DMD č. 21 pro 21. 4. 2013. Téma: Stará škola

Lidé mají ze staré školy strach.
Já se nebojím.
Ano, škola je plná duchů. Ale děsiví nejsou, to ne. Děsivé je to, proč tam jsou, ale to je dávno pryč.
Chodím tmavými chodbami a zakrývám díry ve střeše, aby na ně nepršelo. Nikdy je nevidím přímo, jen občas koutkem oka. Samozřejmě je slyším. Cupitání, smích, někdy zvuky hádky, někdy pláč. Jako teď.
„No tak, malá,“ konejším ji. „Nebreč. Ani předtím by to ničemu nepomohlo, a teď už to určitě nestojí za to.“
Po chvíli cítím, jak mi do dlaně vklouzla drobná ruka.
Ne, nebojím se. Oni nejsou děsiví. Jen osamělí.

Na ulici před hospodou stály dvě postavy. První, pravděpodobně mužského pohlaví, hubený, oblečený do kůže víc než je zdrávo, se spoustou přezek a pásků. Na nohou vysoké boty. Na ramenou plášť s kapucí, která světu okázale předváděla mohutné a mocné splývající… záhyby.
Za pasem měl vystavenou impozantní řadu dýk. V ruce třímal tenký meč.
Druhý muž byl oblečený v obyčejné vestě a kalhotách, v jedné ruce meč, v druhé napůl vypitý korbel piva.
První začal ohromující rychlostí mávat mečem.
Ten druhý vykročil, dupnul mu na nohu a korbelem piva jej praštil do obličeje
„Promiň kamaráde, já jsem ze staré školy".

„Profesor Binns má dnes iné povinnosti, takže budete musieť prežiť so mnou. Vynasnažím sa, aby moje rozprávanie bolo prinajmenšom tak zaujímavé, ako jeho, aj keď určite väčším odborníkom.“
Trieda sledovala Dumbledora.
„Vídím, že ste zhruba na prelome tisícročí, čiže v dobe, keď bola založená naša škola. Je to jedna z dvoch najstarších čarodejníckych škôl. Nevie sa, ktorá je staršia. Vedel by niekto meno tej druhej?“
Nikto sa neprihlásil. Ani Hermiona, ktorá snáď ako jediná čítala Dejiny Rokfortu.
„Nikto? A pritom je to veľmi významná stará škola. Nazýva sa Tibidochs a v súčasnosti je tam riaditeľom môj priateľ akademik Sardanapal Černomorov.“

Nezamysl Rádsetoulal a Cecílie Šešulíková se zamilovaně vedou za ruce divokou přírodou. Tu se však zatáhne obloha, spustí se bouře, čerti se žení. Naštěstí nacházejí v blízkosti jeskyni. Bouře však neustává.
"Budeme tu muset přenocovat."
"Ty, Cecilko, přenocuj, já v žádném případě!"
"Neblbni!"
"Slíbil jsem tvým rodičům, že bez minimálně zásnub s tebou nikdy nikde nepřenocuji a to dodržím! Respektuji jejich starou školu."
"Je to extrémní situace, táta a máma tě pochopí."
"Neexistuje! Chlap slovo vždy drží a já nejsem žádný prd, který si hledá výmluvy!", praví Nezamysl.
Vyrazí ven a po pár krocích je zasažen bleskem. Dodržel však slovo.

Zalovil ve sklenici a vytáhl pěkně uleželého utopence. Láhev piva otevřel o stolní desku a pak se spokojeně rozvalil do křesla. Konečně volný večer.
Derby začínalo, když začal zvonit telefon.
“Musíš přijet! Mladej převážel ňáký ožbrundy, co mu místo penízků dali každej cucnout ňákýho patoku. Je pod vobraz. V takovym stavu už ho nemůžu pustit k bidlu. V Barmě je hladomor. V Číně zemětřesení. Už se jich tu na břehu nahromadilo tolik, že mi přepadávaj do řeky. Do hodiny tě čekám, musíš to místo mladýho vzít!”
Cháron od Černého Mostu si povzdechl. Tihle mladí. Vůbec nevydrží tolik, co stará garda.

Po celá léta stála tam na kopci. Majestátní, dalo by se říct svým způsobem magická, snad i přísná, ale jistě s vždycky otevřenou náručí. Celé generace dětí se v ní učilo ty nejzákladnější poznatky o světe, které potřebovaly do života.
Jenže pak si město, kde se nacházela usmyslelo, že škola je moc stará. Nechali postavit novou moderní budovu s moderním vybavením a starou, překrásnou stavbu uzavřeli. A nechali chátrat.
Stařenka naposledy pohladí starou zeď. A znova se usměje, pod tím návalem vzpomínek. "Byly to krásné časy, holka." Poté se otočí a odchází.
O pár hodin později začíná demolice staré školy.

On byl pravý gentleman ze staré školy. Ona nevázaná punkerka z jihu Španělska. John ovládal angličtinu, latinu, francouzštinu, řečtinu a němčinu. Estebaňa ke své bídné španělštině přidala ještě bídnější základy angličtiny.
Potkali se v Barceloně, on tam byl na setkání Mezinárodní společnosti pro aplikovanou etiku, ona na mnohadenní pijatice s kamarády.
Za měsíc měli svatbu. Jejich, tedy hlavně jeho, příbuzenstvo bylo zcela ohromeno. O půl rok později už John uměl otevírat pivo zuby a Estebaně vycházela první sbírka veršů ve francouzštině.
O dva roky později 76% mladých britských lordů vyráželo do Španělska hledat si ženu. Ale Estebaňa už byla zadaná.

Je ze staré školy. Domnívá se, že spousta věcí je v pořádku.
Pozvat někoho na oběd. To JE v pořádku. On si to nerozmyslí.
Čaj, zmrzlina. JE.
Tříhodinová historie (včetně nábytku). JE.
Vzpomínky na dětství (Třetí osoba!). JE.
Kritika, srovnání a politování. To NENÍ v pořádku. Nerozmyslí si to?
Neznámý život, o kterém dřív nevyprávěla. NENÍ
Tajné myšlenky matky. NENÍ.
Stará škola JE v pořádku.
On JE v pořádku.
Třetí NENÍ v pořádku.
Vítr cuchá Třetí vlasy. On ji drží. Z okna konzervatoře hraje klavír.
Usměje se.
Jdou se projít do parku.
JE to v pořádku.
On si to nerozmyslel.

„Podívej se na ni. Úplně z ní dýchají ta staletí.“
„Ale tati, já...“
„Počkej, chci si vychutnat ten pohled. Neseděl jsem na téhle stráni dvacet let.“
„Když mě to bylinkářství opravdu nejde a obrana proti černé magii je děsná.“
„A proto na ty předměty nechodíš a zakládáš ve škole tajné spolky?“
„Když tahle škola je děsná nuda, tati!“
„Albusi Severusi Pottere, tahle škola byla i za mých let vlastně hrozná a nudná. Tedy až na trolly, smrtijedy, mozkomory, hledání tajemné komnaty, zabíjení baziliška, dlouhé večery s Brumbálem, výlety do Zapovězeného lesa, Hagridův domek... ale nějak jsme to prostě museli vydržet.“

Hlavní město přitahovalo lidi ze všech koutů monarchie. Češi, žijící v blízkosti, celkem civilizovaní, většinou obeznámení s němčinou, tvořili velkou část příchozích.
Nezapomínali přitom na svůj původ, zakládali ve Vídni různé spolky, časem i školy.
Také kouzelníky Vídeň přitahovala. I oni chtěli, aby se jejich děti mohly vzdělávat ve svém jazyce. Přestože pro ně bylo cestování poměrně snadné, založili si časem vlastní školu v blízkosti Vídně. Mecenášem se stal excentrický šlechtic Sixtus, který pro ni koupil letohrádek ve Vídeňském lese.
V meziválečném období význam školy poklesl, znovu však stoupl po nástupu komunismu, když se Vídeň stala útočištěm mnoha kouzelnických rodin.