DMD č. 21 pro 21. 4. 2013. Téma: Stará škola

„To si mám kleknout?“
„Nemusíš si klekat. Pozdravíš, předáš květiny…“
„Květiny? Proč květiny, Mycrofte?“
„Protože je to tradice, Sherlocku. Zkus alespoň jednou něco udělat správně.“
„Fajn, fajn, ale květiny?“
„Podívej, Holmesové jsou ze staré školy a Johnovy rodiče nežádáš o jeho ruku každý den.“
„Proč si ho prostě nemůžu vzít a hotovo?“
„Protože ti záleží na tom, abys měl s jeho rodiči dobrý vztah.“
„Nezáleží.“ Vzpurný pohled. Rezignace. Povzdech. „Ale Johnovi ano.“
„Přesně.“
„Co když řeknou ne?“
„Neřeknou.“
„Jak to víš?“
„Protože vidí, že tě miluje.“
„Tomu také nerozumím.“
„Drahý bratříčku, lidé kolem tebe nepotřebují racionální důvody, aby tě milovali.“

Klains vyrazil s uširvoucím válečným pokřikem do útoku a jeho obouruční meč zasáhl prvního protivníka. Zaťal čepel do lebky a kolem se rozprskly úlomky kostí, smíšené se zelenou krví a mozkem mimozemského válečníka. Zpětným úderem přeťal podivně útlý trup dalšího z nepřátel. Chtěl se zrovna vrhnout na skupinku kolem jejich vůdce, když uklouzl a odporoučel se k zemi.
Mimozemšťané se kolem něj s pomstychtivými pohledy shromáždili.
Smith, který se konečně dostal do vhodné pozice, ho zachránil přesně mířenou dávkou z lehkého kulometu.
"Nechápu, proč to pořád dělá." prohodil k Chloe.
Ta jen pokrčila rameny: "To víš, je to stará škola."

Nad ránem zaslechla zvuk okovaných kopyt. Vběhla do jeskyně, jezdci přijeli za několik okamžiků.
„Jménem Jejich královských Veličenstev, vyjděte ven!“
„Nikam nejdu.“
„Kdo jste? Ukažte se!“
„Já jsem drak,“ zabafal tvrdohlavě, „a nikam nepůjdu.“
Chvíli bylo ticho. Koně se cukali, cítili nebezpečí.
„Říkám to naposledy – vylez!“
Jeskyní se rozběhl zvuk ohně, křiku a zběsile prchajících kopyt. Kristýna si zakryla uši a zavřela oči.
Do zad ji jemně drcla dračí hlava.
„Tys je...“
„Ne, jenom jsem je trochu lízl,“ usmál se zubatě. „Měli štěstí, draci ze staré školy by je seškvařili zaživa. A tebe vlastně taky.“
Mrkl a Kristýna se rozesmála.

Plukovníka Cathcarta učili, že voják je buď živý, nebo mrtvý. Bylo to dobré dělení. Každý věděl, na čem je, a měl své místo v kartotéce, případně na pomníku hrdinům.
Ale ten bídák Clevinger – a to nebyl ani důstojník! – nejen, že se z letu nevrátil, a nemohl tedy být zapsán mezi přeživší, on při něm ani nezemřel, a nemohl tedy být zapsán mezi padlé. I dezerce by byla přijatelnější, naneštěstí všichni svědkové tvrdili, že se prostě rozplynul ve vzduchu.
Taková situace byla proti zvyklostem. Proti rozkazům. Plukovníku Cathcartovi to přišlo až amorální. Rozhodl se, že Clevingera odsoudí za dezerci in absentia.

Náš národ, jakási směsice zvířat a lidí, velikou inteligencí neoplývá. Neříkám vám to proto, abych si uškodila, to vůbec ne, ale prostě mám ten dojem, že by bylo dobré se svěřit někomu, kdo to pochopí. Nemáme vyšší cíle, nějaké ambice ani nic podobného, už od dob dávných jsem určené role, ve kterých vystupujeme. Dcera je poslušný otrok sloužící na vhodnou krev do rodiny, matka sluha na všechny práce, otec bůh, který se musí uctívat a bratr rozmazlené nic.
Umíme se rozmnožovat, umíme jíst, pít a vykonávat své potřeby, prostě stará škola.
Ale já bych chtěla něco nového, něco…
Více lidského.

Loni touto dobou jsem byl nucen korzovat po parku s jistou mladou dámou. Zanedlouho mělo totiž mezi námi dojít k zásnubám. A zatímco já zvažoval emigraci do Austrálie, Ambrosie se zasnoubení nemohla dočkat.
„Je to tak romantické,“ žvatlala a táhla mě pod rozkvetlý ořešák. Tam zavřela oči a našpulila pusu.
„Slečno?!“ řekl jsem, šokován.
„Algernone, když máme být manželé, smíte mě políbit,“ odpověděla.
„Proboha!“
Dupla si.
„Algernone, polibte mně!“
„Ne!“
„Proč ne?“
„Až… o svatební noci!“
Překvapeně otevřela oči.
„Algernone, vy jste zvláštní!“
„Jsem ze staré školy,“ odpověděl jsem a nenápadně se rozhlížel, kudy to bude do té Austrálie nejblíž.

„Co všichni tak řeší?“ podivoval se Bernardo de Gui a míjel pobíhající a ustarané bytosti.
„Máme problém,“ odpověděla na jeho otázku nová Baronka Čech, Michelle, „probudil se nám tu nějaký velkomoravský Rodný.“
„Tak mu dejte dostatek krve a čas, ať si zvykne na novou dobu.“
„Víte, pane Gui, není to tak jednoduché,“ zhodnotila a zavrhla jeho plán na záchranu situace.
„A to proč?“
„Protože za jeho dob nebyla žádná Maškaráda, dohody, úmluvy… nebylo ani tolik lidí. Připadá si jak na nekončící hostině.“
„Takže zabíjí a vysává, na koho přijde,“ shrnul to chladně, jako správný lovec.
„Má prostě špatné stravovací návyky.“

Naši archeologové, rudovlasá, brouky žeroucí, Lara Croft a chlupatý otesánek Nathan Drake, hodně cestovali a dostávali se do nejrůznějších nebezpečenství. Ať už šlo průzkum dávno zapomenutého sithského chrámu, průlet skrz mandalorianské vesmírné pohřebiště či prohlídku opuštěné, rozpadající se enklávy, které sloužily v dávných a lepších dobách k výuce dětí v souznění se Silou.
Z těch tří jmenovaných příkladů zní prolézání nějaké školy jako nejméně zajímavé, ale člověk by se až divil, jak moc ho to dokáže obohatit.
Jess žasla nad knihovnami a archivy, zatímco Simba šílel ze zachovaných jídelen a kuchyní a z chutí některých fosilních pozůstatků v prehistorických lednicích.

V obci Karlíkovice zrušili školu. Dětí bylo totiž ve vsi málo a nevyplatilo se tedy vydržovat učitele. I musela dítka za vzděláním dojíždět.
V bývalé škole otevřel propuštěný učitel hospodu. Na počest zrušeného vzdělávacího ústavu ji nazval Stará škola a zakázal v ní mluvit slušně.
Zaměstnal dobrého kuchaře a na vyřazenou tabuli napsal jídelní lístek. („Přece ji nevyhodím,“ říkával. „Přežila děcka, ochmelkům bude dobrá.“)
Uběhlo pár let a všichni byli spokojení. Hostinský se zbavil nervového tiku, zastupitelům přibývaly penízky do obecní kasičky a děti si měly kde hrát, když kvůli sněhové kalamitě nejel autobus.
Život ve Staré škole pěnil dál.

Jako malá jsem nesnášela hovory rodičů o tom, jak za nich byli věci lepší. Vytáčelo mi, když vyprávěli, co všechno zažili a my už nebudeme mít možnost.
Postupem času jsem je začínala chápat. Mé dětství bylo dokonalé a to nejhorší, co mi mohlo potkat, bylo vědomí, že má dobrá kamarádka na mě daný den nebude mít čas.
A teď? Jedním z hlavních problémů "mladé generace" je, jestli budou mít připojení k internetu a kdy a kde se opijí.
Takže ač jsem to jako malá nesnášela, sama to teď použiju. Asi jsem ze staré školy. Snad si to nikdo nevezme osobně...