Téma č. 00 pro 28. 3. 2015: ...za kamna vlezem (Zkušební téma)

Nejmladší ze sester Blodnikových přepadla noční můra.
Pronásledovalo ji v ní město plné mlčících lidí s prázdnýma očima a prázdnými žaludky.
Probudila se právě ve chvíli, kdy domovoja Marii Morevnu kouzlem zmenšovala.
Zamrkala, ale Marie Morevna, procházející dvířky za poodsunutými kamny, se nerozplynula.
Chvíli zírala na pootevřená dvířka nikdy předtím neviděná, ale pak sevřela v ruce módní časopis, v jehož držení na ni dnes v noci vyšla řada a rozhodla se to, co právě viděla, považovat za sen.
Na rozdíl od Marie Morevny odmítla akceptovat byť jen střípek z nahého světa.
A tak nakonec každá z nich dopadla úplně jinak.

"Vylez, příšero. Je pěkně, mraky tak akorát na projížďku."
Zpoza obřího komína výhně se mu v odpověď dostalo jen otráveného zafrkání.
"Pooojď! Neříkej, že je ti zima."
Černá hlava se důrazně zavlnila ze strany na stranu.
"Tak co je? Mám tě prosit?"
Zelené oko se uraženě zablýsklo, než mu drak nastavil zubatý hřbet.
"Nebo mám přijít za měsíc?"
"Na to můžeš zapomenout rovnou. To tvoje zlatíčko podplatilo poštovního draka a přihlásilo se do ňáký korespondenční výzvy," houkla od kovadliny Rafana.
"Ten trouba Rybinoha do toho prý jde taky. Jsem si jistá, že celej duben v Blpu neuslyšíme vo ničem jiným."

Chata, sobotní podvečer, v krbu plápolá oheň, venku totální plískanice.
Začínám nakládat ingredience na nedělní ražniči, sakra, anglická zůstala doma!
Konzum zavřenej, ještě že tu je vietnamská večerka.
Zmoklá a zmrzlá vpadnu dovnitř.
V chlaďáku jediná anglická, čtvrtkilo za pajcku, s minimální trvanlivostí do 13.3.
Většinou nevím, jaké je datum, ale pátek třináctého si pamatuju.
Jdu k pultu. „Nemáte jinou? Tohle včera prošlo.“
Vietnamec na mě upře bezelstný pohled: „Měla koupit včera!“
Nemůžu si pomoct, začínám se chechtat, prodavač se přidává.
„Čičet?“ navrhne smířlivě.
Beru anglickou a vydávám se domů k hřejícím kamnům.
Hihňám se navzdory živlům celou cestu.

Trevelyan vykročil k postave, chúliacej sa pri ohni. Jemný hukot plameňov a vŕzganie snehu pod nohami sa niesli šerom. Postava sa strhla, keď ho začula, no vidiac, že spoločnosť mu robí priateľ, mág odložil palicu.
"Ten prekliaty sneh... ," zamrmlal pobúrene a Trevelyan sa pousmial.
"Pod strechou je príjemnejšie."
"Tá kutica vo veži je neobývateľná," nadhodil mág, štuchnúc do polena, ale potom po ňom blysol očami. "Alebo máš nejaký návrh?"
"Poď ku mne," pristúpil na jeho tón Trevelyan.
"Čo ponúkaš?"
"Zahriatie."
"A čo ak mi bude aj tak chladno?" naoko zaváhl.
"... budeme musieť improvizovať. Mám nejaké kožušiny. A veľmi pekné kamna."

"Je to svatokrádež," křičel stařec a nic nedbal na nechápavé pohledy okolostojících, "Železná loď hnaná ohněm..."
Mohl se třeba ukřičet a stejně ho nikdo neposlouchal. Tak jako jinde, ani na jižním pobřeží se pokrok nedal zastavit.
"Ona se vrátí," pokračoval tiše, "Kam zalezete až hluk strojů překryje zpěv věží?"

Jenže nestvůra byla dávno pouze bájí.
Věže a jejich písně zajímavostí.
A stařec? Poslední strážce...
Jen podivínem.

Loď vyplula.
A stařec nevěřícně naslouchal.
Nad pobřežím zněla dávná píseň zpívajících věží.
Ti v přístavu dávno zapomněli, jenže námořníci věděli svoje.
Pořád věřili a prokletý stroj s každým výdechem rozezněl dlouhou, tenkou píšťalu.

Odteď, když se řekne březen, kašlu vám na kamna a na lezení kamkoliv. Popřípadě za cokoliv. Březen, to se rovná krájení zeleniny, čištění zeleniny, škrábání snad úplně všeho, strouhání zeleniny, marinování zeleniny, míchání všeho, vaření, znova strouhání (tentokrát sýra) a následné ukládání do zakoupených plastových krabiček, nevěřícné stolování, ujídání, potom nadávání, plakání, utěšování, pomalému ujídání, opakovanému nadávání, potřeba vzdávání, přemlouvání, argumentování, přesvědčování, hubnutí, zoufání, plakání, uznání a možná ještě něco dalšího, co má souvislost s celerem a červenou řepou. Březen však pomalu končí a za sporák demonstrativně zapadla škrabka. Asi bych pro ni měla vlézt. Ale počká to na duben.

„Píp.“
Běžce 11 ztratili víc než před rokem, ale její vysílačka o sobě sem tam dala vědět. A nejen její. Běžci tomu říkali pohyblivá smrt.
„Jedenáctko, tady Sam.“
Když byl sám, mluvil i na… bývalé běžce. Pro případ… prostě pro případ.
„Jedenáctko, chybíš nám, opakuji, Katy, chybíš…“
„Pomoc!“
Málem spadl ze židle. Dětský hlas.
„Co… Kdo to je? Kde jsi?“
„Katy,“ pípl hlásek. „Ale špatná Katy.“
„To nevadí, jsi v bezpečí?“
„Uhodila jsem zombíka pohrabáčem. Sebrala jsem mu sluchátka.“
„Katy, poslouchej mě! Kde jsi?“
Měl její pozici na obrazovce, jenomže děti se dokázaly schovávat na těch nejnemožnějších místech.
„V kamnech.“

„Je tu příšerná zima,“ prohlásil Jack.
Opuštěná ledová planeta s jedinou stanicí na opravu lodí. Výborný nápad.
„Možná by trocha tepla neškodila,“ připustil Doctor, kterému právě přimrzly boty k zemi.
„Právě, tepla,“ zazubil se Jack, „ta stanice je vytápěná. Můžeme... si vlézt za kamna,“ přikročil k Doctorovi.
„To bychom... Ale támhle jde nějaká fascinující bytost!“ rozběhl se nadšeně.
„Samozřejmě. Zase blondýna,“ zahuhlal Jack.

*

Jack znechuceně zamžoural. Dokonce ani ve snu...
„RÁNO DOBRÉ.“
Co to sakra...
„VE SPÁNEK CHTÍT ZALÉZT ZA TOPENÍ. BÝT VLEZEN ZA TOPENÍ. ZAHŘÍVÁN!“ ozvalo se lascivně.

Dobře. Takže: Mluví ze spaní. Potřebuje peroxid. Strávil noc s Dalekem.

S babičkou sledujeme matku, jak se s kobylkou rozpíjí v mlze. Šourá se vedle potahu s pospěchem, sedřená, seschlá.

Drobně romejší, zvířatům jde od huby pára.

"Březen, za kamna vlezem," zabručím, i když vím, co mi babička odpoví:
"Na svatýho Řehoře, šelma sedlák, kerý neoře!"
"Jenomže já nejsem žádný sedlák," odseknu.
"Jednou budeš ženou sedláka," řekne přesvědčeně.
"Nebudu," zavrtím hlavou a není to vzdor. Vím to. I matka s babičkou vědí, ale odmítají se s tím smířit. Budou bojovat až do konce. O svou půdu i o svou hrdost.

I když všechny tři víme, že ten boj není možné vyhrát.

Každý den je tu jiný. A přesto mi splývají do jednoho. Vstát, nastoupit do služby, jít si lehnout. Když se zadaří. Dožít se dalšího rána, a pak přečkat den. Pokud nezmrznu kvůli tomu chladu v srdci. Mechanicky, beze změny - řezat, zastavovat krvácení, amputovat končetiny, šít.
Nedokážu v pacientech vidět lidi. Jsou to jen kusy krvavého masa. Některé jde na stůl první - hlavy, hrudníky. Některé může počkat - průstřely, šrapnely, zlomeniny, popáleniny, nemoci. I když je zachráním, nedokážu se cítit lépe.
Kdo přijde a zachrání mě? Kdo by dokázal vyhnat tu bolest a ten chlad? Ach, Adame! Kdo by chtěl zachránit lháře?

„To-to-tomuhle ty-ty-ty ří-ří-říkáš pě-pě-pěkný vý-vý-výlet?“ drkotala dělovými otvory Nemesis. „Prý přímo za čelenem! Museli jsme plout zrovna na sever?“
„Vltava teče na sever, drahá… ehm… kolegyně,“ odpověděl Skřivánek a laškovně vystřelil po Nemesis spršku sněhových koulí. Fregata se nasupeně rozhoupala.
„Tohle není Vltava, hlupáku, ale Severní ledový oceán,“ zaskřípala lanovím. „Vždyť se na to podívej! Z ráhen mi visí rampouchy!“
Oplatila mu sněhovou salvu.
„Nejlepší jsou výlety s překvapením,“ zamudroval Skřivánek, sotva otřepal sníh z kosatky. „A když má Teroristka to tvůrčí bezvětří, posádky hrajou karty pod postelí a je teprve březen…“
„A tos s sebou nemohl vzít alespoň kamna!?“

Strávil jsem měsíc na ozdravný kůře v lázních. Neskutečná nuda nařízená Asociací. Navíc furt ten pocit, že vám něco chybí, ale nevíte co. Pak mi to došlo. Vždyť už se mě několik týdnů nikdo nepokusil uřknout, sežrat, otrávit, zastřelit, rozmáčknout, nabrat na lopatu. Stál jsem po těch třiceti dnech před chaloupkou a čekal, až mi Sauron otevře. Jestli tam vůbec ještě jsou, napadlo mě, jestli prostě neodešli, když jsem byl pryč.
Byli tam. Všichni. Baba mi na uvítanou upekla perníkový srdce a Santer vítěznýma salvama prostřelil komín. Byl jsem zase celej. Doma. A tak.

Tvařte se, že jsem tohle neřek.

"Geralt z Rivie?"
"Osobně. Čím posloužím?"
"Jde o wojsilka," šeptl venkovan.
Zaklínač nedůvěřivě pohlédl na hubený váček. "Ty nezabíjím. Jsou zcela neškodní."
"Ale on mě vlezl za kamna."
"Dobře, zkusím ho vyhnat."
Za bytelnými kamny se na příchozí lákavě smálo vyhřáté lůžko. Není divu, že se wojsilkovi odtud nechtělo. V tomhle kraji byly březnové plískanice obzvlášť nevlídné. Po dlouhé sérii vypuzovacích zaklínadel nakonec divnotvor vyskočil oknem. Geralt pocítil strašlivou únavu.
Venkovan nahlédl do světnice a tiše zaklel. Tak tohle je z bláta do louže. Ze spaní stejně nic nebude, uvědomil si.
Místo wojsilka ležel za pecí vědmák a slastně chrápal.

"Jé, Koší, podívej, venku je pěkně!"
"Kašli na to, Želvo. Jsme kočky domácí, ven nechodíme a sluníčko sem ještě nedosvítí. Řiď se radši tím.... ééé... příslovím."
"Jakým, Koší?"
"Přece březen, za kamna vlezem!"
"Ale tady přece žádná kamna nejsou?"
"No tak vlez na topení, to máš jedno."
"Ale... Koší?"
"Co zas?"
"Na topení přece leháme celý rok."
"Tak jdi do postele. Nebo do křesla. Nebo do krabice. Kamkoli. Jen už neotravuj, mám práci."
"A jakou?"
"Hledám inspiraci. Za chvíli začne DMD, zapomnělas?"
"A jo. Tak já jdu taky hledat. Stejně zase všechno oddřu já, jako vloni."
"Hele! Chceš přes čumák?"

Vyslanci ze sousedního království se nejistě ošívali.
„Když dovolíte, Veličenstvo, je stav vašeho královského chotě skutečně tak vážný? Doufali jsme, že dnes konečně zpečetíme tu listinu.“
Dvořané se po sobě dívali s potutelnými úsměvy.
Mladá královna s povzdechem vstala. „Snad se to zlepší. Mějte chvíli strpení, pánové.“
Král Jan by byl velmi dobrým panovníkem, kdyby jen nebylo těch jeho občasných náhlých „nevolností“, o kterých se mezi lidmi už ledacos šuškalo. Bohužel se ještě úplně nezbavil toho svého podivného zlozvyku...
Královna zamířila rovnou do kuchyně.
„Je tu?“
Jedna kuchtička němě přikývla.
Královna došla k peci. „Honzo, okamžitě dolů! Tahle záležitost nepočká!“