Game of Thrones

"Musíš tančit jako padající listí," smál se první šermíř Braavosu. Arya se zmučeně snažila postavit na nohy, kvůli bolesti jí to ale moc nešlo.
"Jinak se lapkům neubráníš," zazpíval cizinec. Lehce předvedl salto vzad. Byl dokonalý. Krásný, a navíc voněl drahými oleji. A ne potem, jako ona.
Náhle postarší muž ztuhl. "Jaaak...?" zakoktal padajíc.
Postava z něj vyndala Jehlu.
"Pravou Aryu chytila královna," usmála se.
"Valar Morghulis, bratře," dodal muž bez tváře, když mistr dodýchal. Po každé nájemné vraždě je potřebná změna jména.
"Budu si říkat Šae," zapěl, zatímco se mu zvětšovala prsa a boky. "Tyrione, těšíš se na mě?"

Konečně jsem se sem dostala. Po skončení bitvy o Bradavice jsem se vydala najít svoje rodiče. Ale mámě se podařilo dostat se hodně daleko od Austrálie.
Při cestě z Králova přístaviště k Dvojčatům jsem ocenila svoje rozhodnutí vzít si na sebe hábit. Působil lépe než obyčejné džíny.
Přesto na mě strážní divně koukali. Až matoucí kouzlo mě dostalo dovnitř.
Zamířila jsem k síni, ze kterého právě vyváděl dav muže a ženu, přičemž je postupně svlékali.
Vešla jsem do síně. Spatřila jsem svou matku v obležení ozbrojených vojáků křičící na nějakého muže: "Robbe!"
Budu potřebovat hůlku, abych z toho mámu dostala.

Bude to báječná hostina.
Velká svatba. Přímo majestátní.
Jedna z mých dcer se bude vdávat. Dcer mám hodně, ať si berou koho chtějí, hlavně když z toho budu mít nějaký užitek. Ten tentokrát budu mít.
Je mi jedno, že budu muset v jednu chvíli hostit celou armádu. Lidé na hostině a potom ještě jednu armádu venku. Hlavně to bude chtít hodně vína. Všichni se musí bavit a především se musí všichni opít.
Potom ještě ti muzikanti. Jeden pokyn a začínají hrát známou píseň.
A kdo jsi ty, řekl hrdý lord, že se musím sklánět tak nízko?
Nyní začíná moje pomsta.

„Roslin chytila pěkně tučného pstruha. Její bratři jí dali svatebním darem pár vlčích kožešin. Podepsán Walder Frey.“ Četl Kevan nahlas. Potom zvedl hlavu od kusu pergamenu a nechápavě se na Tywina zadíval. „Co to znamená?“
„Copak nechápeš? Svatba ve Dvojčatech!“
„Svatba? Říkal jsi, že Frey Starky pozabíjí a on je místo toho vzal rybařit?“ stále nechápal mladší Lannister.
„Ne,“ bouchl do stolu Tywin. „Náš plán vyšel. Přečti si to ještě jednou.“
„Tys chtěl, aby spolu šli rybařit?“
„Ale ne, Starkové jsou mrtví. Ti pstruzi a kožešiny. Představ si jejich rodové znaky.“ Snažil se mu pomoci. Kevan se dlouze zamyslel.
„Nechápu.“

„Tak tři chrabří rytíři vyrazili onoho rána na svou cestu. První, silný na duchu i těle...“
„Zbičovat,“ ozvalo se.
„Ale... To přece...“
„Zbičovat,“ zopakoval pomalu.
„...byl zbičován a v cestě nepokračoval. Šli tedy dva chrabří rytíři, druhý, totiž první z nich, mysli hluboké, však těla slabého...“
„Upálit,“ blahosklonně se usmál.
„Drahoušku, ale... Z narativního hlediska... Dobrá,“ vzdala se, „druhý byl upálen. Tedy na cestu vyrazil jen rytíř poslední, jehož největší ctností byla upřímnost.“
Ozvalo se znechucené odfrknutí.
Nervózně polkla.
„Lozčtvltit,“ tleskl tříletý ručičkama.
Povzdechla si.
Dělat chůvu bývala krásná práce.
Ovšem říkali, že místo v královské rodině může mít háček...

Dědic Dvojčat nalezen!
Po vyvraždění rodiny Freyů, o kterém Vás náš deník informoval (Číslo 259 z loňského roku - Jatka ve Dvojčatech: Celá rodina skončila v tlačence!), pátral vykonavatel závěti zesnulého lorda Waldera (†98) po nejbližším žijícím příbuzném, který by zdědil rodové sídlo. Až nyní však jeho pátrání přineslo ovoce: Za Zdí, kde se pravděpodobně skryl před masakrem, byl nalezen dlouho ztracený vnuk Waldera Freye nejstaršího, Walder (věk se nepodařilo zjistit)! Náš reportér Tytos Bouře se s novým majitelem Dvojčat setkal a zeptal se ho na budoucí plány s dědictvím, na což mu novopečený lord odpověděl velmi stručně, totiž: "Hodor."

Byli tři. Plavé vlasy, modré oči. Vznešená krev, na kterou byli patřičně hrdí.
Ten nejmladší a nejmenší vypadl jako první. Zradil je oba i svého otce.
Odešel, aby se už nikdy nevrátil.
Zbyli si oni dva.
Ona, zdánlivě křehká, nejmladšího nenáviděla. Už jen proto, že se narodil. Padla jako druhá. Cestou pokoření ale jedinkrát neškobrtla.
Vznešeně se nesla jako královna, kterou v srdci zůstala.
On, pošramocený na duši i na těle. Miloval ji a chránil ji. Miloval i toho nejmenšího. Byl jako pšeničný klas mezi mlýnskými kameny.
Zůstal opuštěn.
Bývali tři. Ale teď musel o svůj život bojovat každý sám.

Poslední paprsky slunce pronikaly skrz větve borovic, když se skupinka jezdců vydala na lov.
Jejich cílem ovšem nebyl jelen nebo kanec, ale člověk. Mladičký chlapec, syn řezníka, jež se znelíbil princi.
Velitel skupiny znal Joffreyho dost dlouho na to, aby nevěřil ani jedinému slovu vycházejícímu z jeho úst, ale on zde nebyl od toho, aby soudil. Jeho úkolem je uposlechnout rozkaz.
Na světě není spravedlnost.
Mezi stromy se mihl stín. Jezdci vyrazili za ním. Jedno máchnutí mečem a rudé kapky chlapcovy krve dopadly do trávy břehu Trojzubce tak, jako před lety rubíny z Rhaegarovy zbroje.
Utíkal, ale ne dost rychle.

O králi Stannisovi se povídalo, že má osobnost humra. Ser Davos Mořský ho ale znal jako čestného muže, který nehledá osobní prospěch, nadevše ctí právo a vždy splní svou povinnost, i kdyby ho to mělo stát život. Jako spravedlivého člověka, který nepromíjí zlé skutky, nezapomíná dobré a měří všem stejně, nehledě na to, odkud pocházejí, kolik zlata mají nebo co mu slibují. Jako vynikajícího vojevůdce, který se nikdy nevzdává a nezdráhá se podstoupit stejné útrapy jako jeho muži.
Pokud jsou tohle vlastnosti korýšů, myslel si ser Davos, pak by každá langusta byla stokrát lepším panovníkem Západozemí než falešný král Joffrey.

Rudé hory Dorne jen zřídkakdy oživené kapkou zeleně, úrodnou zem Roviny, zářivé zlaté doly Západu, třpytivou hladinu Trojzubce táhnoucího se Řekotočím jako had až ke Dvojčatům či zasněžené lesy Severu, končící až u ledové Zdi. Neštěstí a mnohaleté války. Utrpení, ale i radost lidí.
To všechno Brynden za svůj dlouhý život viděl
a Bran může také.
Chlapec na něj upíral vytřeštěné modré oči a snažil se rozpoznat, kde končí strom a začíná muž, jež k němu ve snech mluvil.
„Budu zase chodit?“ zeptal se tichým třesoucím se hlasem, v němž byl slyšet strach, ale i naděje.
„Ne, ale budeš létat.“