DMD č. 26. pro 26. 4. 2014. Téma: Je lepší býti mrtvý nežli ženatý

Přemejšlel jsi někdy o svatbě, zeptal se Horáček, a Pažout se zamračil, člověče, to by bylo něco jako funus, a když viděl, že se Horáček tváří uraženě, řekl, jen si to představ, přišli by všichni, ale polovina příbuzenstva by brečela, druhá by se tvářila zachmuřeně a náramně zaskočeně, protože by je naše nenadálá smrt, teda chci říct svatba, děsně překvapila, a Horáček povídal, taky by všude byly kytky, takže bychom brečeli a kašlali a smrkali my, teda kdybychom se brali, ne kdyby nás pohřbívali, to by nám to nevadilo, takže z hlediska alergika je vlastně lepší bejt mrtvej než ženatej.

1986
„Co to sakra děláš!?“
Cinkot skla.
Dnes jsem byl poprvé v knihovně. Ve svém pokoji si obkresluju z obrázkové knížky lodě a letadla.
1988
„Vypadni odsud!“
„Nehrab na mě, nebo tě srovnám!“
Vedle postele mám brašnu. Zítra jdu poprvé do školy. Nevím, jestli se těším.
1996
„Zavři konečně hubu, krávo jedna!“
„Polož to! Zavolám zase policajty!“
Ze školy jsem si přinesl vyřazený počítač, Consul. V sousedním železářství jsem otočil malou elektrickou pájku. Rodiče vedle už skoro nevnímám. Jejich manželství je kritickou chybou, která se stejně nedá opravit. Jednoho dne – možná už brzy - skončí. Na mně je jejich chybu neopakovat.

Setkání s jedním s bývalých pašeráckých kontaktů se neobešlo bez komplikací.
"Hane, zapomeň na byznys," vrněla půvabná Twi'lečka. "Co kdybychom se radši věnovali něčemu... zábavnějšímu?"
"Zlatíčko, jsem teď ženatý."
Pustila ho, jako by jí bodl žihadlem.
"Han Solo a ženatý? Neříkal jsi náhodou, že dřív umřeš, než by ses oženil?"
"Člověk míní, život mění..."
"A kdo je ta... vyvolená?" zeptala se jedovatě.
"Princezna Leia Organa. Možná jí znáš. Ani moje zamrazení v karbonitu jí nezastavilo, takže si myslím, že smrti by taky nakopala zadek a stejně mě dotáhla k oltáři. Ovšem musím podotknout, že jsem se tam nechal dotáhnout rád."

Reginald před oltářem přímo zářil. Dnešní den byl výsledkem dvouletého neutuchajícího úsilí, aby jeho láska mohla být oficiálně stvrzena před bohy i lidmi.
Jistěže se vědělo, že i takoví jako on mají milostný život. Ankh-Morpork to byl ochoten tolerovat, dokud láska, na kterou jeho obyvatelé nechtěli ani pomyslet, zůstane hezky skrytá. Ani nápad, že by se našel chrám, kde by je oddali, když z jejich svazku nemohou vzejít děti! Ohrožení tradiční instituce manželství! Nikdo mu nevěřil, že to dokáže.
Reginald Půlbotka se nevzdal. A Klotylda se dnes plaše usmívala po jeho boku.
I nemrtví mají právo být ženatí a šťastní.

„Kam si myslíš, že plaveš?“
„Na souš, pryč od tebe!“
„Jen si táhni. Jako by život mimo vodu měl vůbec nějakou cenu! Nechápu proč jsem si tě brala!“
„To jsme dva!“
Dvě praryby pozorovaly manželskou hádku z bezpečí prasasanky.
„Hrůza, co?“ řekla jedna.
„Jo, takhle se hádají každej den,“ souhlasila druhá.
„Proč se vlastně brali?“
„Prej je donutili jeho rodiče. Kvůli dětem.“
„Hele, a to jako myslel vážně s tou souší?“
„Prej jo. Nechal si narůst nohy a učil se dejchat na vzduchu. Nazval to evolucí.“
"Trochu drastickej způsob rozvodu."
"Prej buď změna živočišnýho druhu a nebo smrt."
"Fakt drsný."

Nikdy si nemyslela, že by se to mohlo stát právě jí. Znali se léta. Milovali se. Byl něžný, přívětivý, oddaný. Nejlepší přítel, nejpozornější manžel.
Na chvilku.
První facka padla měsíc po svatbě. Alkohol, vzepjaté emoce, předjitřní chvíle, ve které se mohlo stát cokoliv. Následovaly květiny, omluvy, provinilá tvář zkřivená lítostí.
Přešla to.
Než květiny uvadly, zbil ji podruhé.
Z jednoho znásilnění vzešel syn, z druhého dcera. Z vlastní vůle už s ním neulehla nikdy.
Nějaký čas se snažila vydržet. Kvůli dětem.
Pak začala mluvit o rozvodu. Vysmál se jí.
Pěstmi.
Když tiskla spoušť jeho zbraně, necítila nic než chladné odhodlání.

Domek stál na kraji vsi. V zahrádce odkvétaly listopadky. Frances zaklepala.
„Co tu chcete! Můj muž tady není. Už tři roky!“ utrhla se na ni žena s unavenou tváří.
„Nehledám vašeho muže, madam,“ řekla Frances. Ustoupila, když na ni žena vrhla pohled plný zlosti.
„Tak koho!?“
„Hledám vás, madam.“
Zalovila v ranci.
„Váš muž. On. Přál si, abych vám dala…“
Podala ženě červenou šerpu. Pořád na ní byly tmavé skvrny. Od krve. Sklopila hlavu. Nevěděla co dál říct. Že zemřel dobře… Že jí zachránil život…
„Snad byl lepší námořník než manžel…“
Frances vzhlédla. V ženině tvrdé tváři se leskly slzy.

"Kamaráde, co bych za to dal, kdybych měl ženušku jako ty, krásnou, jako z růže květ, všichni se za ní otáčejí."
"Hm."
"A jak je šikovná, byteček máš jako klícku, uklizený, načinčaný."
"No."
"No a vyhlášená kuchařka ta tvoje je, její legendární gulášek a řízečky, to se nedá srovnávat s těma blafama co dostaneš tady."
"To nedá, jsou ještě horší."
"Co si řikal? Ale zašpásovat si můžeš, kdy chceš,je furt jako kvítek, žádné vrásky a..."
*
John znechuceně odešel. V duchu proklel svého otce a jeho androidy. Kdyby se mohl svobodně rozhodnout, nikdy by si robotku nevzal. Přemýšlel o sebevraždě.