Bjørkhallen

Chansonský mistr písní seděl u cembala a vzpomínal na Ayreho předabsolventský koncert. Moteto pro flétnu, violu da gamba, basso continuo a kameny celého hradu. Přehrával si obě melodické linky. Nebylo to ono. Nemohlo to být ono. Zkusil chytit kontrapunkt pravou rukou a levou improvizovat basso. Znělo to o něco lépe, jen pořád chyběla ozvěna od hradních kamenů.
Přestal hrát. Ten koncert byl tehdy parádní. Parádní průšvih. Obecenstvo málem ohluchlo: hudebníci špatně odhadli sílu iluze. Ale přitom tam ten čtvrtý hlas, to kamenné echo, nádherně sedělo. Dokázat to aspoň v jediném taktu znova!
Pomyslel na Mandalu. Zahrál poslední akord.
Hrad odpověděl.

V Torre de la Trinidad nesměly studovat žačky, jen žáci.
Trinidadský mistr slov tedy učil svou nadanou dceru doma. Ale protože mistři mívají nějaká ta privilegia, slíbil jí, že když jej u svých prvních zkoušek před kolegy nezahanbí, nechá jí ukázat celý hrad.
Elvírka byla nadšená. Běhala hned sem, hned tam, do síně, na pavlač, do pracovny, jen za ní sukénka třepotala. Až na jednom nádvoří narazila na obrovskou hromadu písku. Otočila se ke svému průvodci s němou otázkou.
„Eso es la Mándala, Dios me salve,“ uplivl si učedník.
Písek se zatřpytil, zašustil a začal se stékat Elvírce k nohám.

Písečná mandala skřípala.
Skřípala jako otočný kamenný pulpit, ze kterého vypadly ložiskové kuličky. Jako dveře, pod nimiž se náhle zvedly dlaždice. Jako rozlomený zub, do něhož zapadlo semínko fíku. Skřípala v našem světě zrnky písku, která si přesýpala podle momentální nenálady. Skřípala v Ohni kousky popela, ve Vodě ledovými krystalky, ve Vzduchu hvízdotem skrz neviděná stébla, v Zemi štěrkem odíraným o štěrk a v Prázdnotě prostě jenom tak. Skřípala tak příšerně, že lezla na nervy i příslovečně klidným gildovním koním.
Jeden z nich vyjádřil svůj názor zvednutým ocasem a hromadou tekutého sajrajtu.
Písečná pak pár dní skřípala a strašlivě smrděla.

Zpočátku chodila Elvíra utěšovat mladinkou Ptačí mandalu kvůli pocitu viny. Ostatně to byl její názor, který v těsném hlasování rozhodl pro zapečetění, a její ruce, které mistru Baldwynovi pomohly tu klec splétat.
Potom k ní začala chodit ze soucitu. Mandala byla jako dítě: naivní, nezralá...
Později tam chodila z lásky. Naučila se milovat zamlžené krajkoví proměnlivých obrazců, dokonce i stíny bytostí tam v dálce, za pevnými pruty Baldwynovy mříže a za bezpečným kruhem Mandaly.
Ale pak do Chansons přišla malá Denisina dcera. Mandala se rozezvučela jejím jménem a zapomněla na všechno ostatní. Bernadette!
Elvíra polkla hořkou slzu – a napsala Ayremu.

Když chansonští zjistili, že je mistr Hjalmar podvedl a že celou dobu plánoval věci tak, aby na jejich hradě Mandala vznikla, byli tak roztrpčení, že jim nestačilo Mandalu jen zapečetit.
Začali ji nenávidět.
A byla to právě Elvíra Sánchez, ta, jež se Mandaly od začátku nejvíc bála, komu začalo být mladičké a hned už umlčené Mandaly líto. Chodívala si sednout na její obrubu, protahovala ruku mezi žebry magických pout, povídala si s ní, dokonce jí někdy broukala jako dítěti.
Mandala jí odpovídala tak, jak ve svém stavu mohla. Mlžnými obrazy.
A Elvíra zjistila, že se z nich dá úspěšně věštit.

„Mistře, ...íte mě? Slyší mě doma někdo?“
„Co se děje, Jorge?“
„Mistře, mistře, u všech bohů, pomozte mi! Tady se ...ílí!“
„Kde jsi?“
„V Marienburgu, tady na ulici, kousek od cechovního domu, schoval jsem se za nějaké pytle, ně... tu střílí, mistře, co mám dě...?“
„Kdo tam střílí?“
„Takový ch..., černý chlap, má pistoli a střílí po našich, už tam le... mrtví!“
„Je s tebou mistr Waters?“
„Šel do apa...ky, nechal mě hlídat ...ku, a vtom to začalo, já se strašně bojím!“
„Vidíš ho?“
„Ne, mistře, vidím jen ...ře krámku.“
„Doběhneš k němu?“
„Nevím, ...bec nevím, mám to zkusit?“
„Zkus.“

„Brána do elementu bývá nejčastěji na místě, které je pro element příznivé,“ vysvětloval Mistr Mandaly. „Voda tíhne k pramenům, k výtokům z jezer a k úzkým ramenům zátok nebo fjordů. Oheň se otvírá nejsnáz na kamenech vystavených slunci nebo tam, kde je tepleji. Zkuste vnímat teplotu vzduchu kolem sebe; mění se místo od místa. Země má ráda mohutné skály nebo široká pole; tady u nás spíš ty skály. Do vzduchu nejlépe vstoupíte tam, kde se vítr nikdy nezastaví. Prázdnotu najdete nejjednodušeji na rozcestí, v zatáčce opuštěného úvozu a na místě, kde je navrstven sníh z několika zim.“
„A Mandala, mistře?“