Záchranná stanice záporných postav

Vážený pane správče,

obracím se na vás se žádostí o místo na Vašeho pomocníka.
Jsem čestný muž, poctivý a neúplatný, preferující dobro ostatních nad své vlastní. Svěřenou funkci budu vykonávat svědomitě, rád si od vás nechám poradit, budu Vám ochotně naslouchat a hlavně nikdy, naprosto nikdy z ní neodstoupím, ledaže bych Vás v ní mohl někdy nahradit. Jako svědectví své přikládám podpisy deseti miliónů Čechů, kteří se za mne mohou zaručit a kteří se mnou prožili šťastných sedm let. Podepsali se všichni dobrovolně, bez násilí, přesvědčování, věznění či týrání. Stačilo jen slíbit, že je opravdu opustím.

Čau lide, tvůj Andrejko.

Ti dva v sobě našli neobvyklé zalíbení. Ona, schovanka krále a on lord, málem král.

Začalo to nevině, nesmělé pohledy, nenápadné doteky, později skryté polibky, objímání za pecí.

Něco jsem s tím musel udělat, pít vodku nepomáhalo, přece nemůžu dopustit, že by měli dítě.

„Hej, Morgano, potřebuji připravit lektvar, Otesánek čím dál více obtěžuje Ježibabu. Rozumíš, nechci aby z toho něco bylo. Nemáš ochraňující nápoj? Víš, že děti tu jsou zakázaný!"

„Co jsi mu dala?" ptá se Baeliš a líbá Morganu na bříško.
„Neboj, jen antikoncepci pro veverky, z té, i když mi ji namíchal do vodky, opravdu nic nebude."

„Co se to děje?" tísní se obyvatelé stanice u okna a pozorují neobvyklý ruch.

„Proč sem vozí všechny ty koně, osly, muly a další zvířata?" ptají se jeden přes druhého.

Kakafonie hlasů bouří stanicí.
Panika začíná ovládat i největší tvrďáky, dokonce vždy klidný lord Baeliš si začíná okusovat nehty.

„Soudruhu Staline a proč sem táhnou kočáry, drožky a jiná vozidla?" vypískne strachy Kvakin.

„To je zase ta vyhláška," povzdechne si správce. „Hovoří jasně, každý kdo při přepravě či transportu věcí či lidí selhal, bude přesunut a začne jeho následná převýchova."

„Proboha a proč sem táhnou tu loď?"
„To je Titanic."

„A to je zase co?" Ježibaba se uchechtne a kouká na malého lidského kluka, na kterého se Sauron snaží navléknout těsnící kroužek a Otesánek mu (jako vždy u nového příchozího) nenápadně žmoulá palec u nohy.

Vlkovi to je jedno, je smutný, Voldemort mu stále nenapsal.

„Kde máš své ocelové boty," pronese hrozivě Magneto. „To Wolverin?"

„To Timur," plačtivě odpoví chlapec. „Potřeboval je pro vojáky."

„Toho přijmeme?" Diví se Santer, „tohle přece není žádný zloduch."

„Vyhláška zní jasně," pronese správce, „záporáky přijímáme stále, druhá šance nebo první, příjem nebyl zastaven. A tenhle je až z Ruska, tak si jej trochu važte."

Těžké kroky na cestě.
„To bude skalní obr," raduje se Sauron.
„Nebude," ví z dopisu správce, toho posílá ten, o kterém se tady nemluví.

Zabušení na dveře.

Ježibaba otevírá, má dnes službu.

„Fujtajxl, to jsem se tě lekla. Co to máš na hlavě, Brumbále? Kde máš ty vlasy zepředu?"
„No, je to, jak píšou ve vyhlášce, pokud chceš padoucha zachrániti, sám musíš slušně vypadati. Tak jsem se nechal krapánek ostříhat, aby bylo zákonu učiněno zadost. A kdepak mám svýho Voldyho, přivedeš mi ho? V devět máme být zpět u pana Harryho, hledá chůvu k dětem, tak mu dáme ještě šanci."

„Opravdu půjdeš, Štětináči?" zeptal se znovu Sauron, svítě přitom ještě více svým okem.
„Půjdu, přišel si pro mne sám Mirek Dušín, takovou šanci už nemusím nikdy dostat."
„Graauá," odříhl si smutně Otesánek a v koutku oka se mu zaleskla slza.
„Tu máš, na cestu," přitočí se Ježibaba a podává tác plný perníčků.
„Ty už nemůžu, jsou prý plné kalórií."
„Nechte jej, třeba si pro vás taky někdo někdy přijde. Nová vyhláška hovoří jasně, každý může dostat druhou šanci," pronese tiše správce stanice.
„Jo jasně, druhá šance," odplivne si Voldemort „taková konina, jedinou jistotu máš tady. My se odtud určitě nehneme."

Na stole ležela ta nejšílenější směsice her, jakou jsem kdy viděl.
„Ježibaba zase podvádí,“ stěžoval si Santer. Rodinný večer společenských her prostě nemohl dopadnout dobře. Ne, že by to v Asociaci někoho zajímalo.
„Proč máš tak nafouklý ruce?“ zeptal se Otesánek nevinně.
„Abych tě lépe viděla,“ odsekl vlk a zastrčil si trumfy zpátky do rukávu.
„Srdcový eso! Seš vybitej!“ zařvala vítězoslavně Ježibaba a nasadila do Člověče, nezlob se novou figurku.
„Tys byl poslední!“ řval mezitím Sauron. Santer vytahoval kolty.
„Ale tys byl poslednější!“
Voldemort hrál šachy sám se sebou.

Nakonec jsem deskovky musel zakázat. Tak jsme si zahráli aspoň flašku.

Účastnit se řemeslnýho trhu bylo... odvážný. Ale byli TAK nadšení!
Sauron měl prodávat bižuterii, Otesánek málem podával občerstvení, ale včas jsme ho nahradili Voldemortem. Santer chtěl vést střílení na terč.

Jenže pak u Saurona dva malí kluci chtěli koupit prstýnek.
Začal hulákat, že hodí do sopky je. Jeden měl navíc brejle. Voldemort na něj zamířil vařečku za řevu "Zhyň, nechtěný viteále!".
Santer mířící na pomoc zahlídl indiánský lapače snů, načež začal střílet mimo terč. Otesánek uviděl dřevěný výrobky; v rámci depky sežral všechny naše stánky.
Právě včas: Ježibabu přišla zkontrolovat policie kvůli nabízení sladkostí dětem.
Tak jsme se klidili domů.

Občas mě přepadne pocit, že musím ve statistice vykazovat něco kromě terapie pečením.

Seděli jsme v kroužku.
„Sežral jsem Karkulku,“ řekl Vlk neochotně.
„Jaký z toho máš pocit?“ přečetl jsem z manuálu.
Začal vrčet.
„Já Jeníčka nesežrala,“ posteskla si Ježibaba, „nežral perník, věřili byste?!“
Nastalo trapné ticho.
„Já sežral mámu...“ přispěchal Otesánek.
„Napřed jsem sežral babičku,“ trumfoval Vlk.
„...tátu...“
„Myslivce!“ zařval Vlk.
„Zkusme to vztáhnout ke zkušenostem ostatních,“ zpoceně jsem listoval manuálem.
„Měl jsem ho sežrat,“ zamyslel se Voldemort.

Ježibaba a Sauron sepisovali recept na pečený hobity.
Otesánek přežvykoval manuál. Mlčky jsem mu podal hořčici.

Duben: Terapie pečením – perníkové variace.

Včera ráno, mám to pravda trochu v mlze (baba se rozhodla v rámci prevence rozstřikovat moji vodku po chaloupce v podobě aerosolu, což způsobilo nádhernou třpytivou mlhu a následně epesní kocovinu), se ozvalo odporně vesele znějící zaklepání.
Dveře zaskřípěly a do hlavy se mi zaryl obří hřebík:
"Ferda Mravenec, práce všeho druhu!"
"Sauron, dveřník. He?" zaznělo ochraptěle v odpověď.
"No, říkal jsem si... Rozumějte, jdu kolem a koukám, chata z perníku, to není zrovna ideální materiál na stavbu, že-"
Z kouta se vypotácela baba s lopatou a zamířila ke dveřím.
Nevím, co bylo dál, nastříkal jsem si vodku do očí.