Bjørkhallen

Erik se mezi tolika světaznalými hudebníky cítil netypicky nesvůj. Jeho oděv mu připadal venkovský a ošuntělý, flétna otlučená a verše jednoduše hloupé. Byl v celém sále s přehledem nejmladší. A když zjistil, že ho má doprovázet mistr jeho mistra, stáhlo se mu hrdlo tak, že se málem nemohl nadechnout.
Pohár pro vítěze přetékal vínem. Erik, uvyklý medovině, nebyl na jeho natrpklou chuť připravený. Přesto se dokázal nezašklebit.
Ayre na své loutně nechal prasknout pečlivě nastřiženou strunu. Byl tedy očekávatelně diskvalifikován, načež odešel ze sálu. Nikomu to nepřipadalo přehnané.
A on získal celý den, který mohl věnovat své nově nalezené dceři.

Ayre nesl Gunnarovu smrt velmi těžce.
Zejména proto, že se jí cítil částečně vinen. Kdyby se nebyli s Gunnarem domlouvali, kdyby - jak teď chápal - nechtěli obejít Zasvěcování...
V chrámu elementu má být každý sám. A Gunnar nebyl.
Ayre proseděl celé dny na obrubě Mandaly a zpíval jeden lament za druhým.
Až mu jednou z hlubin odpověděl Gunnarův hlas.
Ayre stiskl krk loutny, jako ve snách překročil obrubu a vstoupil do bílé mlhy. Gunnarův hlas ho lákal dál, Ayre improvizoval sloky plné nečekané naděje na shledání, zabředával stále hlouběji, nevnímal baziliščí oči zažíhaných ohníčků...
Měl štěstí.
Mistr Hjalmar ho našel včas.

Nejdřív se naučili každý svůj hlas.
Měli pocit, že tím skončí; jednotlivé party byly dostatečně složité a dávaly smysl samy o sobě. Ale mýlili se.
Mistr Josselin složil hlasy dohromady.
Přestože se snažili zpívat co nejpřesněji, přestože Josselin ukazoval všechny nástupy i výrazné figury, nejprve vznikl chaos. Teprv postupně objevovali, co jim mistr chtěl ukázat: že podstata této skladby neleží v hlasech samotných, ale v napětí mezi nimi, ve vzájemném předávání figur. Že kontrapunkt má znít jako rozhovor.
Našli společný rytmus. Nadřazený frázování hlasů.
I když to vypadalo neproveditelně, sjednotili si dech.
Tep srdcí.
A nakrátko vystoupili ze smrtelného světa.

Ayre znal a uměl použít základní tóny všech nebeských těles. Však taky když chtěl provozovat hudbu sfér, nastudoval si horoskop pro ten den. Všichni mu pak ty kolektivní improvizace chválili, posluchači i zpěváci, a on se jen usmíval a ani slůvkem nenaznačil, že klíč k úspěchu spočívá ve správně rozdaných tónech.
Věděl, která vibrace uklidní nebo rozbouří jednotlivé kruhy Mezisvětí. Dokázal tímhle způsobem přivolat nebo odehnat bytosti elementu, i když neuměl předem říct, které konkrétní přijdou.
Broukal hradním stavbám. I jednotlivým místnostem.
Stromům.
Květinám.
Jediný tón, kterým si nebyl jistý, byl jeho vlastní.
Protože člověk se zevnitř vždycky slyší jinak.

Ayre už ztratil iluze.
Ví, že si ve společné síni ochotně poslechnou jeho hru na loutnu i zpěv, ale že nepochopí, co ho nutí skládat nové písně. Oni mají raději ty staré, protože si můžou broukat refrén. Většinou falešně.
Dávno nečeká, že žáci zvládnou zadanou skladbu do týdne.
Vzdal snahu vysvětlit kolegům, že písnička pomáhá neztratit při práci rytmus. Zná odpověď: „To nejde. Musím se soustředit...“
Když poprvé uslyší Severina, jak si v laboratoři pobrukuje, čistým barytonem, melismata gregoriánského chorálu a zcela mimoděk, neudrží se a znovu jako malý vyhrkne:
„Nauč mě to!“
„Naučíš mě na oplátku svoje balady?“
„Platí!“

Ten den byla Mandala v mimořádně rozjitřeném stavu.
Ayre povolal svoje nejlepší pěvce. Udal tempo. Bas se naladil přímo na neuspořádané dunění Mandaly. Pak vstoupil do děje tenor. Ale sotva mohl nastínit melodii, už se na něj tlačili: z jedné strany dívčí hlasy, záměrně nesouladné, a z druhé baryton, také v kontrolovaném rozporu. Ať se tenor (v Ayreho podání) obrátil, kam chtěl, všude narážel na bolestivé, mučivé disharmonie. Jen bas celé té podivné stavbě dodával odolnost, smysl, naději. Až nakonec, přesvědčeny neutuchajícím úsilím tenoru nalézt cestu, ostatní hlasy uhnuly a všichni společně vplynuli do harmonického akordu.
Mandala zhluboka, úlevně vydechla.

Nikdo nečekal, že krátce poté, co se Bjørkhallenu ujme nový rektor, budou potřebovat i nového Mistra Mandaly. Nejmenší radost z toho měli samotní Sigurd a Ayre.
Ayre uměl – mistr Hjalmar ho stihl naučit – tvořit s pomocí Mandaly průchody, kdekoli chtěl. Propojovat a párovat dveře po celém hradě. Kódovat je k prstenům nebo osobní magii mistrů... Byl pánem veškerých zárubní.
Kromě vchodu do pracovny rektora.
Kovová sfinga, novinka nainstalovaná nad klikou, se mu zcela nezakrytě vysmívala: „Znáš otvírací slovo? Ne, viď?“ Ayre mlčky zuřil: Ksakru, Sigurde, ať ta věc přestane šaškovat. Potřebuju s tebou mluvit!
„To jsi ty, Ayre? Pojď dál.“

Připlížil se pod Denisino okno na samém prahu svítání.
Vytáhl loutnu z obalu. Naladil. Nadechl se. Dlouze, kontrolovaně vydechl. Pohlédl vzhůru.
Okno mu oplatilo škodolibým úšklebkem oprýskané okenice.
Ayre vybrnkal akord.
Ten se rozpil v mlze.
Ayre se nevzdal. Odhodil slova a jenom hrál, nechával loutnu, aby si sama našla způsob, jak něžně, nevtíravě proniknout přes všechny překážky, vloudit se Denise do snu a...
"Takhle holky nevzbudíš," zasmála se mu za zády Jennifer. Vykouzlila odněkud bombardu a vystřihla břesknou fanfáru.
Třísk! Okno preceptorky koleje. "Skřípalové zatracení, aby vás všichni čerti...!"
Jennifer proud svinstva z nočníku čekala, takže uhnula.
Ayre ne.

Ayre stojí na pódiu a improvizuje.
Začal zdánlivě na třetím stupni a splétá z arkád a girland tónů křehkou prolamovanou krajku. Tu zaobalí jeden tón do vlnivé ozdoby, tam zas přibarví melodii šňůrou půltónů, tady ji nechá poskakovat po rozverném schodišti trylků. Udržuje posluchače v napětí, nedovoluje jim s jistotou určit, jaký modus si vybral. Jónský? Aiolský? Melodický? Vrací se pořád k tónu, od kterého začal, ale hned odtud zase utíká a má pravdu, tam nelze nalézt vytoužený mír.
Pak klesne níž. A skladba končí tónem, z nějž doopravdy vyrostla, který ji celou drží a podpírá, přestože dosud nezazněl.
Tónikou.*)

Kruhy Mezisvětí nejsou neprostupně oddělené.
Stejně tak, jako lze z našeho světa vstoupit do Ohně, Vody, Vzduchu a tak dál, je možné i projít například z Prázdnoty do Země.
Gildovním vozkům tato skutečnost způsobovala noční můry.
Každý z nich se totiž za cenu nesčetných obětí naučil znát svůj element. Věděli, kde je bezpečno, kde bývá naopak bytostí příliš, takže se stávají útočnými, kde hrozí průsaky... A drželi se svých cest doslova o život.
Ayre si troufl kamkoli. Zjistil, že když je nejhůř, může uniknout rozezleným bytostem do jiného kruhu.
Kdykoli otevřel takový průchod, cítil za sebou mocný, spásonosný tah Mandaly.