DMD č. 21 pro 21. 4. 2013. Téma: Stará škola

Seděla sama vzadu na voze, který se kodrcal Pouští. Nudila se.
„Mladá dámo!“ Starý roztřesený hlas.
„Ano?“ Dívala se na nejstaršího člověka, kterého poznala. Neformálního vůdce karavany. Všichni si vážili jeho moudrosti. Se supěním šel vedle vozu.
„Vytáhni mě nahoru!“ Přikázal jí. Azíza ho vzala za ruku a pomohla mu posadit se vedle.
Chvíle ticha.
„Jsi nešťastná.“
„Nejsem…“
„To nebyla otázka. V příští oáze, mám přítele. Je to hrnčíř ze staré školy. Pokusím se ho přesvědčit, aby tě přijal jako učednici.“
„Ale já ne…“ nedořekla to, neboť stařík sklouzl z vozu a vydal se k jiné části pomalu putující karavany.

"My...," snažím se rychle vymyslet důvod, který by neobsahoval slova "útěk" a "úkryt".
Bez úspěchu.
"Schováváme se tu."
Tiše zakleji, když se Isabelle odmítne schovat za mými zády.
"Před kým?"
"Je spousta těch, před kým utíkáme, ale před kým se teď skrýváme netuším."
"Před Hnutím," vypadne ze mne ve snaze dívce pomoci.
"Před těmi prašivými psi?" zamračí se starý muž a skloní ústí hlavně. "Moje stodola je i vaše. Dokud nezmizí."
"Děkujeme, ale vy...?"
"Neurážejte mě," oboří se na mne muž. "Nemám nic proti aristokracii. Prostý lid potřebuje vedení, aby se z něj nestalo stádo divoké zvěře. Jsem stará škola."

Matka ji upozorňovala, aby byla na všechny slušná a milá. Hlavně na svoje profesory, protože oni jsou těmi lidmi, na kterých závisí její budoucnost. Martin Smrtka, profesor Forenzních věd, byla ale jediný zástupce profesorského sboru, který si vysloužil něco, co by se v Malvínině případě dalo označit jako lehký přátelský úsměv.
Za to Vitriol! Ten si vysloužil jen nenávist. Profesor Hoblík byl totiž evidentně ze staré školy. Najraději trávil arzenikem, jeho vzorem byli Borgiové a všem studentkám bez rozdílu onikal. Studentům ale vykal. Taky je chválil a všemožně jim nadržoval. Navzdory svým vzorům, budoucnost žen viděl u plotny a dětí.

Jeden našli plavat v akvárku. Byl napůl zalitý v betonu a pomalu se rozpouštěl. Další přiletěl oknem spolu se zápalnou lahví. Ostatní následovaly už jen s dlažebními kostkami.
Někdy je našli přiražené baseballovou pálkou do zdi a jindy přicházely na křídlech výstřelů z lupary.
Ale jednoho dne…
„To už přestává všechno! Ty ostatní věci bych pochopil, ale toto?“ Fay znechuceně vypáčil účet za elektřinu ze zubů odřezané koňské hlavy, ledabyle pohozené v chodbě. „Nemohl by to alespoň jednou doručit normálně?“
„On je prostě stará škola. To si chtěl, ne?“
„Ano. Ale Pošťáka. Ne mafiána, který místo doručování zalehává na matrace!“

Diogenův klub byl velice konzervativní. Odmítl například přijmout sira Cecila Hawka, jehož jediným prohřeškem bylo, že věku dvaceti let vylil na hlavu svého soka hrnec omáčky a křičel: „Sežer si ji!“ Nutno poznamenat, že tato událost mu dokonce ani neznemožnila stát se ministrem vnitra.
Když se o členství ucházel James Moriarty, vše vypadalo v pořádku. Mycroft Holmes byl přesto proti.
„Jeho bratr vyzval již dvanáct lidí na souboj,“ řekl.
„Pokud šlo o gentlemanský duel, je to v pořádku,“ soudili ostatní členové.
„Nesází na koně.“
„To lze změnit.“
„Má španělskou kuchařku.“
„Španělskou kuchařku? Co má proti francouzské kuchyni?“
Moriarty byl odmítnut.

"Přál jste si se mnou mluvit, řediteli?"
"Ano, ano... Děkuji, že sis udělal čas, chlapče,... ehm, tedy... kolego. Chtěl jsem se tě zeptat, zda jsi někdy zvažoval..., řekněme, úpravu svého stylu oblékání."
"Prosím??!!!"
"Nu ano, chlapče. Já vím, že jsem ještě ze staré školy, ale... Považ, teď jsi vzorem pro všechny ty mladé nadějné studenty. "
"Dovolte, pane...!"
"Nemysli, chlapče, taky jsem býval mladý. Chápu, že teď je černá barva v módě. A samozřejmě zeštíhluje... "
"Pane!"
"Zkrátka, chci říct,... možná bys mohl vnést do svého šatníku trochu optimismu, Severusi."
"Při vší úctě, řediteli, nosit fuchsiové nebo tyrkysové hábity mě nedonutíte! Nikdy!"

Mladíčci sotva dost staří na to, aby jim nalili, s bázní poslouchali historky ostřílených veteránů. Čekala je první hlídka. První možné nebezpečí.
Někdo dal k dobru historku o dnu, kdy na něj zaútočil zajíc a málem ho opravdu dostal.
Někdo jiný povídal o tom, jaké to je, když vaše detektory začnou zvonit ať se hnete kterým směrem chcete.
Někdo další vyprávěl příběh, který se v jeho rodině tradoval už několik generací – jak z Druhé strany procházeli skuteční, zabijáčtí démoni, kteří si toužili podrobit jejich zem.
Někdo neříkal nic.
Už se naučil, kdy mlčet.
Měl na to taky pár set let.

“Quia latinum abecedarium pro idiomate bohemico scribendo non potest sufficere... tak odkudpak to máte, bratře?” Hlavní skriptor mával mladému písaři před nosem kusem pergamenu.
“Bratr Rufus to přinesl od augustiniánů,” zamumlal novic František. “Přišlo mi to zajímavé, tak jsem si to opsal.”
“Kde to vzali oni?”
Novic zavrtěl hlavou. “To nevím, asi to také odněkud opsali. Někteří říkají, že to sepsal sám mistr Jan.”
“To by mu bylo podobné,” zabručel hlavní skriptor.
“Vám to nepřijde jako dobrý nápad?” osmělil se František.
“Nápad, nenápad, koukejte se držet spřežek. Jestli vám nachytám, že mi do opisů čmáráte nabodeníčka, utrhnu vám obě uši!”

Řeknu vám, ta holka vážně není normální. Klidně si stoupne doprostřed kruhu ze svíček, vedle svojí fotky na krvavej nápis. Dobrovolně.
Asi ještě neslyšela o exorcismu.
Začala jsem zaříkávat. Nad její hlavou se rozevřela velká díra, ze které šlehaly rudý pramínky. Pomalu jí obtáčely tělo.
Jenže pak otevřela oči a všechno bylo v háji.
Snažila jsem se ji natlačit zpátky a přitom pokračovala v zaříkávání.
Najednou se celá chodba roztřásla. Sloupy, co podpíraly tuhle školu celejch tři sta let se kývaly. Proč? Kvůli duchovi šestnáctiletý roztleskávačky.
A poslední, co jsem viděla, bylo, jak se mi to všechno řítí na hlavu.

Ecaterina Catargiu si uměla vše zařídit tak, aby se jí to hodilo. Nebyla včerejší. Nikdo z vesnice nepřišel vyšetřovat vraždu služky, takže se nemusela ničeho bát.
Ale přesto měla obavy, že tajemství brzy vyplyne na povrch. Iorghu se choval divně. Prodala by ďáblovi duši za to, že si ten kluk nic nepamatuje! Jenže on se bůhvíjak dozvěděl o Crině... šeptal její jméno ze spaní.
Tušila, že jí nepřinese nic dobrého. Byl Silviu, z lesa, mělo ji to varovat. Ale nemohla riskovat, že si jednou vzpomene a prozradí to, co se nikdo neměl dozvědět. Musela ho tady udržet stůj co stůj.