Game of Thrones

Davos rozmrzele popíjel slabé pivo v přístavní hospodě v Panenském jezírku a přemýšlel jak z téhle šlamastyky ven. Už od začátku měl smůlu, když kvůli špatné sklizni koření v Pentosu stálo dvakrát tolik, co loni. Potom ho nachytala strážní loď z Města Racků a jejího kapitána musel uplatit čtvrtinou nákladu, aby neskončil v cele. Po zakotvení v Panenském jezírku pak zjistil, že Říční Krajiny pustoší válka, a že své zboží prodá jedině pod cenou. Za výdělek sotva doplnil zásoby, o splacení dluhů ani nemluvě.
Pak však zaslechl zajímavou zvěst: Bouřlivý konec je obležen. Tam se za jídlo bude platit zlatem…

Co už, pomyslím si rezignovaně. Šílenou rýmou měsíc začal, ještě šílenější končí. Nicméně aspoň jsem se díky tomu neomezila na jeden fandom a mohla jsem vyvenčit více oblíbenců.
Saturnin vejde, vzorně se ukloní, ale jiskra v očích napovídá, že je připraven reagovat na každou špatnost.
Hawkeye ležérně popíjí, cokoli se vylinulo z kolony, spokojeně přitom klábosí s B.J.em i s Margaret.
House přátelsky (cože?!?) kyne holí. Zjevně je předávkovaný Vicodinem.
Neo se vrhá zachránit svět.
Jon nic neví.
Bodie se culí jen a jen na mě.
Tak zase za rok, přátelé, zamávám jim. A nezapomeňte na šetření energiemi.

Jak mohl být tak hloupý? Cožpak si neuvědomil, o jaké hrdlořezy jde? Štval koně zpět a modlil se, aby přijel včas.
První pohled ho uklidnil. Dali jí meč. Věděl, co s ním dokáže. Ale…

„Soubojový meč?!?“ zavřískl. „Vy hajzlové!“

Odpovědí mu bylo posupné pochechtávání.
Neváhal ani vteřinu. Vrhnul se do jámy a snažil se medvěda odlákat od zkrvavené Brienne. Spoléhal, že jeho zemřít nenechají? Snad. Ale vlastně o tom neuvažoval, věděl jen, že ji musí zachránit.
Teprve když dostal ven ji, začal se starat i o svůj život.

„Držte mě!“ vykřikla Brienne, visící dolů a hmatající po jeho zmrzačené ruce.

Tuš a vodovky + GIMP

„Chceme zaútočit na Černý hrad, to jsi zřejmě pochopil,“ obrátil se na něj Mance.
Jon přikývl, vyčkával.
„Znáš současnou situaci lépe než já, jaký postup doporučuješ?“
Přemýšlel. Bylo jasné, že ho testují. Nevěřili mu a těžko se mohl divit. Nemohl si dovolit zjevný nesmysl.
„Všichni na Zdi předpokládají, že Divocí nemají žádnou strategii, žádnou disciplínu. Prostě se vrhnou vpřed a zabíjejí všechno, co jim přijde pod ruku,“ začal pomalu.
„Takže nám radíš nějaký složitý propracovaný plán?“ zaksichtil se Tormund.
„Jak se to vezme…“ pokrčil rameny a popsal jim postup, který by mohl fungovat… tedy pokud by Noční hlídku nikdo nevaroval.

„Ti licoměrní hlupci!“ pěnil Stannis, když skončilo vyjednávání s lordy Bouřlivých krajin. „A ještě mají tu drzost mi předhazovat Roberta!“
„Milovali ho,“ zkusil situaci uklidnit mistr Cressen. „Za jeho vlády království žila v míru a prosperitě.“
„To byla stěží jeho zásluha! Zdědil bohatou říši vybudovanou Maekarem, pátým Aegonem, druhým Jaeharysem. Dokonce i Aerys vládl dobře, než ztratil rozum. Královská pokladna byla tak plná, že i Robertovi trvalo deset let, než všechno rozházel za víno a děvky. A teď? Dluh šest milionů zlatých dragonů a království v rozkladu! Kdepak, mistře. Robert říši žádnou prosperitu nepřinesl, jen zničil, co jeho předchůdci vybudovali!“

Byl jednou jeden rybníček mezi poli. Nebyl nikterak veliký, taková větší louže, ve které voda sahala sotva po kolena. Ne však všude. Už dva metry od mělkého brouzdaliště kolem břehů pod stojatou hladinou zela propast zvící hlubokomořského příkopu.
Ptáte se, jak je to možné? Inu, věc se má tak:
Bylo předurčeno, že podél břehu tohoto rybníčka se útokem na draka požene Jaime Lannister na bělouši, z nějž ho srazí jeho věrný společník Bronn, kterému se nějakým záhadným způsobem podaří proplížit přímo drakovi za záda. Jak by to vypadalo, kdyby po tak efektní záchranné akci oba dopadli do mělké louže, že?

Celé dětství si připadal… no, jako bastard, nechtěné dítě. Trpěný. Pocit o to horší, že se s ním nemohl nikomu svěřit. Otec by byl udivený a zklamaný – byl přece spravedlivý, zacházel se všemi svými syny stejně. Rob by se mu vysmál, Bran by mu vysvětloval, že se plete.
Teprve když přišel na Černý hrad, uvědomil si, jak privilegovaný ve skutečnosti byl. Uměl zacházet s mečem, měl tvrdý výcvik i dobré vybavení. Měl znalosti a přehled o světě, o jakém se většině jeho druhů ani nezdálo. Měl domov.
Opět se vymykal.
Černá ovce rodiny a bílá vrána mezi bratry na Zdi.

Život mezi Divokými byl snazší, než by si býval myslel. Jistě, jejich způsob života, uvažování, přístup ke světu kolem, byl tolik odlišný od výchovy, kterou získal na Zimohradě. Přesto… nebo právě proto… mu byl blízký.
Komplikací byla Ygritte, pochopitelně.

„Svobodný muž kráčí, s kým se mu zachce.“
„Jsi žena.“
„Hm… všimnul sis. Možná přece jen něco víš, Jone Snow,“ ušklíbla se. „Jenže nechápeš podstatu. Žena nebo muž, to je jedno. Důležitý je svobodný duch. Ten ti chybí. Jsi vrána a vránou zůstaneš.“
„Že mi chybí svobodný Duch? Nemyslím…“ ukázal Jon na bílého zlovlka, prohánějícího se kolem nich.

Tuhle diskuzi vyhrál.

Velkolepý turnaj. Rytíři v nablýskané zbroji, koně dokonale vyhřebelcovaní… někteří měli v hřívě mašličky!
I bitka byla jaksi uhlazená. Jediným osvěžením byl vítěz, tedy vítězka.
Dobře, ale pořád se jednalo o nějaký způsob boje, ačkoli hodně vzdálený reálnému. Večer se však konalo čtení poezie! Byla váženým hostem, její přítomnost se očekávala, stejně jako to, že zvolí společenský oděv. Schválně přišla v jezdeckém.
„Renly,“ oslovila mladíka s korunou ve vlasech co nejdůrazněji, „chápeš, že jsme ve válce? A to hned na několika frontách. Měli byste debatovat o plánu útoku, ne milostných básních.“
Obávala se, že jediný, kdo ji poslouchal, je Brienne…