Vtipy

Poslední slova před smrtí:
„Jeden prošlej prášek mi nemůže nic udělat.”
„Studenti, klid. Tenhle experiment dělám roky.”
„Neboj, včera tady bruslili.”
„Pardon, trochu jsme vám škrábli auťák.”
„A teď se podívej, jak odsuď skočím do té vody.”
„Přeci mě v té hladomorně nenechají.”
„Neboj, houbařím už léta.”
„Do prčic je to vlhký, nechce to chytnout.”
„V týhle části Afriky lidojedi nežijou...”
„Na to, jak jseš ožralej, řídíš docela dobře.”
„Ten granát je starej šedesát let, ten bouchnout nemůže.”
„Ty schody v tomhle starém majáku jsou zachovalý.”
„To je divný, tady píšou že ta kontrolka „SELF DESTRUCTION“ po přepnutí páčky zhasne.“

Je konec jara, čtvrteční odpoledne, krásné počasí, slunce svítí a ptáčci zpívají.
U branky mateřské školy se potkají dva páry rodičů jdoucí si vyzvednout své ratolesti.
Už zdálky se jim něco nezdá, a když přijdou blíž, vidí, že děti sedí v pískovišti a učitelka tvrdě spí na lavičce.
Horkokrevnější tatínek vystartuje: „Držte mě! Já ji zabiju! Vždyť ona je vůbec nehlídá!“
Ostatní se ho snaží uklidnit, že se to musí řešit v klidu, a vyšlou jednu z maminek.
„Haló, paní učitelko, nebojíte se, že se vám nějaké dítě ztratí?”
„Ne, kam by chodily, když signál wi-fi je jenom na pískovišti...”

Večírek v plném proudu, hostitelé pozvali všechny své přátele a známé na oslavu narozenin. Alkohol teče proudem, na stolech je bohatý raut, pán domu stojí u grilu na terase a připravuje steaky.
Najednou se objeví ve dveřích dvě úplně nahé děti a jdou pomalinku kolem stolu. Rodiče jsou zkoprnělí hanbou a dělají, že nic nevidí. Hosté se cítí trapně a tak rovněž hrají, že si ničeho nevšimli. Rozhostí se ticho, které duní v uších.
Děti obejdou stůl kolem dokola a zmizí za dveřmi, a v tom tichu je slyšet dětský hlásek: „Vidíš, říkal jsem ti, že je to prášek neviditelnosti!”

Dva opilí punkeři uvidí vysoký panelák, nedá jim to a jdou zkusit, co to udělá, když skočí ze sedmého patra dolů na chodník. Hop, hop, oba se po skoku jenom otřepou a jdou směle dál.
Vidí to dva skinheadi a pomyslí si, když to dokážou nějací punkáči, oni taky. Také vyjdou až do sedmého patra a oba skočí – a na zemi po nich zbudou jenom dva fleky.
Chvíli na to se vrátí ti dva punkeři, kteří předtím skočili a teď to sledovali zpovzdálí, tleměj se a řvou: „Vy debilové, vy nevíte jaká je známka punku? Punk’s not dead, vy volovééé!”

Cestovní kancelář Bez návratu

Krásný jarní den, maminka má svátek a právě dodělává v kuchyni poslední chody na velkou hostinu.
Začínají se sjíždět příbuzní ze všech koutů republiky, mamince gratulují a předávají více či méně originální dárky.
Do toho se z dvorku objeví Pepíček, oblečení potrhané, z celé horní poloviny těla mu crčí krev, v jedné ruce nůž a v druhé cáry masa s chlupama.
Maminka se zděsí:
„Proboha, Pepíčku, ty teda vypadáš, kde jsi byl a co jsi dělal?“
A Pepíček zkroušeným hlasem odpoví:
„Maminko, já jsem ti zapomněl koupit dárek, tak jsem ti chtěl nařezat kočičky, ale ony se mrchy strašně bránily...“

Neděle, narvané parkoviště před obchodním domem.
K autu přichází blondýna, ruce plné taštiček a balíčků, na uchu telefon přimáčknutý ramenem.
Po troše manipulace se jí povede odemknout kufr a hodit tam nákupy.
Za stálého švitoření do telefonu přejde ke dveřím, otevře, usedne a zhrozí se.
Přeruší hovor a vytočí jiné číslo.
„Prosím vás, to je policie? Rychle přijeďte! Z auta mi ukradli volant, rádio, přední sklo, tachometr a dokonce i řadicí páku!”
„Už tam jedem,” slíbí policista.
Za chvíli na policii opět zvoní telefon, je to zase ta blondýnka a říká:
„Už nemusíte jezdit. Já jsem seděla na zadním sedadle!”

Probíhá policejní výcvik. Před nastoupenými nováčky stojí školitel a rázně poučuje:
„Do výzbroje dostanete také střelné zbraně. Na ty teď projdete speciálním výcvikem. A hned vám řeknu proč. Protože tady nejste na divokém západě ani v americkým filmu, u nás nemůžete tasit a hned střílet. Zbraň smíte použít jen v ohrožení, nejdříve na pachatele zařvete třikrát stůj a pak teprve střílíte! Maňas, pojďte si to vyzkoušet, ať neděláte nějaký blbosti a kraviny na ulici, tady si omyly nemůžeme dovolit! Já jsem teď jako pachatel, unikám, teda už neunikám, ale utíkám, a vy zasahujete!”
„Třikrát stůj!” ozve se a prásknou výstřely.

Do města přijíždí cirkus, na plakátech velké nápisy „nové originální číslo - výcvik krav“ a „prolomení hranice moderní drezury“.
Představení přiláká davy, vždyť tohle tu ještě nebylo, takže se účastní i všechna média. Po obrovsky úspěšném představení se ptají krotitele:
„Jak se vám to podařilo? Je přece všeobecně známo, že krávy jsou na výcvik příliš tupé a prakticky se nejsou schopné něco naučit?”
Krotitel: „A to je právě velký omyl, že se úkony naučí jen inteligentní zvíře. I když já mám asi velkou profesní výhodu, protože před tím, než jsem se dal k cirkusu, jsem dělal telefonickou technickou podporu u Microsoftu.”

Chlápek zavítal na dostihy. Hned se šel podívat na koně, a zahlédl tam kněze, jak jednomu koni žehná a šeptá mu „Hrrr na ně!“. Honem šel na koně vsadit a kůň samozřejmě vyhrál. Chlápek tedy sledoval kněze dalších pět závodů a dost na tom vydělal. Tak v dalším závodě vsadil všechny vyhrané peníze. Závod začal dobře, ale kousek před cílem se najednou vedoucí kůň zhroutil mrtvý k zemi. Chlápka to pěkně dožralo, tak běžel za knězem žádat vysvětlení. Ten smutně zakýval hlavou a povídá: „No jo, s vámi nevěřícími je problém. Vy zkrátka nepoznáte rozdíl mezi požehnáním a posledním pomazáním!”