DMD č. 21 pro 21. 4. 2013. Téma: Stará škola

„Co je špatně, Tonks?“ zeptala se Ginny.
„Nic, proč?“ vykrucovala se.
„Tvoje vlasy zmateně mění barvu, jsou zářivě zelené, o vteřinu později šedé…“
„Fakt?“ podivila se Tonks.
„Takže znovu – co se děje? Něco s Remusem?“
„Hm,“ zabručela a rozpovídala se. „Touhle dobou už jsme mohli mít po svatbě. Jenže on trvá na tom, že oslavu platí ženich, takže musí nejdřív našetřit.“
„Myslela jsem, že ti na svatbě tak nezáleží…“
„To sice ne… Jenže s těmi jeho staromódními názory přemýšlím, jak mu vysvětlit, že buď svatba teď z mých peněz, nebo bude na nevěstě dost vidět těhotenství…“ ušklíbla se Tonks rošťácky.

The old school stands empty, because nobody wanted to return and rebuild - too many painful memories are attached to it, too many ghosts lurk the old battlefield.
It doesn't mean that nobody comes anymore - just no children do, they all get sent elsewhere, to Bulgaria, France or to the new school in the north of Scotland. The boy who keeps coming back is definitely not a child anymore.
He often sits among the ruins of the Great Hall and listens to the wailing wind, head on his knees. Sometimes, The Boy Who Lived feels as empty and dead as Hogwarts.

,,Řekni mi, proč vypadáš tak mladě, když je ti 900?" zeptala se Amy.
,,Milá Amy, na vzhledu přeci nezáleží. Důležité je, jak se cítíš uvnitř. A já se většinou cítím velmi mladě, i když se to stáří občas projevuje."
,,Aha. Já se vedle tebe občas cítím jako malé dítě."
,,Ano, to chápu. Já když vejdu mezi děti, tak si taky připadám jako dítě."
,,Ale ne. Je to spíš tím tvým oblečením a chováním. Připadám si pak mladší"
,,Oblečením?"
,,No, je trochu z módy. Kšandy, motýlek. To už teď nikdo nenosí."
,,Asi už jsem ze staré školy," řekl trochu posmutněle Doktor.

Tony byl ze starý školy. Tehdy se s nováčkama nikdo nemazlil - buď jsi se uměl postarat sám o sebe, anebo tě po týdnu někdo oddělal. Tehdy neplatilo, že kdo má tuhle strýčka a támhle bratrance, je šéf - tehdy byl král ten nejlepší, s nejrychlejší pistolí a nejtvrdší pěstí.
Dneska to je samá politika a technologický harampádí. Když dneska přijde skupina nováčků, člověk se pomalu bojí někomu rozbít hubu, aby to náhodou nebyl něčí oblíbenej syn. Někomu to chceš napálit a místo ruky ti zůstane pahýl - pitomý silový pole.
Škola už není to, co bývala. Ale vojáci maj bejt furt stejný.

Dobrá, uznával, že pracoval hodně dlouho a asi už není, co býval. Nakonec se sám těšil, že půjde na odpočinek a jeho práci převezme mladý a výkonný nástupce.
Ale když se ohlížel nazpět, byl celkem spokojený. Kolikrát měl práce, že nevěděl, kam dřív skočit, a zvládl to. Tu a tam ovšem někomu sedl na lep. Stane se. Ještě rádi ho pustili a příště si už dával pozor. A párkrát se trochu zapovídal, i to se stává.
Pan Smrt zdárně dovedl k nebeským branám Ferdinanda s chotí. Když viděl, co následovalo, uznal, že na to by už asi jeho síly nestačily.

Studium mudlů si sice kladlo za cíl připravit mladé čaroděje na styk a komunikaci s mudly, nicméně ani se speciálním kurzem Ministerstva kouzel se nový pracovník Odboru pro komunikaci s mudly prostě nemohl orientovat ve všem a už vůbec ne v různých slovních spojeních.
A tak se stalo, že jeden mladý, právě z Bradavic vylezlý kouzelník, který se právě snažil komunikovat se stařičkým mudlou, zda opravdu neviděl nic podivného, a musel přitom vyslechnout dlouhé vyprávění o jakémsi Stalingradu, Leningradu a Normandii, dopustil velmi zvláštního omylu.
„To víte, já jsem ze staré školy,“ pravil mudla.
„Opravdu? Vy jste studoval v Bradavicích?“

Chodil do ateliéru každý den a poctivě dělal studie lidského těla. Donekonečna kreslil ruce, chodidla, sochu ženského těla, aby si osvojil základní lidské proporce. Ze začátku ho to bavilo, ale časem cítil, že to není nic pro něj.
Toulouse-Lautrec se ho snažil přesvědčit, aby v dílně zůstal, ale stará škola nebyla pro Vincenta tím pravým. Myslel na venkov a Milletovy obrazy. To bylo to, čemu se chtěl věnovat. Zobrazování prostého života, takového, jaký je.
Když získal pocit, že techniku už ovládá celkem obstojně, sebral se a odjel na jih. Maloval žluté slunečnice a ještě rád zapomněl na staré malířské mistry.

Zíral do stropu a usmíval se. Byl se sebou spokojený. Koneckonců neměl čeho se bát. Jeho budoucnost byla více než slibná. Do pětadvaceti si bude užívat. Pak najde tu pravou dívku, se kterou bude ochoten strávit zbytek života, ožení se s ní, pořídí si dvě děti, (možná tři, když ty dvě budou dívky) najde si dobrou práci. Usadí se. Ačkoli mu bylo dvacet, dokázal snít nad idylickým stářím v rodinném domku, u krbu, s manželkou a šálkem dobrého čaje.
Teď mu posměšně říkají stará škola. Ten, co se nikdy nezamiloval. Ten, co se nikdy neusadil. Ten dědek z CI5. Cowley.

Ďábel jako každý den vstal, střídmě posnídal, dal si šálek kávy a rozhodl se páchat zlo a svádět duše na scestí.
Protáhl si pracky a zasedl za počítač.
Výpadek internetového fóra semhle, porouchané internetové bankovnictví tamhle (spolu s e-shopy a DLC to byl dokonalý Mamonův vynález, to musel uznat)… podstrčit chytrákům, že by mohli přetížit tuhle stránku… bodnout do vosího hnízda zavilých fanoušků čehokoliv a bavit se, jak popuzeně bzučí a vyhrožují si velkými písmeny.
Občas čertům ze staré školy docela záviděl…
Pohyb na čerstvém vzduchu, kontakt s lidmi… tahle „kancelářská“ práce sice nesla ovoce, ale začínala ho zlobit záda.

„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„Na mou drahou neteř!“
„Na vaši neteř. Už mě přišla pěkně draho.“
„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„A na Mariin skvělý plán. Už se těším, jak toho náfuku znemožníme.“
„Na Marii! Hodláte se s ní znemožnit i vy sám?“
„Vezmu si ji. Už jsem řek.“
„Jen jestli ona bude chtít vás.“
„Ale samosebou. Stačí když přestanu chlastat. Tak na zdraví.“
„Na zdraví!“
„Na zdraví! Hej, pane Ondřeji, co je s vámi?“
Ondřej Třasořitka se mezitím sesunul pod stůl a spí tam.
„Ta dnešní mládež nic nevydrží,“ povzdechne si pan Tobiáš a pije dál.