DMD č. 4. pro 4. 4. 2014. Téma: Cizí kůže

Tak už jsem tady zase. Sedím a trpím. Otřesy neustávají, rezonují skrze mně, rozehrávají Na krásném modrém Dunaji. Nástrojem jim budiž moje kosti, klouby, zuby. Nemůžu mluvit, z úst mi vychází jen drnčení. Jako kdybych byla v úplně cizí kůži.
A ten hluk! Mozek se mění v kaši.
Nejstrašnější je ale pomyšlení, že mi mezi prsty unikají okamžiky. Zírám na fosforeskující monitor s hodinami. Jak dlouho ještě? Kolik věků mi vyrve hlídání té stvůry? Hlavně zabránit jejímu útěku...
Že by? To není možné! Jsem volná. Můžu se pohnout!
* * *
Elegantně seskočím dolů a běžím zamíchat polívku. Hlídání pračky je opravdová kovbojka.

Colt Anaconda ráže .44 Magnum. Je krásný, ale v mojí ruce působí zvláštně. Asi jako já sám uprostřed podzemní střelnice MI6, kde to štiplavě páchne střelným prachem a rozpouštědlem.
Natáhnu kohoutek. Z vedlejšího stanoviště se vykloní hora svalů, podívá se na mne, na zbraň a odfrkne si.
Zamířím na papírovou figurínu před sebou a na krátký moment je z kancelářské krysy agent s povolením zabíjet. Přesunu prst na spoušť. Nádech.
Jaké asi je mířit na člověka?
Zpětný náraz málem přerazí kancelářské kryse nos.
007, co s tímhle chceš proboha ulovit? Tank?
Senzor otisků prstů na rukojeti každopádně funguje. Test ukončen.

Skupina u ohně sledovala přibližující se postavičku - maličkého mužíčka na křivých nožkách vyčnívajících mu z tuhého kaftanu.
„Dobrý večer vespolek,“ pozdravil.
„Same, co vy tady?“ zazněla otázka doprovázená úsměvem.
„Vy ho znáte?“ ujišťoval se chlapík, který zjevně nepochopil, že bílé kalhoty a sako nejsou ideálním oblečením do prérie.
„Jistě, je to můj učitel a rádce.“
„Sam Hawkens, jméno mé,“ řekl mužíček a s komickou vážností smekl.
Ozvalo se několikeré vyděšené zalapání po dechu.
Sam si nenuceně nasadil na hlavy paruku a tichounce se pochechtával, jak ty zelenáče překvapil.
„Vlastní skalp mi sebrali Indiáni. Tahle věcička je ale moc šikovná, víte?“

„Nebojte se vlka nic,“ prohlásil se zamyšleným úsměvem psycholog, když jsem si lehal. „Jenom si představte, jak vás vidí ostatní, třeba přijdeme na kloub tomu vašemu problémku,“ šveholil dál.
Kurzy houslí, zamlklý a asociální. Noční pitky, hýřivý a excentrický. Práce grafika, která mne nebaví, protože mám nadřízené a nemám sílu na vytvoření vlastní firmy. Doma se směju z povinnosti. Jediný, kdo mne zná, je sousedka, jenž mě poslouchá, když ve sprše zpívám „All you need is love.“
„Připadám si stejný jako všichni ostatní,“ rozpláču se. „Tak to byste se možná toho vlka bát měl,“ odpoví lékař s opravdu velkým úsměvem.

Sarah se dostala do pokoje snadno, stačilo si schovat vlasy a nasadit brýle. Naštěstí s ní nikdo nechtěl mluvit, vědce by totiž nesehrála tak snadno jako matku z předměstí. Stejně je nefér, že to ona si vždy musí vypůjčovat identity.
Na stole se povalovalo množství složek, ale žádná z nich neobsahovala hledané informace. Počítač byl zaheslovaný.
Otevřely se dveře a Sarah se vyděšeně otočila. Dovnitř vstoupila neznámá blondýna.
„Ahoj, ty už jsi tady?“ blondýna se na ni usmála a bez upozornění ji políbila.
Sarah stála bez hnutí. Neznámá se odtáhla se a zamračila se.
„Ty nejsi Cosima. Ty jsi klon.“

Možná vám připadlo zvláštní, že se pouhým přehozením oslí kůže přes ramena změnila krásná dívka v obludu. Vždyť ruce, které vykonávaly nejhrubší práce, byly stejně štíhlé a křehké jako ruce princezny. Postava, i pod chlupatou slupkou, byla útlá a svižná. Hlas sladký a zpěvný. To nikoho ani na okamžik nenapadlo přemýšlet, co je vespod?
Inu, nenapadlo. Princeznu v kůži si totiž nikdo moc neprohlížel. Co víc, nikdo se k ní radši ani nepřiblížil, když nemusel.
Kůže totiž nebyla vyčiněna - po porážce vlastně nestihla ani uschnout. A uvědomte si, jak taková nesprávně ošetřená kůže několik týdnů mrtvého starého osla musí páchnout...

Cizí kůže
v barvě růže
stolisté,
když se šeří,
dveře zteří.
Nejisté
děvče pláče,
na koláče
zadělá.
Chtěla pána,
podupána
Anděla.
Cizí kůže
sníst tě může
ve mžiku,
děj mu tělo,
co by smělo
ze zvyku.
Když se vzepřeš,
slzy setřeš,
nešetří,
nechá mravně
střelit z hlavně
v bezvětří.
Jestli škrtí,
vzdej se smrti,
oddaná.
Nejsí více
než štěnice
poddaná. Jestli topí
tvoje copy,
neprosit!
Vybrala jsi,
že chceš vlasy
zarosit.
Jestli vzplaneš,
znovu vstaneš,
spálená.
Vybrala jsi
Ďábla asi,
nechtěná.
Chtěla's pána,
dočkej rána,
Ave, Ave Satanas.
Cizí kůže
v barvě růže
večer k tobě přijde zas.
Satanas Amantes...

"Už to začalo."
Jasné mléčně bílé, světlo, podivný stav nicoty a nebdění, bolest, vzrušení. Pocit na zvracení, ale jen lehce zvedlý žaludek, jako na horské dráze, dobré horské dráze, zrychlení jako formule a výška třicetipatrové budovy.
...
"Kdo jsem? Doktor? Snad ne práv. Á, Doktor!"
"Hlava, á hlava! Ty moje kulatá hlavo. Stále mám jenom jednu! Dvě uši, klasicky, delší vlasy - hm... Svatá dobroto, ať nejsem zrz!"
"Uf, blonďatej! Blonďatej? No, blonďatej, to vlastně docela de."
"Malý nos. Jako knoflíček. Dvě oči. Velké oči. Malá pusa, malá brada."
"Prsa?"
"Malá prsa?"
"U svaté Gallifrey, já jsem ženská?"
"Ženská s malýma prsama?!"

„…a stejně budeš žebrat, abych ti ublížila o trochu víc.“
Ve Williamu Krvavém by se jeden krve nedořezal.
„A víš, proč to neudělám?“ přistoupila ještě o kousek blíž. Teď už mezi nimi zůstaly pouze dvě vrstvy oblečení. Voněl nebezpečím.
„Protože je to špatné,“ vydechla.
Spike několikrát naprázdno otevřel pusu.
Když vycházela z Bronzu, dokonale si vychutnala zvuk tříštící se láhve, která ji za zády narazila o zeď. Venku se opřela do stínu a promnula si krk. Buffy měla šíleně zatuhlá záda, celé její tělo svědilo.
Nevybouřená přemožitelka. Tak tohle bude skutečně zábava.
Vykročila do noci.
Pořádně tě protáhnu, holka. Neboj.

„…a tyto řeky se nazývaly Gelion, Ascar, Thalos, Legolin, Brilthor, Duilwen a Adurant,“ dokončil větu Elrohir a úlevně si oddychl.
Erestor zaklapl desky. „Výborně, pane Elladane. Vidím, že jste se připravil stejně svědomitě jako pan Elrohir,“ řekl s mírným úsměvem.
Elrohir se uklonil a hotovil se k odchodu.
„Ještě něco,“ dodal Erestor, „Lindir se táže, zda může doufat ve schůzku dnes večer.“
Elrohir kvapně vycouval ven, kde ho očekával bratr.
„Tak co?“
„Máš za jedna. Ale númenorejský krále se učíš ty.“
„Fajn.“
„A na rande s Lindirem za tebe nejdu.“
„Cože?!“ vyprskl Elladan.
A mistr Erestor si spokojeně zamnul ruce.