Bjørkhallen

Jak je u závažných objevů obvyklé, přišli na to náhodou. Danele si překreslovala návrh rozety na obří kus pergamenu, Erik přitom něco pískal – a obrazec náhle ožil.
Rychle ho stabilizovali, kůži svinuli, strčili do tubusu, zajistili náležitými kouzly... a upalovali za mistrem Ayrem do Bjørkhallenu.
Mistr je vyplísnil, že s takovou věcí dokáže vlézt do Mezisvětí jen páreček podařených bláznů. Pak opatrně odstranil ochrany a nákres rozbalil.
Jenže obrazec byl najednou inertní.
Vrátili se na původní místo. Mezisvětím, jako trojice bláznů.
Rozeta zase ožila.
Vyzkoušeli jiné potenciálně vhodné místo.
Úspěšně.
„Stvořili jste přenosnou Mandalu,“ konstatoval Ayre.
„Co teď s ní?“

Když Leilina kletba došla naplnění a mohla se konečně slavit svatba, bylo Sigurdovi krásných čtyřiasedmdesát let. Panna nevěstinka byla o sladkých jedenatřicet roků mladší než on.
Vrhla se do manželského života s ohnivou vervou, téměř jako by svému muži chtěla během pár týdnů vynahradit dlouhá léta neplodného čekání. Do roka hrdě nosila břicho a za dvě zimy zas.
Sigurd nedokázal odhadnout, jestli se Leila na jeho předchozí vztahy neptá, protože je dost chytrá, aby předstírala, že nic neznamenají, nebo jestli je jen dost zamilovaná, aby si myslela, že neexistovaly.
Nicméně se rozhodl jí existenci svého čerstvě dospělého syna raději zatajit.

Jak to vypadá, v našem světě musíte být hajzl, abyste se měli dobře.
Důkazy? Prosím.
Mistr Severin. Jako pětiletého jej naše stvořitelka strčí do kláštera, kde řádí jistá klika evidentně myšlenkově spřízněná s tím bláznem s pistolí, který málem oddělal pro změnu mě. Pak z něj udělá pochodující konzervu na krev. Potom... Ale co bych se rozepisoval, všichni to znáte. A to si troufá tvrdit, že ho má ráda.
Naproti tomu Thornvald. Mrcha k pohledání, chůze přes mrtvoly je pro něj odpolední procházka. A ona ho nechá roky žít v Bjørkhallenu, v míru a dostatku!
Já se jí na to...!

V jednom ze svých zřídkavých záchvatů sdílnosti půjčil mistr Hjalmar Ayremu katalog bytostí, který kdysi sestavoval s Gunnarem. Ayre ho otevíral s napjatým očekáváním.
Země: Kámen velký oblý, inertní. Hrouda obří sypká, nebezpečná, nedráždit. Menhir, kymácí se. Balvan dunivý, tvoří ozvěnu a mate pojetí směru. Potvůrka žížalovitá, sama prakticky neškodná, leč slouží jako přední hlídka...
Nespokojeně mlaskl. Tohle by nešlo. Jména, lidé přece umějí vymýšlet a používat jména! No dobrá, tahle část práce zůstala zřejmě na něm.
Vzal pero a začal připisovat: Sesypník. Tvářník. Lezavec. Rarášek.
Ale mistr mu knihu okamžitě vyškubl.
„Blázne! Pomatenče! Chceš je vypustit na náš svět!?“

Na myšlenku uzdravit Písečnou mandalu zevnitř přišel Hjalmar už jako vcelku mladý. Toulával se tehdy v Mezisvětí celé hodiny, sestavoval si sám pro sebe něco jako periodos – a podařilo se mu přijít k Písečné mandale, když měla zrovna nehybné období.
Úplně ho uchvátila. Její kamenné květy a dokonale vykroužené arabesky jako by se z našeho světa propadávaly skrz jednotlivé elementární kruhy a v tom pádu náhle zamrzly, každý jinak vysoko. Hjalmar je obcházel, hladil špičkami prstů a tiše přitom šeptal, že pomůže, že se postará...
Kdyby věděl, jakou cenu zaplatí, možná by byl raději utekl.
Ale možná ani tak ne.

Nemohl Leile přinést jen tak obyčejnou kytku. I když splnil téměř všechny její požadavky – čerstvé jmenování prorektorem ho hřálo v kapse –, nemohl se objevit na prahu slovutného domu Karanisových bez náležitě neobvyklého dárku.
Potřeboval něco, čím se zalíbí Leilině otci. Ergo pátrá po kytce užitečné, z níž může vyplynout zisk.
Leilina matka oceňuje praktičnost v domácnosti. Ergo bylinu jedlou. Nebo ještě lépe: plodící.
Leila sama miluje exotiku. A sladké.
Nakonec se rozhodl pro banánovník. Arabové ho sice po Africe rozšířili už dávno, ale na Krétě ještě nerostl žádný.
Leila líně hladila listy. „Pěkné... A kdy že se staneš tím rektorem?“

Mistr Hjalmar se v Gunnarovi viděl.
Trávili spolu dlouhé hodiny teoretizováním, kreslením grafů, disputacemi, rozebírali, proč jsou v některých částech Mezsvětí patníky blízko u sebe a jinde zas dál, jaké jsou společné znaky míst, kde se k sobě přibližují dva nebo víc elementárních kruhů, a jak souvisí se zemskými siločárami, katalogizovali bytosti Mezisvětí...
Ayreho u sebe mistr trpěl jen z nutnosti a téměř ho nenechal promluvit. Pokud chtěl Ayre znát odpověď na nějakou otázku, udělal nejlíp, když se zeptal Gunnara. Nebo si našel odpověď sám, v Mandale.
Ayre Gunnarovi záviděl.
Do toho dne, kdy Gunnara při posledním zasvěcení pohltil Oheň.

Holčička poskakovala po dvoře kamenorytecké dílny a zpívala si:
„Zmatlanec a zmatlanice
hádali se o čepice,
čí je větší, čí je menší,
čípak je umatlanější.“
Její matka odložila rydlo. Pousmála se. Znala ten nápěv, ach, jak důvěrně jej znala. Hrával jí ho kdysi pod oknem otec její dcery. Dokonce vymýšlel i podobně pitomé verše.
„Zmatlafous a zmatlanina
házeli se do komína,
spoustu sazí vířili,
tlapičky jim škířily.“
Malá nemohla svého otce zapřít. Uměla být i milá jako on. Tak, že se nedalo odolat.
Děvčátko nakouklo do okna.
„Maminko, ještě se zlobíš, že jsem ti umazala ten nákres?“
„Už ne, zlatíčko.“

Ke křehkému míru mezi Ayrem a mistrem Baldwynem patřilo, že o smrti staršího učedníka, Gunnara Bergströma, nepadne ani slovo. Ale v předvečer Ayreho posledního zasvěcení mistr tuto nepsanou dohodu porušil.
„Chtěl jsem, abychom byli tři,“ řekl. „Píšečná mandala tolik vyvádí proto, že se snaží zasvětit si nového Mistra. Ale bez pomoci zvenčí se jí to nemůže podařit.“ Přistrčil k Ayremu jeden ze svých četných nákresů. „Bjørkhallenská podpora sama o sobě nestačí. Toto je práce pro dvojitou trojici. Tři Mandaly, tři lidé.“
„Já se do Chansons nehodím,“ oponoval Ayre.
„Vybírej pečlivě,“ řekl mistr.
Trvalo několik let, než Ayre ta slova pochopil.

Nejdřív přišel ten sen. Dva ptáci, dlouhé krky esovitě zahnuté, čelem k sobě, dotýkají se špičkami zobáků a tak tvoří bránu.
Pak Ayre našel to nádvoří. Nikam neprůchozí a prakticky zapomenuté. Nevedly na ně žádné dveře, žádné schody, nevznášel se nad ním jediný ochoz. Obracelo se sem jen pár oken úzkých jako střílny, se starými, zpola osleplými zvlněnými skly v olověných rámečcích. Krom toho tu bylo ještě bludiště přípor a fiál. A stíny.
Pohybovaly se. Jako by žily vlastním přízračným, nekonečně pomalým životem.
Potom Ayre položil první kámen.
Budoucí Mandala slepě, tápavě natáhla ruce ke svým sestrám.
A ony odpověděly.