Legendární parta

Byl to čas zrození, ale tady se umíralo.
Zajíček vyskočil a zavětřil. Cítil jaro. Někde tam bylo, ale přebíjel ho pach bahna, krve a smrti.
Vojín Atkins ho stáhl zpět do zákopu: "Ne, Ušáčku, mohli by tě trefit."
Vojín Atkins se bál. Maskot jednotky ne. Nebál se střelby ani minometné palby. Byl tak odvážný, že se před ním Atkins občas styděl.
Nejvíc se styděl tu noc potom, co Ušáček padl. Potom, co se všichni báli jít do dalšího útoku na turecké pozice až na toho zatraceného králíka!
Tu noc osvětloval rozbitou krajinu po bitvě obrovský měsíc.
Tak se zrodila Austrálie.

Z Pitche byly vidět jen zlaté oči. Skupina dětí se klouzala na rybníčku. Ve vzduchu necítil jedinou negativní emoci. Sotva slyšitelně luskl prsty a jedno z děcek začalo vyvádět, že slyší praskat led. Usmál se, když veselí vystřídal ten nejčistší možný strach. Děti se přesunuly na břeh. Led byl skutečně tenký. Strážci si neuvědomovali, že i ty nejnevinnější děti se potřebují bát. Díky strachu dovedli lidé přežít. Strach byl nutnost.
Strážci si mohli nechat svoje svátky a veselí. Pitch byl většinu času spokojený tam, kde byl. V tichu, ve tmě. Tam, kde se děti naučily, že svět není velkým hřištěm.

Baterka, kterou jsme lohli blbý Zůze, byla jedna z nejlepších věcí, která nás kdy potkala. Otevřela nám neprobádanej svět sklepů a kanálů našeho šedivýho předměstí.
Celý partě bylo rázem jedno, jak moc slunečný je odpoledne, hned po škole sme se potkali a šlo se na průzkum.
Za pár tejdnů nám byly prastarý stoky známý líp než kdejaký vykrmený kryse..
Zbývala jen část za mříží.
Konečně Lojza dotáh tátovo páčidlo, všichni sme věděli, k čemu ho používá, ale dělali jsme jako že nic.
Napjatý se plížíme chodbou, na konci sedí Zůza, v úplný tmě. Pssst! Krmim krysy, ať mi je nevyplašíte!

Seděl nad jezírkem a pozoroval měsíc. Vzpomínal na chvíli, kdy k němu poprvé promluvil. Tehdy zemřel, ale žil dál. Tenkrát to ještě nechápal, ale teď ano. Byl strážce a to něco znamenalo. Pro něj ano.
Měl svou partu kamarádů, která by někomu mohla přijít i neskutečná. Ale stačilo jen uvěřit.
,,Hej, Jacku!" vyrušil ho Velikonoční Zajíc. ,,Vem mráz a jinovatky a odkliď si je pryč. Za týden budou Velikonoce."
,,Tak budou Velikonoce na mrazu," řekl a v obličeji se mu rozpláclo velikonoční vejce.
Jack spadl do sněhu. Za chvíli šel Zajíc ověřit, jestli tu ránu přežil.
,,Baf!" vyděsil ho Jack.

Ucítil chlad kolem sebe. Obklopila ho ledová voda. Nic neviděl a brzo se mu zastavil dech. Přestalo mu bít srdce a on se jen bezvládně potápěl hlouběji.
A přesto ho z té nečinnosti něco vytrhlo. Otevřel oči a pomalu se dostával na hladinu. Spatřil měsíc. Krásný a zářící. Nevěděl, kdo je a co se stalo. Jediné, co mu měsíc řekl, bylo jeho jméno. Jack Frost.
Po tři sta letech mražení ulic zjistil svou minulost. Už jí ale nepotřeboval. Stačila mu přítomnost, kdy mohl mrazíkem rozveselit děti, které ho konečně viděly. Ale hlavně, kdy mohl pohlédnout do krásných očí Víle Zubničce.

Sluneční paprsky pomaličku přibíraly na síle. Bylo na čase, aby se přesunul zase jinam. Přicházelo jaro a už tu nebylo místo pro mrazivé skluzavky Jacka Frosta.
Úplná obleva ale ještě nepřišla. Měl pár posledních chvil, kdy si mohl užít svého času. Poletoval městem a vše pokrýval jinovatkou. Okenicím dodal křišťálovou podobu a zmrazil vodu v kašně. Otočil se, aby se podíval na své vykonané dílo, ale po něm tam už zůstalo jen pramálo stop.
Zklamalo ho to, protože jeho nic zahřát nemohlo. Alespoň to si myslel, než zase potkal Vílu Zubničku a její krásný úsměv zahřál i jeho ledové srdce.

Zuběnka se svým neutuchajícím optimismem kontrolovala zlatá mechanická pouzdra plná mléčných zubů, zatímco Jack Frost dřepěl na jedné z kupolí jejího sídla. Byla to cesta až do jihovýchodní Asie a Jackovi se tu po čase na sluníčku dělalo špatně.
„Na co vlastně jsou? Chci říct – mají i nějaké praktické využití?“ zajímal se a pokoušel se střechu nakazit aspoň jinovatkou.
„Počkej, hned ti to ukážu...“ Zuběnka se pečlivě otočila zády a chvíli nebo kutila. Když se otočila, Jack málem sklouzl v hrůze z kupole. Jinak roztomilá víla upgradovala svůj úsměv na verzi kletby densaugeo.
Jack na ni konsternovaně zíral. „Můžu taky?“