DMD Bonus č. 6 pro 21. 4. 2013.

Narovnat se, protáhnout krk, ramena držet dolů a dozadu, hruď vypnout, břicho zastrčit, páteř srovnat, pánev podsadit, kyčle uvolnit. Nevadí, že se ten postoj zdá nepřirozený a absolutně nemožný, zvykneš si. Že se v těch šatech nedá ani chodit, natož se 'jemně a elegantně' vznášet po parketu? Naučíš se. Jsi dáma a to znamená dřinu. Znamená to hodiny a hodiny nacvičování, nepohodlné oblečení a ještě nepohodlnější účesy, o botách nemluvě. Znamená to úsměvy i zamračení napůl skrytá za vějířem. Znamená to správnou míru červenání.
A to vše proto, abys mohla s hlavou vztyčenou vplout do tanečního sálu a ulovit ženicha.

"Dvaline," vítal nadšeně Bilbo příchozího trpaslíka. Už kolik let se pokoušel pozvat staré známé k sobě domů na zopakování dávné neočekávané sešlosti. A dnes se tu konečně měli sejít alespoň dva najednou!
"K vašim službám," usmál se Dvalin a stejně jako před lety zamířil přímo do kuchyně, kde už čekalo nachystané jídlo.
Nedlouho poté se zvonek ozval znovu a jejich společnosti doplnil Balin.
"Baline, dlouho jsme se neviděli! Jak to jde?"
"Dvaline, také tě rád vidím! Dobře, narazili jsme v Morii na hotové bohatství..."
Trpaslíci nadšeně zabředli do hovoru o kovech a drahokamech.
Jen Bilbo se najednou cítil poněkud... odsunutě.

Byl vymodleným potomkem svých rodičů, kterým se dlouho nedařilo počít. Od mala ho zahrnovali jenom tím nejlepším a dělali pro něj vše, co mu na očích viděli. Jakožto jedináček měl veškerou pozornost svých rodičů a vždycky byl pro ně na prvním místě.
Tak to byl po celých deset let. Poté maminka najednou znova otěhotněla. Doma se všichni radovali, i chlapec. Jen že to tehdy netušil, co se stane, až se malé narodí.
S příchodem sourozence se mu začal pomalu rozpadat celý svět a jistoty, na kterých do té doby stavěl. Ano, po narození malé sestřičky, byl odsunut na vedlejší kolej.

Nevěděl jak, ale najednou se ocitl v lese. Byl zmatený, nevěděl kde ani kdo je. V hlavě měl nejasnou myšlenku, ale nemohl ji uchytit. Jen v uších mu zněla dokola slova: Nejsem mrtvý, já nejsem mrtvý! Nevěděl, co znamenají.
Aniž by tušil, kam jde, vydal se lesem tam, kde tušil jeho konec. Po lesní cestě se dopotácel až do nějaké vesnice. Cizí lidé na něj volali, ale on je neznal. Nejdřív na jejich oslovení nereagoval, až po čase si uvědomil, že Iorghu je jeho jméno.
Nikdy si už na minulost nevzpomněl. A nikdo nebyl schopen mu říci, co se stalo.

„Chlapi, raději se nežeňte, a pokud to uděláte, tak nemějte dítě.“
„To je to tak hrozné?“ lehce znervózněl jeden z nich.
„Vždycky jsi říkal, jak máš skvělou ženu,“ navázal druhý.
„No to sice mám a dítě je relativně taky hodné – jí, spí a kadí, zbytek zatím neumí.“
„Tak v čem je tedy problém?“
„Připadám si na vedlejší koleji. Jako ten, kdo má za úkol vydělat peníze a zbytek zvládne žena. Navíc veškerá naše konverzace se točí kolem dítěte.“
„To se nediv, asi potřebuje mezi lidi.“
„Ale já chci zpátky tu ženu, kterou jsem měl před dítětem.“
„Jo, to máš těžké.“

Pamatuje si, jak běžel po zasněženém poli, křup křup křup, čerstvý prašan mu praskal pod nohama. Užíval si to – byl to první sníh té zimy.
O půl roku později mu křupání věčné sněhové krusty lezlo dost na nervy.
O pět let později by dal všechno za jaro. Za kvetoucí stromy a sladkou vůni ve vzduchu a vlahý vítr ve tváři.
Za dalších deset let začal pochybovat o tom, že někdy nějaké jaro vůbec bylo. Led na jezeře za domem potměšile křupal.
O čtyřicet let později se jeho šestiletý vnouček dost vyděsil, když se dědeček rozplakal v polovině pohádky o jaru.

„Pojď mi pomoct, prosím tě,“ žadonil Stephan a táhl Máju ze schodů. „Zkusil jsem už fakt všechno a on tam jen sedí, směje se a vrtí hlavou.“
„Cože?“
„No zkusil jsem už všechny druhy tření. Třel jsem je o sebe, každý zvlášť, dokonce i valivé tření jsem zkoušel. Taky jsem zjišťoval, jestli tomu nepomůže jiná teplota či přidání cizí substance. A ono nic. Ani utěrkou to nešlo.“
Mája sešla do kuchyně. Liam seděl na parapetu, hrnek čaje v rukou a viditelně se dobře bavil.
„A co máš vlastně dělat?“ zeptala se Mája, která stále nechápala, o co jde.
„Utřít česnek.“

Remus konečně vylovil z police Minilexikon draků, který byl dost pevně vklíněný mezi Miniatury a drobné portréty kouzelníků a Míru pravděpodobnosti motýlího efektu, a protáhl si ztuhlé prsty. Možná jeho tělo ještě nevzalo v potaz, že před čtyřmi dny změnilo živočišný řád.
Vtom se prudce otočil. Někdy by si přál být prostě jen paranoidní.
„Zajímavá četba, Lupine?“ prohodil Black ležérně opřený o stolek opodál. Byl sám, bez obvyklé družiny Zmijozelských. „Kde máš ty svoje dvě lidský berle?“
„Věř tomu, nebo ne, nejsme spolu ve dne v noci,“ odpověděl Remus.
Black se usmál. „Všiml jsem si. Je v tom jakási… pravidelnost.“

Byl monstrem beze jména. Nemohl mít jméno, vždyť čí jméno měl nosit? Toho, od kterého pocházejí jeho ruce? Nebo nohy? Srdce? Mozek? Ne... nebyl ani jedním z nich. Nebyl nikým.
Pozoroval jizvy, které zbyly po Frankensteinově experiementu. Byl stvůra. Všichni se ho báli, nikdo ho neměl rád.
V jeho hrudi statečně bil život, hlásil se světu, ale nikdo ho neslyšel. Měl chuť hlasitě křičet, že má duši. Že není mrtvá, jak si všichni myslí. Ale nikdo by ho stejně neposlouchal. Nezasloužil si to.
Ucítil, jak mu po tvářích stékají teplé slzy. Měl lidské emoce, ale přesto nebyl člověkem ani trochu.

„První sledovačka, konstáble Harrisone?“
„Ano. Vzrušující, nemyslíte, detektiv inspektore?“
Po pravdě ne, nemyslel. Hlídat noční park z auta nebylo vzrušující. Najednou se ze tmy vynořily dvě postavy.
„Není to Sherlock Holmes? Ten slavný detektiv? A doktor Watson.“
„Nejspíš ano,“ přikývl Gregory.
Dvojice si jich nevšimla. Sníh jim křupal pod nohama. Drželi se za ruce. John se šťastně usmál a vtiskl polibek na Sherlockovu tvář. Ten úsměv opětoval a políbil ho na ústa.
„Musíme to nahlásit,“ vydechl šokovaně Harrison.
„Nemusíme.“
„Ale…“
„Tohle je láska, ne zločin. Naučte se rozlišovat dobro a zlo, konstáble. “
„Ale to je hrozně těžké.“
„Dospělost není peříčko. “