Dracula

Gero řekl Wilhelmovi pěkně od plic, že je manipulativní zmetek.
Neomluvil se.
Nic se mu nestalo.
Ainur prohlásili, že se na nějaký pitomý karaoke můžou vykašlat. Na zpěv (ale ani na kašel) plíce zkrátka neměli.
Limonádový Joe se vloupal do Perníkové chaloupky a vylil pracovníkovi všechny zásoby alkoholu. I ty schované ve sklípku. Nikoli plicním.
Na trhu se objevil dodavatel třpytek. Z Transylvánie. Pokud jste třpytky nedopatřením vdechli, považovali jste upíry za blábolící romantiky. Jako oběť jste byli mnohem přístupnější.
Bitka mezi červenými tričky a stormtroopery vyrazila dech i samotnému vesmíru. Nevěděl si s tím rady, a tak prostě vybuchl.

Briana Kinneyho už nebavilo v pekle neustále mít nohy na něčích ramenou. Kdyby tušil, že za trest dostane přesně to, co nechce, nikdy by neošukal tolik tricků tak tvrdě. Chtělo to revoluci. Ale koho do ní zapojit?
Markýz de Sade se doslova zbláznil ze všeho toho mazlení od Hello Kitty.
Van Helsing byl nucen neustále koukat na Stmívání a Draculu mu nenechali ani jako obraz.
Vyschlá rašple Lady F. nepřicházela v úvahu. Ty její pohledy. Brr!
Nakonec zbýval poslední člen - Jack Harkness. Naprostý šílenec. Ten už nešukal roky, chudák.
Ano, Harkness bude ideální. Pokud se mu nepokusí dohodit vesmírnou slizku...

"Nezdá se mi to vůbec správné," zapochyboval John už asi posté.
"Apeluji na vaši přirozenou zvědavost." Oči hraběte byly velmi uhrančivé. "Rozmyslete si to pořádně. Tolik jsem toho zažil. A za ty roky jsem objevil mnohá tajemství, o která se toužím s někým podělit."
John mlčel a hypnotizoval šálek čaje. Ačkoliv zasvětil své srdce vědě, pořád byl dobrý křesťan a tahle nabídka zaváněla peklem.
"V čem je háček?" zeptal se nakonec.
"Háček? Ach vy lidé pořád hledáte nějaké háčky." Ušklíbl se hrabě. "Žádný háček není. Každý večer troška krve. Výměnou za moudrost staletí."
"Dohodnuto."
Harker s Draculou si potřásli pravicemi.

Gróf na okamih zastal uprostred mesiacom zaliatej chodby. Vychádzkovú paličku navyknutým pohybom zastokol pod pazuchu a otvoril dvere do izby osvetlenej sliepňajúcou petrolejkou.
Na posteli sa rozkladal doktor so sklenými očami vypleštenými na strop.
„Dobrý večer,“ gróf pozdravil, a prezrel si svojho budúceho sluhu.
Muž sa skláňal nad tanierom, obsah ktorého nebol zďaleka dosť mŕtvy. Gróf veľmi dobre rozumel túžbe nasýtiť sa zo živej koristi, ale zároveň mal pocit, že jeho filozofia o preberaní životnej sily sa akosi stratila v preklade.
Renfield sa naňho nadšene usmial. Spomedzi zubov mu trčali insektoidné nožičky a krídelká.
Gróf zavrel oči. „Počkám, kým dovečeriate.“

Hvězdy bledly a nemilosrdný sluneční svit se vkrádal na zemi. Všichni pásovci si už dali dobrou noc s mámami pásovkyněmi a poklidně pochrupovali zahrabaní pod schody. Vše čekalo připravené na příchod mistra.
Vrata se rozeskřípěla přesně dle scénáře a technických regulí a do sklepení chvatně elegantně vpluli nevěsty i hrabě Drákula.
„Má rodná hrouda,“ zadeklamoval dramaticky a nadzvedl víko bedny.
„Jé!“ vykvikl návštěvník v montérkách a dal se na útěk. Drákula se jen s řevem ohnal, ale neměl šanci. Se slzami v očích pohlédl na krtinec uprostřed lůžka.
„Krtku, to ti nedaruju!“
Hejno netopýrů se neplánovaně rozlétlo do záře dne.

Po sedmi letech...
Ta místa se vůbec nezměnila.
Jen v tom že tenkrát, když jsme zde vybojovávali tu největší bitvu svých životů, byl všude napadaný sníh.
Teď v plném létě zde všechno kvetlo. Keře podél cesty byly obtěžkány záplavou opojně vonících květů. Mezi nimi jako stráže stály vesele se třepetající břízy.
Kočár nás pohodlně vyvezl až k bráně.
Ta byla otevřená, křídla pevně zaklesnutá do trávy a květin.
Jen jedno místo bylo stále ještě holé a holé zřejmě i zůstane.
Dali jsme tam růži.
Jen jednu za tu ubohou duši.
Na místo, které kdyby bylo hrobem, neslo by nápis Dracula.

Dvě kočky se jedné noci setkaly na střechách města.
„Mám tu schůzku,“ mňoukla jedna.
„Já taky,“ na to druhá.
Připlachtil netopýr. Skryl první kočku pod křídla, ta vypískla: „To je strýček!“ a zmizela se zavířením křídel.
Druhého večera tam druhá kočka už byla. I s kocourem, který jí zrovna předával zakousnutou myš a klubíčko vlny. Když přišla první kočka, odkráčel.
„Tohle byl zase můj strýček.“
První kočka si prohlížela tlapky, jako by se k něčemu odhodlávala: „On to včera nebyl můj strýček.“
„Žádný muž není. Ať už se tváří jako netopýr, kocour, nesmrtelný upír nebo milionář,“ vysvětlila jí druhá zkušeně.

Ne, já vážně nejsem mrtvý, ušklíbl se v odpověď,
z hrudi ještě trčela mu ostré dýky rukojeť.
Nesmrtelnost - času spousta,
své "já" srovnat s žitím chrousta.
Sbírka botů prošlapaných,
dopisů jen sobě psaných.
Milenek zástupy, láska co bolí
a moře vzpomínek zalitých solí.
Vůně dávno vyprchané,
všechno stokrát sežmoulané.
Barvy, které ztrácí lesk,
radost, z níž se stává stesk.
Žádostivost, chtíč, to vše už je pryč.
Od zdi ke zdi, bez cíle s tou jednou větou v uších,
proklet zlobou, kterou zasil v "slabých" lidských duších.
Kéž by duše pokořená svoji hořkost polknula,
nesmrtelnost přítěží je, zemřít chtěl by Drákula.