. Ondra chytil dech, třásly se mu ruce. Cítil, že se červená. Nechtěl, a tím to bylo ještě horší.
„Já… vlastně tak úplně… nevím…“ vysoukal ze sebe.
„Co teď?“
Přikývl.
Daniel se naklonil k jeho uchu, bříšky prstů hladil Ondrova ramena.
„To nech na mně.“

„Vám to nevadí?“ Ondra pohlédl na rodiče poněkud podezřívavě.
Maminka se usmála. „Pokud sis to všechno dobře promyslel, samozřejmě že nám to nevadí. A Daniel vypadá jako zodpovědný kluk.“
„Jestli budeš rušit už letní ubytování, budeš muset doplatit nějaké kolejné, ne?“ ptal se tatínek a hledal něco v tašce.
Ondra přikývl, ale než stačil cokoliv odpovědět, na stole se objevilo několik velkých bankovek.
„Tolik? To bude míň!“ bránil se.
Tatínek jen zakroutil hlavou. „To máte příspěvek na novou postel. Pamatuju si, že s maminkou jsme se kdysi na té pro jednoho nikdy pořádně nevyspali, a to se někdy taky musí.“

Mezi dveřmi ho Ondra přivítal dlouhým polibkem. Jen po paměti zabouchl dveře. Vzápětí ho Ondra táhl do kuchyně.
„Všechno nejlepší.“ Ondra se téměř nalepil na kuchyňskou linku a lehce zčervenal. Podával mu dort, celý zalitý v čokoládě, na vrchu s velikou čokoládovou růží.
Daniel se zarazil. Na chvíli jeho tvář zakryl stín a oči smutek; tři roky narozeniny téměř neslavil. Zamrkal. Konečně se na povrch prodral úsměv.
„A jak si mám teď mezi vámi vybrat?“
Ondra sklopil pohled na dort; když ho zvedl, v očích měl jiskru a v koutku úst provokativní úšklebek. Daniela svou proměnou pokaždé překvapil.
„A musíš?“

„To jsme tak průhledný, že nás tvůj pětiletý brácha prokouknul po jedné hodině?“
Ondra s úsměvem pokrčil rameny. „Je geniální? Viděl tu pusu na chodbě? – Počkej, zvoní mi telefon… Ahoj babi.“
Ondrášku, zdravím tě, tady babička. Prosím tě, ty jsi teď přijel na několik dní k rodičům, viď?
„Jo, jsem tu.“
V tom případě bychom tě chtěli s dědou pozvat některý den odpoledne k nám. Upeču tvou oblíbenou bábovku. Musíš nám představit svou známost.
„Jakou…?“
Před chvílí se tu stavila Miluška, tvrdila, že tě viděla ve městě a vedl sis nějakého sympatického mladého muže. Takový vyšší s delšími tmavými vlasy?

„V tercii. Na lyžáku. Hráli jsme flašku. Nejdřív padla na Kubu, trochu namachrovanýho kluka z kvarty, no a potom na mě. Holky dostaly záchvat smíchu a začaly ho provokovat, že podruhý se přece točit nebude. Dělaly takový hluk, až na nás vlítli, ať se vrátíme do svých pokojů a jdeme spát. Další den jsme se náhodou potkali na záchodě, nikdo tam nebyl… Prý to musíme dohrát…“ Ondra vydal divný zvuk, napůl pobavený, napůl znechucený.
„Jinak žádná holka?“
„Ne…“
„A dál?“
„Dál potom… nic moc.“
Daniel neodpověděl, jen trochu zachmuřeně začal žmoulat hrací kostku, která ležela na stolku.
„Pak v oktávě…“

Před první návštěvou Ondra Daniela varoval, že se jeho pětiletý bráška bojí cizích lidí, že se před ním možná bude schovávat. Za hodinu však Matěj přicupital, chytil Daniela za ruku a odtáhl ho do svého pokoje. Vláčel ho od jedné hračky ke druhé a nadšeně je Danielovi představoval.
„Zahraješ si se mnou na vlaky?“ Matěj zářil u červené pruhované lokomotivy.
„Koukám, že sis našel novýho bráchu,“ pronesl Ondra mezi dveřmi.
Matěj se zamračil. „To nejde!“ prohlásil rozhodně.
„Jak to?“
Matěj se zamyslel. „Nemůže to být náš brácha, když se máte rádi jako maminka a tatínek a ty taky nejsou bráchové.“